No jo, ty žencký, aneb …

Autor článku: Pavel Vrba Sice vtipkujeme o našich polovičkách, ale když dojde na skutečné lámání chleba, motáme se v tom až po uši. Nebo možná Vy ostatní ne, ale já ano. A přitom jde o běžné a jednoduché věci.

To přijdeme z práce, samozřejmě unavení, nervózní nebo co je ještě horší, ohroženi na vlastním životě rozjíždějící se rýmou a hledáme ten svůj klid. Nepatřím ale mezi ty, kteří by přišli domů, otevřeli lahváče, sedli do křesla, zapnuli televizi a čučeli nejlépe na fotbal a o svém bytí a přítomnost dávají vědět směřovaným dotazem do kuchyně s otázkou “ co bude k večeři „?

Rovněž nepatřím mezi ty, kteří by se nalézali v prostoru, kde jsou všechny ty nebezpečné nástroje, jako jsou nože, pánve a kuchyňské nebezpečné spotřebiče. Ale nejsem ani ten, který by si uměl uvařit jen vodu na kafe, neboť dle slov mé drahé polovičky, vařím dobře.

Ale kdo po mě má uklízet ten nepořádek na lince. Navíc, když je má paní Colombová od přírody vybavena makro snímkováním, takže po mém působení by byl i ten nejmenší z nejmenších drobečků či kapiček tekutiny odhalen.

Léty praxe jsem se už dávno zbavil stihomamu, spočívajícího v činnostech spojeným s lítáním s lupou po kuchyni.

Když se tu a tam na víkend stanu slaměným vdovcem, jsem na návrat a kontrolu vždy připraven, protože mé lidské schopnosti stejně nestačí na všechny ty nejmodernější skenery s vysokými rozlišovacími schopnostmi. Navíc automaticky uvedenými do provozu po návratu domů.

Už se ani nevymlouvám, ale vždy poslušně odpovídám: Ano, jsem vinen…

Ne, nebojte se, nejsem pod pantoflem. Předně na to nejsem stavěný a snad i to mé znamení býka ve všech jeho charakteristikách, plně vystihuje moji vrozenou povahu. A tak nalézám odvetu v těch chlapských pracích – vrtání, řezání, svařování a podobně, i když i tam jsou občas snahy o poskytování rad, přestože je zcela zbytečné vysvětlovat zákonitosti vzniku oblouku přiblížením elektrody při svařování. Ale vládnu i v oblasti nákupů, kdy dávám zcela nepokrytě najevo, že mě fakt nebaví vybírat půl hodiny maso, boxerky či jiný věci.

No a jak jsem po delší době zjistil, toto obchodní vládnutí se mi taky tak nějak hroutí. Třeba jako dnes, kdy jsem dostal důvěru a vybaven soupisem surovin, vyrazil jsem sám po dlouhé době v aktivní roli vybírače zboží a řidiče vozíků mezi regály.

Kdepak, žádný velký vočumování, prostě tohle, tady to a jedu. A jako býk, cítil jsem se statečný mezi těmi chlapy, co tam tak nepřítomně doprovázeli ženy.

A v tomto povznesení přeci nebudu stát jako ti ostatní, ve frontě na kase, když při svém vzdělání můžu být in a samostatně vše projet na samoobslužné rychlokase.

No co Vám budu povídat, když sami určitě znáte úsloví, že člověk nemá nosit frňák na horu.

Ona ta samoobslužná rychlokasa není nadarmo ženského rodu.

Copak zboží s tím kódem, to je jako dobrý, to zvládne každý, nakonec i chlap. Ale krizová situace nastala, když mě v koši zbyly položky, jako meloun a francouzské bagetky.

To vybírací menu by měli zakázat!!!!

Třeba takové bagetky, no listuji v těch nabídkách pečiva a není to tam, alespoň že tam je vždy po ruce dozor, který pomůže rád. Pane, markujete bagetky, musíte je hledat mezi bagetkami s úsměvem na rtech procedí paní a já jen poděkuji za vysvobození.

A meloun, to už bude dobrý. To přeci zná každý…

A tak zase listuju v tom seznamu a kolem mě se to zaplňuje ostatními nedočkavými zákazníky. Nerad zdržuju, ale copak za to můžu, že ho v tom seznamu nemají uvedený? Naštěstí se už ke mně zase blíží ona úsměvem obdařená paní a před ostatními ironickou poznámku utrousí :

Pane, od kdy pak je meloun ovocem? Zkuste ho hledat v zelenině. A já v tom okamžiku cítil ten výsměch mužů, kteří byť s nechutí doprovází své ženy….

Po příjezdu domů, sklopil jsem hlavu, se slovy: miláčku, příště jen s tebou do obchodu a rád ten vozík uřídím.

Přeji Vám krásné dny, přátelé.

Autor: Pavel Vrba