Důchodce a duchovní život – Když je hra nejlepší

Autor článku: František Benda Když je hra nejlepší, přestaň, praví zajisté moudré přísloví. Jak ale poznat, že je ta naše hra právě na svém vrcholu, takže by bylo načase přestat?

Život se projevuje v prvé řadě pohybem. Ten kromě radosti, z něj přirozeně vplývající, přináší také podporu sebevědomí. Bezradné postávání na místě k ničemu dobrému nevede. Teprve pohyb nás přivádí do stále nových situací, které tím, že je musíme řešit, nám umožňují poznávat nové vazby a současně se i učit. Rozhodující úloha zde připadne mysli. To je to agens, které rozhoduje o dalších krocích a současně získává zkušenosti, radící jakým způsobem usměrňovat další jednání.

Východní filosofie zde používá výstižného výrazu žízeň po životě. Ta zapříčiňuje, že se vrháme do stále nových dobrodružství, bez ohledu na to, jaká nebezpečenství nám v nich mohou hrozit. Je snad možné v té chvíli byť jen na okamžik zauvažovat, nejsme-li právě už na vrcholu prožitku a neměli bychom tedy zařazovat zpátečku? Vždyť jsme ještě ani pořádně nezačali. Východní filosofie varuje, že nic z toho, co nás snad momentálně zaujímá a těší, nemůže mít dlouhé trvání, že to dříve či později skončí, vlekouc za sebou nezbytné zklamání. Kdo by na to v této chvíli myslel? A navíc – pamětlivi jsouce výstrahy, uvedené v záhlaví – můžeme přece opravdu kdykoli, kdy to uznáme za vhodné, potichu začít své požadavky omezovat. Že jsme právě v tom bodu, kdy je hra nejlepší, nám nikdo nezaručí, ani nás na to neupozorní. Musíme riskovat. To už je riziko podnikání. Lepší je ovšem skončit dřív, než pozdě. Pak už by se nedalo nic dělat.

Na pozadí takového přístupu vyvstane přirozeně potřeba nutné a neustálé kontroly každého našeho počinu. K tomu se odhodlá jen málokdo. Proti tomu se staví oblíbený bohémský způsob života. Bez plánů, bez kontroly, bez závazků. Také ale bez sešněrování nápadů zaběhnutými postupy a naopak s možností svobodného rozhodování. A také bez cenzury. I to je vlastně jeden z možných způsobů hry, nabízející mnoho zisků a proher. Bez disciplíny se toho, pravda, mnoho nedokáže, ale každá svoboda by prý měla obsahovat právo na výjimku. Takže umírnění alespoň v něčem by nemuselo být na škodu.

Na celé dění je přece možno pohlížet jako na jakýsi divadelní kus, ve kterém hrajeme – když už ne hlavní, tedy alespoň významnou – roli. I když se děj odehrává převážně někde jinde, pro nás je důležitý jeho dopad na náš život, na naše prostředky, na naši budoucnost.

Ne každému se podaří postavit se takto nad věc. Spíš nás nenadálá emoce pohltí natolik, že se stáváme její hříčkou; tedy nikoli že ona by měla být ozdobou námi s nadhledem probíhajícího pozorování. Role se pojednou obrátily. Jedině tehdy, podaří-li se nám svůj život nejen citlivě prožívat, ale současně i nestranně pozorovat, můžeme jej skutečně sledovat jako hru, u které dokážeme odhadnout, blíží-li se k jakémusi vrcholu, tedy k onomu hledanému nejlepšímu.

Navzdory tomu, že jsme poučování (což sami přirozeně dobře víme), že žádnou slast nelze stupňovat a protahovat donekonečna, přestat se nám nechce. Co když jsme to právě my, komu se podaří protrhnout tuto bariéru zábran a přidat ještě něco navíc? Naše všudy-přítomná žízeň po životě nám našeptává, že by stálo za to se o něco podobného přece jen pokusit. Jakkoli je všeobecně známo jak může takový pokus dopadnout, pokoušíme se o něj vždy znovu a znovu.

Nabízí se i návrh, že hru, u které by bylo třeba v nejlepším spustit oponu, by bylo lépe vůbec ani nezačínat. I takoví následovníci mezi námi jsou. U nich se pak o nějaké žízni po životě nedá vůbec mluvit, neboť i jen pouhé její náznaky jsou jim na hony vzdáleny. Také tento způsob života nalezne své ospravedlnění a zdůvodnění – ale je to pak ještě život?

Autor: František Benda, Foto: Internet