Poslední diskuse
Zdraví
Podle rady ministra už telefonuje 45 minut z...Práce
Hledám lidí pro výzkum trhu. Jedná se o...Co se kde děje
Ahojte,jsem tady nova a vidim posledni...Důchodce a duchovní život – Smysl života
Autor článku: František Benda Máme-li porozumět svému světu, musíme se snažit z něj pochopit co nejvíce. K pochopení se nám nabízejí dvě velké skupiny. |
První tvoří tzv. reálie, což jsou námi skutečně pozorované předměty, u kterých dokážeme popsat řadu jejich vlastností. Jejich množství je nesmírné. Proto vzniklo mnoho vědních oborů, které si je rozdělily do svých tematických skupin, což ale k získání přehledu nikterak zvlášť nepomohlo. Spíš situaci ještě více zkomplikovalo, neboť podrobnější zájem vede pouze k rozmnožení pozorovatelných podrobností.
V obecné rovině ovšem k potřebnému porozumění stačí znát pouze jejich hrubý nebo částečný přehled, bez zabíhání do zbytečných detailů. To nám mimo jiné pomůže sdílet jejich poznání s ostatními lidmi a umožňuje to domluvu.
Druhou skupinu tvoří vztahy, které mezi těmito předměty nastávají. Jejich množství je neméně početné. Pro život se zdají důležitější. Život získává na kvalitě podle toho, které z nabízených vlastností dokážeme pro sebe výhodně využít, a které naopak ze svého života jsme schopni vyloučit.
S oběma skupinami jsme se během svého života víceméně seznámili a vytvořili se ze získaných zkušeností svůj vlastní model, o kterém jsme přesvědčeni, že podle něj vše kolem nás probíhá. Naše poznání ovšem není v žádném případě dokonalé, takže se musíme smířit s tím, že také náš model nebude zcela vyhovující.
Ani jednu ze jmenovaných skupin nemáme možnost prozkoumat natolik pečlivě, aby nám poskytla dokonalý a vyčerpávající obraz. Proto se mezi nimi jaksi potácíme, nabírajíce tu z jedné, tu z druhé strany, a věříme spíš tomu, co se nám líbí, než co se jako pravá skutečnost nabízí.
Jestliže nerozumíme dobře podstatě a chování jednotlivých prvků obou světů, tím méně rozumíme, proč vlastně existují, jak vznikly a jaká je případně čeká budoucnost. S tím je organicky spojena i otázka naší vlastní existence. Kdo jsme, odkud a kam procházíme a k čemu to všechno je? To je otázka, která pronásleduje myslitele od nejstarších věků.
Navzdory nesmírně složitému bádání po dobu veškeré historie není smysl lidského života stále ještě známý. Teorií se sice vyskytlo velké množství, ale všechny závěry se zatím ukázaly jako jen velmi obtížně udržitelné.
Po smyslu života se zdá nejméně příhodné ptát vědy. Ta se zabývá spíš otázkami hmotných přístupů, takže není divu, že jí takové jemné věci, jako je smysl života, unikají. Je proto pozoruhodné, že moderní výzkumy docházejí k poznání, že až podezřele mnoho rozhodujících přírodních vlivů má nastaveny tak příznivé hodnoty, aby umožnily vznik života na naší matičce Zemi. Fyzikální, chemické, gravitační, biologické a jiné důležité konstanty se zde sešly ve vzácné harmonii. Některým vědcům se to sice moc nelíbí, ale prostě jim vychází, jakoby za všemi těmito fakty stála nějaká síla, samozřejmě jimi nenazývaná Bohem, snad jakási nejvyšší inteligence, která se o tuto vhodnou kombinaci zasloužila.
Snaha ptát se po smyslu života se tedy spíš obrací do oblasti duchovní. Věda na nic kloudného nepřišla možná z toho důvodu, že se zabývá až teprve výsledky onoho prvního počinu, který dal vzniknout velkoleposti vesmíru, jehož monumentálním závěrem je právě život. Postoupit do těsné blízkosti vstupní brány zevnitř stále ještě neznamená dostat se vně před bránu samu.
