Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 1963 – Uhelná Příbram.

Potřetí jsem o sobě rozhodla v červenci, v roce 1963. Byla jsem na kolínském Zálabí, na dvorku za domem Hroudových, rodičů maminčiny švagrové Věry, která se svým manželem Františkem, maminčiným bratrem, bydlela v Uhelné Příbrami, kde strýc dělal ředitele základní školy, a Věra byla v domácnosti se třemi dětmi.

Tehdy jsem si celé odpoledne s těmi dětmi hrála, a dva bratranci, deseti a osmi letí a roční sestřenice, na mně doslova viseli.

„Tebe bych potřebovala doma, Irenko,“ řekla Věra, která nás s úsměvem pozorovala z lavičky a labužnicky vyfoukla kouř z cigarety. Zbystřila jsem. Doma? Jak to myslí? To jako v Uhelné Příbrami?
Věru jsem měla ráda. Když si se mnou povídala, věděla jsem, že mě vidí a slyší. Fanda byl hodný, chytrý, nikdy nekřičel, nikdy se nerozčiloval. A hlavně nepil jako táta. Konečně bych se vyspala! Konečně bych mohla spát celou noc, pomyslela jsem si a rychle jsem rozhodla o svém dalším životě.
„Já bych k vám šla hned. A ráda. Pomáhala bych ti s dětmi.“
Děti zajásaly a Věra si představila, co všechno by třináctiletá Irenka zvládla. Bylo toho dost. Takže zbývalo jediné.
„Jíš hodně?“
Asi to pro ni byla důležitá otázka. Jedla jsem hodně a ráda, ale vytušila jsem, že by to nebyla nejlepší odpověď.
„Hm… tak normálně…“

Věra si začala skládat mozaiku pomocnice v její domácnosti a bylo vidět, že ji složila stejně rychle, jak rychle jsem se rozhodla já.
„Pojď sem…“ Položila cigaretu do popelníku, který stál na zemi u lavičky, a objala mě. „Taky bych byla ráda, kdybys u nás byla.“

Řekla jsem to rodičům, nevím kdy a jak, a vůbec si nevzpomínám, jak reagovali. Vzpomínám si jenom na babičku, maminčinu matku, která za mnou jednou přišla, když jsme byly doma samy a zeptala se mě, proč tam chci jít.
„Protože táta pije a hádá se s mámou. Nevyspím se.“
Babička na mě chvíli koukala, už nic neřekla a odešla.

K něčemu se ale musím přiznat. Táta sice pil, ale měla jsem ho ráda. A hádala se spíš máma než on. Kolikrát jsme jí v noci, když táta přišel z hospody a stál nad našimi postelemi, s bratrem Kájou říkali, aby už mlčela, aby ho nechala, že usne, ale nedala si říct, a furt něco mlela a furt, a táta se nedal a tak se hádali třeba do dvou hodin. Nijak zvlášť mi to nevadilo, už jsem byla zvyklá a také to nebylo každý den.

Takže tátovo pití to nebylo. Lákala mě jiná zkušenost, jiné zážitky, jiná rodina, jiná škola, jiní spolužáci. Byla jsem prostě hodně zvědavá třináctiletá holka, která se v červenci 1963, v Kolíně nudila.
A tahle znuděná třináctiletá holka nastoupila v září 1963, do osmé třídy, v Uhelné Příbrami.

V deváté třídě jsem jen taktak udělala v Chotěboři přijímací zkoušky na Střední všeobecně vzdělávací školu – tak tehdy někdo na několik let přejmenoval Gymnázium. Jen taktak proto, že jsem na nějakou přípravu kašlala, hlavně na matematiku. Říkala jsem si, že mi Fanda stejně přijetí zařídí, tak co bych se namáhala.
Při přijímacích zkouškách vedle mě posadili hezkého kluka a já s ním hned začala koketovat, a tak jsme byli téměř okamžitě rozsazeni. Jak jsem se později dozvěděla, byl to syn Fandova kamaráda, také učitele, a na rozdíl ode mě udělal přijímací zkoušky nejlépe ze všech.

Také jsem po něm nemusela hned vyjíždět! Mohla jsem od něho všechno opsat a bylo by.
Nakonec jsem přijímací zkoušky udělala také, ale jedině díky tomu, že jsem byla dobrá v češtině, jinak by mi nepomohlo ani deset strýčků Fandů – ředitelů.

V červnu 1965 mi bylo patnáct let, skončila jsem v Uhelné Příbrami devátou třídu, byla jsem přijatá na chotěbořskou SVVŠ a můj život by mohl pokračovat dál na Českomoravské vrchovině, s vesnickými láskami, které jezdily na motorkách, s vesnickými tancovačkami, s každodenním dojížděním autobusem z Uhelné Příbrami do Chotěboře, s volností, kterou bych určitě patřičně využívala, ale já se rozhodla, že po prázdninách nastoupím na SVVŠ do Kolína.

Cítila jsem, že mi Uhelná Příbram začíná být malá.
Fanda s Věrou si oddychli.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1