Důchodce a duchovní život – Kdyby alespoň jeden

Autor článku: František Benda Zavolala mi před časem vedoucí kurzu pro budoucí manekýnky, že by do výuky ráda zařadila něco z jógy. Rychle jsme se dohodli, takže za týden jsem se ocitl v učebně, kde na mne hledělo šestnáct párů ne právě přátelských, nedůvěřivých očí.

Paní vedoucí si přála na úvod zařadit něco o správné výživě a kladném přístupu k životu.

Dívkám bylo mezi 15–18 lety. Z očí jsem jim vyčetl něco jako „co ty nám tady budeš…“. Takže jsem je na úvod navedl, aby si – až nastoupí do tramvaje – všimly, kdo že to sedí na předních místech. A aby si uvědomily, že za nějakých 60-70 let se budou těm stařenkám s vrásčitými obličeji a nachýlenými rameny podobat. A že je v jejich silách, aby do té doby něco se svými těly udělaly. Neboť na tom, co vidí, když nahlédnou do zrcadla, nemají vůbec žádnou zásluhu, že ta by teprve měla přijít. To, s čím se narodily, že je pouze výbava. Nástroj, který čeká, jak jej bude použito.

Pak následovala pro ně celkem nezáživná pasáž o výživě a o pozitivním myšlení. Sice jsem se pokusil ji trochu zpestřit, ale takové řeči, pokud se to skutečně nevyzkouší, nemají valnou cenu.

Ani jsem nečekal žádnou zvláštní odezvu. Také že ne. Ty v přední řadě na mne bezvýrazně civěly, zřejmě v očekávání, kdy už skončím. Některé za nimi požvýkávaly cosi, cosi občas ulomily pod lavicí, v představě, že to nevidím. Zcela vzadu dvě něco hrály; snad „Města, řeky“ nebo „Lodě“ – co já vím. Mne si zřejmě vůbec nevšímaly. Moc mne to nepřekvapilo, neboť ani my jsme v mládí nebyli o mnoho lepší.

Zcela zjevně jsme byli všichni rádi, že to máme za sebou. A pak jsme šli cvičit. To už bylo zajímavější.
Za pár dní jsem nastoupil do svého, již běžícího kurzu pro dospělé. Po cvičení jsem, jako vždy, čekal, až všichni opustí sál, abych jej zamkl a klíč odevzdal ve vrátnici. Všiml jsem si ale, že u zábradlí stojí jedna paní a zřejmě na mne čeká. Byla mi povědomá. „My se asi známe, že?“ oslovil jsem ji. „Ano, už jsem u vás dříve cvičila“, odpověděla. „A teď u vás cvičí i moje dcera. Moc se jí u vás líbí.“ To mě překvapilo a samozřejmě potěšilo. Ale udivila mne ještě víc. Než jsme sešli po schodech do přízemí, zopakovala mi téměř vše, co jsem tam těm mladým dívkám odpřednášel. Ta její dcera si to nejen zapamatovala, ale dokázala to i sama zformulovat!

Dost často se připomíná, že vrhne-li se do davu nějaké ponaučení, kdyby to alespoň u jednoho jediného zabralo, nebyla to námaha zbytečná. V této chvíli se mi to potvrdilo.

S tím se musí při každé osvětové činnosti počítat. Účinnost je to sice pranepatrná, ale aspoň že tak.
Hlasatelé nových myšlenek, stejně jako karatelé současných mravů se vyskytovali ve všech dobách a na všech kontinentech. Ať už byli k této činnosti vyzýváni či dokonce najímáni, nebo pracovali ve vlastní režii či na vlastní konto, nikdy neměli snadnou práci. Ani v případech, kdy dosáhli určitého věhlasu a významných postů, neprobíhala jejich činnost zcela hladce. Odpůrci se vždy našli, a pokud byly sami mocní, nebo alespoň nalezli slyšení na vyšších místech, zle bylo s reformátory. Mnozí dokonce skončili zcela neslavně.

V dobách, kdy se věřilo na různé tajemné přírodní síly, stojící kdesi v pozadí, odkud tahají za nitky, ovládající veškeré dění, se rádo vysvětlovalo pomalé pronikání osvěty do společenského života tím, že prý příroda sama se brání jakémukoli lidskému pokroku. Odvolávalo se tehdy dokonce na nově formulovaný zákon o setrvačnosti, podle kterého i hmotná tělesa se snaží udržovat se ve stavu, ve kterém se právě nacházejí. Na lidskou lenost se tehdy moc nepoukazovalo.

V úvahu ale přichází i definice, že k poznání vede cesta buď branou výsměchu, nebo utrpení. Není žádný problém se novým názorům prostě vysmát, nebo je odsoudit jako nepřijatelné. Potom jsme z obliga – věc se nás už netýká, a můžeme mít dokonce i dojem, že stojíme nad ní. Tak proč se namáhat?
Jakmile ale byť jen trochu připustíme, že na nových tvrzeních přece jen něco je, nic snadného nás nečeká.

Nové věci málokdy podporují staré. Nanejvýš využívají toho, co se z nich dá ještě upotřebit. Vždy ale znamenají překontrolování současných názorů a jejich přestavbu. Někdy dost radikální, ne-li naprostou. Vzpomeňme na Koperníka nebo na kvantovou mechaniku. Tam také bylo pojednou všechno jinak. Sice složitěji, ale zato správněji. Ačkoliv jsou nové poznatky mnohdy komplikované, nedá se jim upřít, že vysvětlují přírodu mnohem pravděpodobněji než se to dělo dosud. Proto také vítězí.

Málokdo se odhodlá k tomu, aby svůj život změnil zcela radikálně. Ti, kteří to dokáží, jsou pak ale ve výhodě. Je tedy na místě alespoň jistá přizpůsobivost, což ovšem neznamená, že skočíme na špek všemu, co se tváří jako cosi převratného. Částečná nedůvěra je vždy na místě. Proto jde pokrok ve vědeckých oborech sice rychle kupředu, ale mohutná masa nevědomého obyvatelstva jej přijímá opatrnicky a zvolna. Může se dokonce i stát, že starší generace z něj nepochopí vůbec nic.

Pokrok – jak známo – zastavit nelze. Výhodu pak mají ti, kteří s rozvahou a opatrně vpustí do svého života alespoň nejpotřebnější část novinek, které jim pomohou jakž takž udržet krok s dobou, aniž by příliš omezovaly jejich osvědčené návyky.

Kdyby tak alespoň jeden – ale proč ne právě já?

Autor: František Benda, Foto: Internet