Duchovní bádání rovněž nepřináší žádné významné exaktní výsledky, ale alespoň si právo na jejich získání osobuje. K tomu nabízí velké množství názorů, které však – na rozdíl od vědy – nelibě nesou konfrontaci s názory jinými. Jsou opřeny o víru, a ta, jak známo, upřednostňuje pouze sama sebe, kdežto jiné názory prostě nepřipouští a vylučuje. Ale je pozoruhodné, že navzdory tomu používají její vyznavači v ujišťování o pravdivosti svých vývodů zcela bezostyšně výroků z technického, jim jinak vzdáleného světa. Tak jsme např. přesvědčováni, že nejvyšší Bůh je trojjediný, udává se poměrně přesný počet lidí, kteří zůstanou v milosti boží po Armageddonu za Posledního soudu, je známo kolik různých druhů rájů je připraveno pro zasloužilé bojovníky ve jménu Alláhově – některé hodnoty jsou uváděny s překvapivou a odzbrojující přesností. A přece použité matematické údaje – nehledě na jejich osvědčené vlastnosti v jiných oborech – vnášejí do těchto vybájených představ pouze zmatek. K přijatelnému názoru o smyslu života nevedou.
Ve vědeckých názorech lze kupodivu nalézt zajímavý vývod, že svět (a tedy i celý vesmír) bez jakéhokoliv dalšího zdůvodňování prostě je. Tím je jakoby podmíněno a vysvětleno vše. Obdobně i v Bibli najdeme téměř na začátku Hospodinův výrok: JSEM. Prostě jsem; ne že jsem kdysi nějakým způsobem vznikl a zatím ještě stále trvám. To by obsahovalo i nepatrný náznak možného zániku. Jenomže zatím co vesmír se ve všech svých součástech různě v čase obměňuje, ono JSEM stále pokračuje. Pokud by se toto neměnné trvání byť jen maličko pozměnilo, bylo by veta po věčnosti.
K podobným závěrům dochází i buddhismus. Vše, co se děje, je následek nějaké předcházející příčiny. Tento koloběh je bez počátku, věčný. Symbolem je neustále se otáčející kolo dharmy (světového řádu). Kdo se nerozhodne z něj vystoupit, musí přijmout vše, co mu takový koloběh stále znovu přináší: občasnou radost i následné utrpení.
Od těchto dvou zástupců, tj. vědy a víry, kteří by se patřičnými otázkami měli zabývat, se tedy vysvětlení smyslu života nedočkáme. Je ale v lidských silách životu smysl dát. Jeho začátek i konec jsou sice příliš vzdáleny v nedohlednu, aby mělo smysl o nich uvažovat, ale právě probíhající život máme v současnosti dokonale ve svých rukou, takže chceme-li mu něco dát, je k tomu právě teď nejlepší a jediná příležitost.
Dávat můžeme ovšem pouze to, co máme, co je v našem dosahu. Náš život tedy bude mít pouze takový smysl, jaký jsme schopni do jeho jednotlivých dnů vložit. Zatím je ovládán tím, co jsme si do něj bezděky přinesli při svém narození, a tím, k čemu jsme se vněm postupně dopracovali. Rozhodně není jednoduché něco nového vytvářet; vyžaduje to určité úsilí. Záleží pak už pouze na nás, jsme či nejsme-li ochotni takové úsilí vyvinout. Jsou s tím spojena i určitá rizika. Mnohdy to vyžaduje vzepřít se všeobecnému společenskému trendu a vytvořit si vlastní svět, ve kterém dodržujeme své zásady.
Snadnější je ovšem „jít s dobou“ a přitakávat všemu, co se kolem děje, aniž bychom se nějak zvlášť zúčastňovali. Přívrženci tohoto trendu se zpravidla po smyslu života neptají. Jsou v něm, nacházejí se uprostřed dění, a na otázku co vlastně od života chtějí a kam se ubírají, se nenamáhají hledat odpověď. Je v ní totiž nebezpečí, kterému se podvědomě vyhýbají: jakmile by se otázali a jen jednou se pokusili nalézt odpověď, museli by si přiznat, že řadu věcí neznají, že jsou s lecčíms nespokojeni, a museli by tedy – pokud by to brali vážně – hledat nějaké východisko. A tady začíná tzv. práce na sobě, před kterou je pohodlnější se zavčas stáhnout a zalézt do své bezpečně vyhřáté nory. Je mnohem výhodnější si stěžovat a nic nedělat, neobtěžovat se.
Takže život bezesporu smysl má, ale jedině tehdy, vyburcujeme-li své síly k tomu, abychom jej spoluvytvářeli a snažili se jej i udržet.
Autor: František Benda, Foto: Internet