Důchodce a duchovní život – Samuel neodpouští

Autor článku: František Benda „Z každé rozmluvy s tebou, Samueli, si vždy odnesu nějaké moudré ponaučení. Vždy se ale musím ptát já – proč mi někdy neřekneš něco také sám od sebe?

Já – i když mám ještě mnoho problémů nevyřešených – vlastně mnohdy ani nevím na co se vlastně zeptat.“
„Tak to vidíš. Ty, který jsi uprostřed svých problémů, nevíš odkud začít, a já, který do nich nevidím, ti na ně mám odpovědět? V takovém případě bych musel mluvit pouze obecně, a doufat, že se náhodou strefím do něčeho, co tě momentálně zajímá. Prostě se musíš ptát.“
„No, jednu otázku, konkrétně zaměřenou, bych přece jen měl. Prozraď, Samueli, ty, který vystupuješ tak rozvážně, umíš odpouštět? A děláš to vůbec?“
„Odpouštět? Co tím myslíš? Vysvětli mi to.“
„Přece mohu předpokládat – protože už nejsi žádný mladík – že jsi během svého života zažil několikerá příkoří, ztrátu, nebo nepochopení. To vše tě přece nemohlo nechat chladným. Jak jsi postupoval vůči těm, kdo se do tebe nějak nespravedlivě navezli? Dokázal jsi jim odpustit, nebo jsi v sobě ten spravedlivý hněv nějak udusil?“
„Ani tak, ani tak příteli. Dusit v sobě hněv nebo touhu po pomstě třeba několik let je školácká chyba. Vždyť ten, kdo je v tvých očích nepřítel, možná ani neví, co ty prožíváš! A ty se trápíš. Jsou lidé, kteří nesou to, co chápou jako osobní křivdu, třeba i několik let a zbytečně se tím sami mučí. Takto se chovat pozbývá smyslu. A to, co ty nazýváš odpuštění? Není v tom kus egoismu? Čili: cos mi to ty mizero, provedl? Myslíš snad, že se mi to líbí? Ale abys věděl, že jsem lepší než ty – odpouštím ti! Nedělám to ovšem proto, abych tě zbavil trestu za tvůj přečin, nýbrž jen a jen k vůli udržení svých emocí na uzdě“. Tak sis to představoval?“
„Vidím, že na to jdeš trochu jinak, než jsem původně zamýšlel. Takto asi uvažuje jen málokdo.“
„Je ale na to možno jít ještě jinak. Východní moudrost předkládá jednoduchý, ale osvědčený recept. Je to učení o karmě. U nás zatím ještě dost málo známé, ale nevadí. Však oni na to lidé postupně přijdou.
Slovo karma se dá vyložit buď jako čin, nebo jako osud. Něco jako se u nás říká „Každý svého štěstí strůjcem“, nebo „Jak si kdo ustele, tak si lehne“. Je to podobné, jako s dluhem. Co si vypůjčíš, to musíš splatit. Buď hned, nebo později, případně v některém z dalších let. To už jsi na to možná pozapomněl, takže tě to může i dost nepříjemně překvapit.

Karma usiluje o vyrovnanost všech sil, takže co uděláš, za to dostaneš odměnu. Její zákonitosti se nedají reálně dokázat, ale zkušenost ukazuje, že chovat se podle ní se rozhodně vyplatí.

Uděláš-li něco dobře, budeš odměněn. Za zlo naopak potrestán. To vyrovnání se ale během jednoho života zpravidla nedá stihnout, takže k tomu patří i přesvědčení o dalších životech, kterými budeš ještě procházet, čili se k tomu zcela určitě příležitost už najde.

Situaci si potom lze představit tak, že karmický dluh (hezky se to někdy nazývá „zůstavená stopa“) po tvé smrti čeká na vhodnou chvíli, aby mohl vstoupit do nového jedince, a za pomoci jeho života ti pomohl k vyrovnání. Tak se pak můžeš dočkat, že se ve svém novém životě setkáš s různými neočekávanými překvapeními. Někdy příjemnými, někdy strastnými. Ty pak mluvíš o náhodě, o smůle, o štěstí, nebo o osudu. Nic takového – pouze splácíš své někdejší činy.

Odkud se berou takové příležitosti? O to se stará karma. Vyhledá takovou kombinaci událostí, ve které může snadno uskutečnit svůj záměr. Má dost času – však ona se už příležitost najde. Vždyť u nás se také přece traduje, že „boží mlýny melou pomalu, ale dobře“. Není kam spěchat.

Je tu ale ještě ožehavá otázka autorství. Strůjci našich příhod mohou být hned tři. Příroda, někdo z okolních lidí, nebo dokonce i ty sám.

Proti přírodě nic nezmůžeš. To se prostě něco stane. Máš-li být potrestán na nějakém vlastnictví, buď ti shoří chata, nebo třeba nějak onemocníš. Co si pak na někom vezmeš? Prostě vis major. Musíš se s tím smířit.
Také proti vlastním proviněním nejsi dostatečně vyzbrojen. Zkrátka jsi něco zapomněl, něco ztratil, nebo tě nic v pravé chvíli nenapadlo. Že by i to byl vis major? Co dělat – budeš muset být příště pozornější.
Pestrá je otázka autorství třetího, tj. zavinění fyzickou osobou. Tam můžeš být zkrácen hned ve třech rovinách – na tělesných potřebách, na majetku nebo na společenském postavení. A nemáš možnost ani se bránit, nebo tomu nějak předejít. Proto to musíš řešit jinak.

Co se vlastně stalo, že ti někdo ublížil? Uvědom si, že karma ti nachystala trest, a někdo na sebe dobrovolně vzal úlohu jej vykonat. Ty si odtrpíš svoje, pravda – ale tím se ti přece vyčistil trestní rejstřík, takže si můžeš oddychnout. Máš to za sebou. Neměl bys tedy svému zdánlivému nepříteli vlastně poděkovat, že ti to umožnil?

On je na tom nyní vlastně hůř než ty. On to přece nemusel dělat – karmě je lhostejné, kdo vstoupí do jejích služeb. Jediné, co můžeš dělat, je přát si, aby mu bylo na patřičných místech odpuštěno – protože on svým neuváženým činem zhoršil svou karmu, za což má naději, že si to teď pěkně odskáče.

No řekni sám – je tu nějaký prostor pro odpouštění? Já přece nejsem ten, komu přísluší odpouštět. Na to mandát nemám.“

Autor: František Benda, Foto: Internet