Důchodce a duchovní život – Únik

Autor článku: František Benda Únik od všeobecné vřavy společnosti, tolik doporučovaný jak dřívějšími náboženskými nadšenci, tak už dokonce i moderními psychology, nám sice psychiku do jisté míry ochrání, ale všelékem není.

I ten nejnadšenější eremita musí přece jíst a někde bydlet. Jakkoli se snaží tyto potřeby srazit na minimum, zcela vyloučit je nedokáže. V krajinách, kde se mnišství rozrostlo, se současně vyvinulo i přesvědčení, že mnišský stav je pro chod světa nezbytný, a proto je nutno jej podporovat. Nasytit mnicha je tam považováno za zásluhu, nikoli za zbytečný výdaj pro příživníka. U nás by nic takového nebylo dost dobře možné. Duchovní práce není ceněna tak vysoko, aby se jí odpustila neúčast na výrobním procesu.

Odejít do ústraní si může dovolit jen ten, kdo má nějak zajištěno nejnutnější živobytí. Tím je počet jedinců, kteří se k tomu odhodlají, značně omezen. Je ale možné, že se víc nadšenců se stejným zaměřením spojí do komunity, která se dokáže – vedle provádění pro ně nezbytných náboženských rituálů – sama uživit. Takové snahy je už společnost ochotna tolerovat. Vznikly už velice dávno a mnohé přežívají zdatně až do dnešní doby
Život těch, kteří se takto osamostatnili, ať už soukromě nebo hromadně, nemá s ostatní společností mnoho společného. Společné mají pouze základní existenční problémy. Ve všem ostatním se liší téměř diametrálně. Zvláště ti, kteří se uvázali k některé z obzvlášť přísných řeholí. Před nástrahami a obtížemi syrového života tak stejně ale neuniknou, a navíc pak mají ještě své vlastní specifické problémy.

Není divu, že se vyskytnou jedinci, kteří mají ze života strach. Ať už žijí v běžné společnosti, nebo se utáhli do některého druhu soukromí. Strach je zcela konkrétní prožitek. Víme, čeho se bojíme. Hrozbu dokážeme konkretizovat, pojmenovat a popsat. To ale současně umožňuje najít proti němu vhodnou obranu. Proto se v pohádkách tak často objevuje typ Nebojsy, který se ničeho neleká a vždy vítězí. Vítězství má zaručeno proto, že ví zcela přesně proti čemu je postaven. Ztělesňujete žádoucí a obdivované vlastnosti.

Mnohem nebezpečnější je úzkost. Ta nemá obsah, v ní není na co se zaměřit. Projevuje se nepříjemným očekáváním. Mysl je naplněna tušením čehosi neblahého, blíže nepojmenovatelného. Situace nabádá k ostražitosti – ovšem neví se, odkud útok přijde, jak bude silný a čeho se bude týkat.

V boji proti těmto psychickým nástrahám se vyplatí seznámit se s jejich existencí. Je to podobné jako u nemoci: člověk se necítí nějak dobře, ale neví proč. Lékař mu po prohlídce sdělí jméno choroby – a hned je to lepší. Potíže sice trvají dál, ale už víme, o co se jedná. Už je o čem vyprávět, už víme, proti čemu bojujeme.
Dokážeme-li určit z čeho máme vlastně strach, můžeme – po zralé úvaze – i přijmout patřičná opatření. Dá-li se něco podniknout, měli bychom k tomu neprodleně přikročit. Nedá-li se, pak prostě máme smůlu a musíme si to odtrpět.

S úzkostí je větší problém. Bojíme se, ale nevíme čeho. Nábožensky založení lidé jsou na tom v tomto směru lépe – mohou se se svým trápením obrátit o pomoc ke svému idolu. Neznabozi se v tom musí škvařit, nebo si vymyslet nějaký přírodní zákon, ke kterému by se mohli utéci.

Je tu ještě jiná možnost, a mnozí po ní rádi sahají. Spočívá v tom brát život tak, jak přijde a moc nad ním nepřemýšlet. Co se má stát, to se tak jako stane – říkají.

Nic originálního na tom ale není. Je to úplně sejné jako smýšlení těch, kteří se v pokoře odevzdávají vyšší vůli v pevné víře, že tak je to správné. „Bůh dal, Bůh vzal, budiž jméno boží pochváleno“, tak zní jejich krédo. Není to nakonec to ze všeho nejjednodušší?

Autor: František Benda, Foto: Internet