Důchodce a duchovní život – Samuelova jízda

Autor článku: František Benda „I tentokrát jdu k tobě, Samueli, s dotazem. A jsem velice zvědav, co mi odpovíš – jestli tedy vůbec.“ „Teď jsem zase zvědav já, co mi chceš. Takže bez obav mluv.“

„Kdosi, kdo jel za tebou autem, vyprávěl, že ty po krátké chvíli zastavíš a vystoupíš z vozu. Ne že bys měl nějakou poruchu. Ale ty prý si nejdříve pečlivě prohlédneš, kde to tvé auto stojí, pak tě prý zajímá nejen co roste a kvete v příkopu vedle silnice, ale i co je zaseto dále na poli. A pak prý dokonce vytáhneš dalekohled a prohlížíš si vzdálené okolí. Proč to, prosím tě děláš?“

„Ale to je přece jednoduché, a já ti to rád vysvětlím.
Uvaž toto: dokud jsi neměl auto, obstarával jsi vše pěšky, a celkem dobře jsi vše zvládal. Pěkně v klidu a pomalu – nemám snad pravdu?“

„Ale jistě že máš. Zcela v klidu to sice nebylo, ale tak to přece dosud dělá velká spousta lidí.“
„Pak sis pořídil auto, a tvůj život se dost změnil, že?“
„Ovšem, přece tak, jako u všech, kdo prošli něčím podobným.“
„Takže teď vlastně žiješ dvojím životem. Jednak tím pomalejším, kde všechno probíhá po staru, a jednak tím druhým, uspěchaným, kdy máš nějaký cíl, a s tím autem jej chceš co nejrychleji dosáhnout.“

„Máš pravdu, i tak by se to dalo nazvat“.
„Když jedeš tím autem, máš čas si nějak podrobněji prohlížet své okolí?“
„Co tě nemá! Děláš si snad legraci? Přece musím cele věnovat pozornost stavu cesty a současně sledovat i dopravní značky. Tak jaképak okounění kolem?“

„Nemáš ale dojem, že ti při té rychlosti mnohé z toho, co se děje kolem, uniká?“
„Nu uniká, pravda, uniká. Ale proti tomu se přece nedá nic dělat. Nemůžeš sledovat víc věcí najednou.“
„Tak vidíš. A jsme u toho. Současný život mnohého z nás se podobá té jízdě v automobilu. Máme nějaký cíl, a vůbec nás nezajímá co se děje na cestě za jeho dosažením. Rychle, rychle, už abychom tam byli.

Kdybychom se ale chtěli přesvědčit, čím to vlastně projíždíme, museli bychom – tak jako já – zastavit, prohlédnout si kde to vlastně stojíme, kde vůbec jsme, co se nachází v nejbližším okolí, i to, co je někde v dáli. Jedině tak jsme schopni poznat současnost, jedině tak se seznámíme s tím, co se kolem nás děje.
Do toho se ale chce jen málokomu. Každý řidič spěchá už už aby byl v cíli. Chceš-li ale skutečně ze svého života něco mít, musíš v sobě najít sílu občas se zastavit, uvědomit si současný stav a věnovat mu bdělou pozornost. Tedy žádné lelkování nebo okounění kolem, ale skutečně se zajímat, co se vlastně kolem tebe děje. A děje se něco vždy, na to můžeš vzít jed. To, co se odehrává právě teď, se snaž alespoň na chvíli vědomě prožívat. Jít s tím jakoby kousek jeho cesty. Ne nad tím mávnout rukou, jet dál a čekat, až to přejde. Není to samozřejmě uskutečnitelné vždy, ani příliš často. Ale chceš-li opravdu prožívat svůj život, musíš trochu přibrzdit a pohlédnout na svou skutečnost zblízka.

Staří latiníci vtělili tuto moudrost do výzvy Festina lente, spěchej pomalu. Měli zřejmě stejné, nebo alespoň podobné problémy jako máme nyní my – jenomže se tehdy oblékaly do trochu jiných kabátků.
Zastav alespoň někdy a alespoň na chvíli ten svůj zběsilý úprk. Já vím, že tě všechno nutí spěchat. Rozvážné pouhé přidání do kroku má však mnohem větší cenu než seberychlejší jízda.

Zastav se na chvíli a soustřeď se na něco, co nemá s tím, co právě ovládá tvé myšlenky, vůbec nic společného. Třeba jen na ten kvítek u cesty. Ti pokročilí, kteří to myslí se sebou vážně, dlouho nevybírají na co se soustředit. Volí to, co mají neustále po ruce – vlastní dech. Jakoby si k němu občas odskočí, a pak se vrátí a frčí dál.“

„To zní sice zajímavě, ale k čemu mi to bude dobré?“
„V praxi zdánlivě k ničemu. Ale uvědom si, že na počátku každé tvé činnosti stojí určitá myšlenka. Jenže těch myšlenek, značně různorodých, přichází velká spousta najednou, takže je nedokážeš všechny realizovat. Což je ovšem dobře, neboť většinou jsou zcela zbytečné a jen překážejí. Pokud chceš své myšlení nějak zkultivovat, musíš se občas zastavit a pozajímat se, co se ti to v té hlavě vlastně honí. Nebudeš-li s tím souhlasit, je v tvých silách učinit tomu přítrž. To vše já znázorňuji oním zastavováním a prohlížením okolí.
Začni se zajímat více o to, na co myslíš. Auto nezastavuj, to by nemělo pro tebe smysl, ale vlastní myšlenky ano, to se vyplácí.“

„Domníváš se, že bych to dokázal?“
„Na začátku tě přepadnou pochybnosti o smyslu celé akce. To patří ale k věci. Postupně tomu přijdeš na chuť. Neumdlévej, nevzdávej to. Uvědomění, bdělá pozornost a vědomé prožívání – to ať je nyní tvoje deviza. Alespoň občas, alespoň na chvíli. Zkus to, a uvidíš sám.“

Autor: František Benda, Foto: Internet