Filosofické rozpravy: Sókrates s přáteli hovoří o stáří

Autorka článku: Irena Novotná Staří Řekové a Římané měli takový dobrý zvyk, který utužoval přátelství. Scházeli se spolu a rozprávěli o různých tématech. Měli podobná témata, o kterých také uvažujeme, jenže se nám nepoštěstí, že známe moudrého člověka, jakým byl Sókraktes, který by v našem kruhu disputoval. Zvu vás tedy nyní, milé babičky a dědečkové do starého Řecka, abyste se mnou nasávali atmosféru antiky, její moudrosti a zafilosofovali si v duchu s nimi.

Nyní o tématu stáří.

Když se Sokrates vracel s Aristónovým synem Glakónem do města ze slavnostního obřadu bohyni do Peiraiea, zahlédl je Kéfalův syn Polemarchos, a ten přikázal svému otrokovi, aby za ním běžel se vzkazem, že má počkat. Otrok chytil Sokrata zezadu za plášť a povídal:

„Polemarchos vzkazuje, abyste počkali. Přichází za mnou, jen počkejte!“

„Však počkáme,“ ujistil ho Glaukón.

Za chvíli přišel Polemarchos a s ním Glaukónův bratr Adeimandos, dále, déle Nikératos, syn Niklův, a někteří další. Zřejmě přicházeli ze slavnostního průvodu, a když uviděli Sokrata, chtěli se k němu připojit. Ale museli ho nejdřív přesvědčit.

Polemarchos řekl Sokratovi: „Tak se mně zdá, Sókrate, že jdete směrem k městu, jako byste už byli na zpáteční cestě.“

Sókrates na to: „To se ti věru nezdá špatně.“

Polemarchos se ohlédl: “A vidíš, kolik nás je?“

Sókrates odpověděl: Jak by ne? Buď nás přesvědčíte, nebo zde zůstaňte.“

Polemarchos odpověděl: „A když vás přesvědčíme, můžeme jít s vámi?

Sókrates odpověděl: „ Jak byste mohli přesvědčit ty, kteří neposlouchají?“

Glaukón pokrčil rameny a řekl: “Nijak. Vezměte tedy v úvahu, že poslouchat nehodláme.“

Při této rozpravě se Sókrates rozhodl, že navštíví Polemarchův dům a pozdravil se s Polemarchovým otcem Kefalem. Už se dlouho neviděli a Sókratovi přišlo, že hodně zestárl. Jak Kefalos spatřil Sókrata, radostně ho objal a hned mu vyčítal: „Sókrate, tak nějak často sem k nám do Peiraiea nechodíš. Škoda. Kdybych byl natolik schopný, že bych došel do města, nemusel bys chodit za mnou, chodili bychom za tebou. Ale jak vidíš, musíš sem docházet častěji, protože mi scházejí rozmluvy a potěšení z nich, když ostatní mé tělesné schopnosti ochabují. Prosím, udělej mi to radost, scházej se s těmito mladíky a choď k nám jako k přátelům a lidem nejbližším.“

„Kefale,“ řekl Sokrates, opravdu rád rozmlouvám s lidmi, kteří jsou už hodně staří. Zdá se mi totiž, že od těch, kteří už ušli životní kus cesty, po kterém i my budeme muset stejným způsobem projít, je třeba se dozvídat, jaká ta cesta vlastně je, zda drsná a nesnadná, nebo snadná a schůdná. A tak bych i tebe, protože jsi dosáhl toho lidského věku, o němž básníci mluví jako posledního prahu života, rád pozeptal, jak se to jeví tobě – zda je to obtížná část života, nebo co nám o tom můžeš povědět sám.“

Kefalos ho poslouchal a poté odpověděl:

„Povím ti, Sókrate, při Diovi. Aspoň jak se ta věc jeví mně. My, několik starců, přibližně stejného věku, se často scházíme a zachováváme tak ono staré přísloví.  Většina z nás, když se sejdeme, naříká, touží po mladických rozkoších a vzpomíná na všechno, co souvisí s láskou, s pitím, hodováním a se samými takovými věcmi; vzrušují se také tím, že jsou jakoby zbaveni čehosi velkého a že tehdy si žili, kdežto teď prý už nežijí vůbec. Někteří si zase naříkají na příkoří, kterých se dostává doma od příbuzných, a proto trpně nadávají na stáří, že prý ono je příčinou jejich velkých běd. Ale mně se, Sókrate, zdá, že tito lidé nevinní z toho pravou příčinu. Vždyť kdyby tou příčinou bylo stáří, měl bych stejné pocity kvůli svému stáří a všichni ostatní, kteří dospěli do stejného věku. Já jsem se však setkal nyní s lidmi, s nimiž se to má jinak.“

Sókrates mu pozorně naslouchal a Kéfalos pokračoval:

„Také jsem byl jednou u básníka Sofokla. Právě v tu chvíli, když se ho někdo ptal. „Jak je to u tebe Sofokle s milováním? Jsi ještě schopen stýkat se se ženou? A on na to: „Mlč, člověče! Skutečně jsem od toho velice rád utekl  – jako kdybych uprchl před nějakým zuřivým a divokým pánem.“

Už tehdy se mi zdálo, že to řekl dobře, a zrovna tak se mi to zdá i nyní. Vždyť je jasné, že ve stáří zcela nastává velký klid a svoboda od takovýchto věcí. Kdykoliv se přestanou touhy a žádost vzpínat a ochabují, úplně se naplňuje tento Sofoklův výrok: nastává čas, kdy se zbavujeme mnohých, zuřivých pánů. A jako v tomto, tak i ve vztazích k blízkým lidem hraje úlohu jedna příčina, Sókrate, a tou není stáří, ale charakter člověka. Jsou-li totiž lidé řádní a laskaví sami, tu je pro ně stáří jen přiměřeně namáhavé. Není-li tomu tok, potom je takovému jedinci na obtíž nejen stáří, ale i mládí.“

Přeji hezký den, milí čtenáři – zde

Zdroj: Platón, Ústava. Praha: Libertas, Nakladatelství svoboda, 1993. Zpracovala: Dr. Irena Novotná