Důchodce a duchovní život – Věž

Autor článku: František Benda Poznání bývá v mnoha obměnách přirovnáváno ke stoupání na vysokou věž. Hlavní pozornost je pak věnována přirozenému poznatku, že čím výš se člověk dostane, tím dál dohlédne, čímž se jeho obzor znatelně rozšíří.

To je poznatek ze všech nejjednodušší. Vlastní stoupání je však mnohem složitější, takže se vyplatí věnovat mu i více pozornosti.

Už sama věž je dost pozoruhodná. Není totiž osamocená. Není pouze jedna, protože každý jedinec má svou věž vlastní. Že ji ale má, to ještě neznamená, že se odhodlá do ní byť jen vstoupit, natož aby se nějak namáhal s výstupem na ni. Ten totiž není vůbec jednoduchý. Sice láká příslibem mnoha nečekaných objevů, ale zjišťuje se, že všeobecně se o něj ani tak moc nestojí. Že máme po ruce věž poznání? No dobře, tak máme. Ať si stojí – nás to nezajímá.

Někdy se také tvrdí, že věž je vlastně pouze jedna jediná, jenomže postavená tak, aby měla tolik vchodů, kolik je zájemců pro výstup, takže má samozřejmě i stejný počet výstupových schodišť. Všichni zájemci se pak mohou v nejvyšším patře bratrsky sejít a obejmout se. Jediným paradoxem zde je, že každé ze schodišť má jiný počet pater, jiný typ schodů a také odlišnou výzdobu, která vybízí k zastavení a pokochání se, což samozřejmě od potřebného stoupání zdržuje. Proto ani to vystupování k vrcholu není jednotné.
V podstatě stoupá každý sám. Ale může si vybrat. Snaživí manažéři nabízejí své, jak tvrdí osvědčené věže, slibující daleký rozhled po ne příliš namáhavém stoupání. Jiní se tváří tajuplně, předkládajíce věže temných odstínů, ale jejich oděv je příliš pestrý na to, než aby se jim dalo důvěřovat. Jen ti solidně oblečení a klidného chování se netají s tím, že jejich věže se sice nedají tak snadno zdolat, ale že výsledek pak stojí za to.
Kromě toho se nabízí řada věží dosud neobsazených, bez doporučení a výstrah, zvoucí ke vstupu na vlastní nebezpečí, slibujících ve stejné míře námahu i potěšení, vyčerpání i zářivé zisky, bloudění i poznání. Prostě krok do neznáma. Nedá se ale nikterak říci, že by stály stranou zájmu. Někdy se zdá, že jejich obsazenost je dokonce větší než u těch halasně propagovaných.

Jen málokdo je ale ochoten vystupovat přísně samostatně, tak říkajíc na vlastní triko. I ti nejsamostatnější a nejodvážnější (a také nejzarputilejší berani) se tu a tam poohlédnou po možnosti nějaké snadnější cesty, ochotni nechat si poradit od zkušenějších.

Nezřídka se vyskytují i takoví, kteří jakoby zlákáni výmluvnými agenty vyberou si právě tu jejich věž, ale v průběhu výstupu si předělávají její jednotlivé části po svém, ať se to jejím stavitelům líbí nebo nelíbí.
Také je možné se rozhodnout pro věž své vlastní konstrukce, a teprve při výstupu si nechat radit někým z nabízených osvědčených značek. Těm se to sice také moc nelíbí, ale nedá se nic dělat, neboť – jak známo – náš zákazník je náš pán.

Takový postup nemusí být vždy úspěšný. Rádce se drží svého předepsaného postupu, kdežto objednávající má své soukromé představy, kterými koriguje předkládané názory. To nemusí dopadnout právě dobře. Od takového rádce se předpokládá, že se dokáže plně vcítit do myšlení tazatele a bude mu radit v jeho intencích, nikoli tedy tak, jak by si to přestavoval on sám. Proto se to také ne vždy povede.
U všech věží, kteréhokoliv typu, se ale stoupající zájemce setká s několika druhy nebezpečí. Jsou to sice překážky, ale nikoli takové, které by výstupu zabraňovaly, nýbrž se jedná o lákadla, která jej pouze zdržují, čímž dosažení vrcholu vlastně také úspěšně oddalují.

V prvé řadě je to výzdoba stěn. Buď jsou tam obrazy z výstupů slavných osobností, nebo popisy různých možných nebezpečí či odměn, které se mohou po cestě vyskytnout. Jak rád si mnohý odpočine a nechá se zdržet jejich prohlížením! Však on nám ten vrcholek neuteče. Tohle je přece tak zajímavé!
Jiné nebezpečí spočívá v samém principu cesty. S přibývající výškou se nahlíží dál, do míst dříve neznámých, která lákají natolik, že už se ani nikam jinam jít nechce. To přece stačí. Proč se znovu namáhat?
Problém je v tom, že takového pomyslné věže nejsou určeny k trvalému pobytu. Občas se sice vyskytnou vytrvalci, kteří se tam snaží udržet co nejdéle, ale riskují tím život naplněný mnoha komplikacemi. Ale jedna z možností přežívání to přece jen je.

Ale pak už jsme konečně, navzdory všem překážkám, nahoře. Ne sice na nejvyšším vrcholu, k tomu hned tak nedojde, ale přece jen poněkud výše než bylo naše výchozí postavení. Je-li naše věž uprostřed města (jinou bychom si ostatně ani nevybrali), můžeme v klidu pozorovat to hemžení, jehož jsme byli ještě nedávno sami účastníky, a kam se se vší pravděpodobností budeme muset hodně brzy vrátit.

Takový pohled není bez překvapení. Pojednou pozorujeme, že některá místa, kam jsme se museli až dosud proplétat křivolakými obchůzkami, vlastně leží těsně u sebe, kdežto mezi jinými, která jsme považovali za těsné sousedy, je nepřekročitelná bariéra. Také můžeme pozorovat významné uzly, bez jejichž průchodnosti by se chod města povážlivě zpomalil, stejně jako místa, sice hojně navštěvovaná, ale v podstatě zbytečná a vlastně nic neznamenající.

Lákavější je pokus o jakousi integraci, tj. o přenos poznatků, získaných tam nahoře, do toho, co jsme s překvapením pozorovali jako bezcílné hemžení. Protože ani my mu v nejbližších chvílích neunikneme, můžeme se alespoň pokusit dát mu nějaký řád a využít získané poznatky ke svému nebo i všeobecnému prospěchu.

Autor: František Benda, Foto: Internet