Na pustém ostrově pod cejchou

Autor článku: Irena Fuchsová První vzpomínku na žehlení mám jako čtyřletá holčička. Nebylo to sice klasické žehlení, bylo to vytahování cejch, jak tomu říkávala babička, ale žehlení následovalo hned po tomto vytahování!

Vše začalo tím, že babička přinesla z půdy koš vypraného prádla, které nesmělo být úplně suché, postavila ho doprostřed kuchyně, zavolala maminku, vzala za dva rohy jedno povlečení na peřinu, neboli cejchu, maminka chytla zbylé dva rohy a začaly se o cejchu, kterou držely na délku, přetahovat a tím ji vytahovaly a vlastně předžehlovaly.

S bráškou jsme čekali na jejich první pohyb a okamžitě jsme pod cejchu vlezli. Skrčili jsme se na podlaze kuchyně, a cejcha se nad námi vznášela jako plachta korábu, dokonce i zvuk, který vydávala, připomínal nadouvající se plachty, které nad námi pleskaly ve slaném větru, ano, i sůl moře jsem cítila, aniž bych ve čtyřech letech věděla, že existuje koráb a plachty a vítr a vůně soli…

Je to vůbec možné? Nevím, ale asi ano, když si to přesně takhle pamatuju.

Maminka s babičkou si nad námi povídaly a do toho se stále rytmicky přetahovaly o kusy povlečení. Když ho vytáhly po jeho délce a šířce, babička ho složila na polovinu, a znovu se přetahovaly o tu polovinu. Potom povlečení složila ještě dvakrát a položila ho na stůl, kde už měla na žehlení připravenou starou deku a na ní staré prostěradlo. Maminka šla mezitím přiložit do kamen, na kterých se hřály dvě železné žehličky, a hned potom obě pokračovaly v přetahování.

S bráškou jsme pod vzdouvajícími se plachtami prožívali dobrodružství, podobná těm, která potkávají trosečníky na pustém ostrově, a s nelibostí jsme sledovali, jak se koš s prádlem pomalu vyprazdňuje.
Samotné žehlení mě už nebavilo, žehlila totiž buď maminka, nebo babička, a tak mi chyběl jejich společný rytmus při vytahování cejch. A také při žehlení nedul vítr do plachet a ve vzduchu nebyla cítit sůl.

I moje děti mi pomáhaly vytahovat cejchy, ale pak jsem začala kupovat povlečení, které se nemusí ani vytahovat, ani žehlit, a bylo po plachtách. Zůstalo jenom klasické žehlení, které přežívám při sledování televize.

Kdysi jsem byla u toho, když si jedna známá stěžovala, jak nenávidí žehlení, a kdosi jí poradil, ať si dá frťánka, že pak jde žehlení samo. Asi po měsíci jsem se dozvěděla, jak to dopadlo.

Té, co nenáviděla žehlení, zavolali z práce kvůli něčemu důležitému, a ona zvedla telefon totálně opilá, což u ní nebylo zvykem. Co děláš, Jituško, zeptali se jí opatrně a ona šťastně hlaholila, žehlííím, já žehlííím!
Jiná moje kamarádka přišla do práce, a na krku měla velký… nevím, jak to napsat spisovně, ale generace mé babičky i maminky, i generace moje, tomu říkala a říká cucflek. Protože jsme věděli, že žije sama, všechny nás to zarazilo, a mně to nedalo a zeptala jsem se, co se jí stalo. Inu, co. Žehlila a zazvonil telefon. Tak zvedla ruku se žehličkou a dala si ji k uchu.

Jsou ženy, které žehlení nenávidí, a jiné, které žehlí rády. Jsou muži, kteří zásobují svoji ženu nejmodernějšími typy žehliček, ale neuměli by si vyžehlit ani kapesník, a jsou muži, kteří žehlí rádi, ale příliš se tím nechlubí, protože to považují za zženštilé.

Před mnoha lety jsem měla kamaráda herce, starého mládence, který miloval žehlení volánků, záhybů, sukének a blůziček. Pořád po mně chtěl něco na žehlení, ale já nosila džíny a trika, tak jsem mu dojednala žehlení v rodinách, kde měli hodně ženských a on si svou vášní ještě přivydělal.
Jednou mi sestřička v lázních řekla, víte, že můžete za nejkrásnější chvíle v mém životě? Prý, když žehlí, sedne si její manžel do křesla a čte jí celou dobu některou moji knihu. Také bych si ji klidně četla, kdyby za mě zatím někdo žehlil!

A životním příběhem o žehlení skončím. Říkala mi jedna kamarádka, jak jí žehlení pomohlo přežít manželství se vzteklounem, kterému říká Šmejd. Všechno, co udělala, bylo špatně. Nedala se mu, bránila se, ale nechtěla se před dětmi hádat kvůli prkotinám, které si Šmejd vymýšlel, tak žehlila.
„To byla moje terapie,“ říkala mi nedávno a usmívala se. „Šmejd mi dal při žehlení pokoj, nikdy do mě neryl. Možná se bál, abych ho tou rozpálenou žehličkou nevzala po palici! A možná byl spokojený, že žehlím jeho košile, jeho kalhoty a jeho trika! Škoda, že mi tuhle radost vzal,“ povzdychla si.
„Copak se Šmejdovi stalo, že už nezlobí, nebo snad jsi šťastná vdova,“ zeptala jsem se jí a ona mi to vysvětlila.
„Už nemám důvod se uklidňovat. Šmejd se totiž se mnou, po čtyřicetiletém manželství, přestal hádat. Tuší, že se ze služky brzy překvalifikuju na ošetřovatelku.“

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12