Více než vzpomínat, je třeba se poučit

Autor článku: Pavel Vrba Věta, která se mi vybavila při návštěvě místa, o kterém bylo napsáno mnoho textů. Co se vší pokorou mohu napsat já, tedy obyčejný člověk, který má jen to štěstí, že se narodil v jiném čase a jiné době.

Snad právě v kontextu dnešní doby a mezinárodních událostí, našeho života poznamenaného diktátem novodobé totality přehlížíme varování dějinných událostí. Pomyslné zrcátko a levné cetky konzumního života, naučily nás přeměřovat vše kolem nás jen a jen financemi. Honba za co největšími výdělky, abychom v roli otroků posloužili novodobým otrokářům celosvětového finančního trhu. Ve falešném ukolébávání se v blahobytu, nevnímáme varovné signály historie.

Ti, o nichž přemýšlíme, zemřeli především proto, že si lidé včas nepřipustili, že jsou ohroženi. Je třeba se poučit, neboť jsme opět ohroženi a opět si to nechceme přiznat. Říkáme: Žijeme v míru, přitom se bojuje, útočí a zabíjí. Ve své hlouposti a pýše poučujeme celý svět.

Po deseti letech navštívil jsem místo, kde žili lidé v jedné osadě. Když jsem stál v místech, kde bylo 8 domů s mlýnem, přemýšlel jsem, jak se tam oněm padesáti obyvatelům vlastně žilo. Nejspíše jako všude a stejně jako žijeme každý z nás. Radosti, starosti, první lásky, první rozchody, první rande a první milování. Narození dětí, ale i nemoci a umírání. Každodenní starosti o zvířata, zajišťování obživy rodiny těžkou prací v blízkém kamenolomu. Každoroční, byť by prosté vánoce, vítání nového roku, nefalšovaného dětského smíchu a radosti. Stejně, jako i v dnešní rodině výchova potomků, radost z jejich růstu, jejich dospělosti a radosti s vnoučaty…….

Usilujeme o mír na Ukrajině, ale sami jsme připustili, aby byl ohrožen, a spěcháme se přiživit, protože nepřiznáme, že nejde ani o Ukrajince, ani o Rusy, ale opět o peníze a rovnováhy bank, které se rozkymácely jako lodě, když se zvednou vlny.

Když jsem tam tak stál, padla na mě tíseň. A v šumění stromů, jako když se člověku donese nářek, strach, bezmocnost a smrt. Ani po 74 letech neutichající nářek lidí, kteří měli jen a jen tu smůlu, že se narodili v době, kdy zlo nabralo obludných rozměrů. Kdy i přes tisíce ujištění o míru, smlouvách a zradě spojenců, začal se naplňovat tragický osud našich předků.

Kolik se asi objevilo českých udavačů lísajících se gestapu, kolik z nich se stalo partyzánů v době, kdy už nehrozilo žádné riziko…… Stejně, jako v době totality šedých myší a patolízalů, lísajících se k totalitním funkcionářům….Vymřeli, nebo jsou i v dnešní době s plnou hubou demokracie??? A co překrucování historie ?

Vím, co teď nastane, co uslyším. Má slova narazí na zeď sobecké spokojenosti, která je jako křivé zrcadlo. Všechno překroutí. Kdybych řekl jakoukoli moudrost, ozvěnou se ke mně vrátí fráze prázdnější než žvást opilce. I kdybych přinesl přímo z fronty usmrcené dítě, ozve se jen lživý nářek představitelů elit, a to takový, jaký si bude přát ke všemu lhostejný dav, který je má znovu postavit do čela. Nikdo se nezvedne, aby se šel pokusit zachránit sourozence či matku toho dítěte.

Když jsem stál mezi těmi pamětními kříži připomínající vyhlazení obce Ležáků, vzpomněl jsem si na větu:

„Národ, který zapomněl svoji minulost, je odsouzen ji prožívat znovu“.

Ležáky byla osada na Chrudimsku, která byla dne 24. června 1942, 14 dní po vyhlazení Lidic v důsledku heydrichiády vypálena a její obyvatele zavražděni nacisty jako odplata za to, že v ní byla ukrývána vysílačka Libuše parašutistické skupiny Silver A, která se účastnila atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Časně odpoledne byly Ležáky obklíčeny a obyvatelé shromážděni a převezeni do Pardubic, kde bylo 33 dospělých pozdě večer zastřeleno. Jedenáct dětí bylo odesláno do plynových komor a jen dvě dány na převýchovu do Německa, odkud se po válce vrátily.Je děsívé číst mnohá jména s rokem narození, v kontextu toho, co může udělat člověk člověku.

Možná právě v kontextu dnešní doby, upravil bych její znění :

„Národ, který se nepoučil ze své minulosti, je odsouzený prožívat ji do umdlení.“

Když se mi ve zpětném zrcátku vzdalovalo místo smutku a utichaly hlasy nářků, položil jsem si otázku:

Poučili jsme dostatečně z temné historie?????

Nebo opět přehlížíme varování a plíživou temnotu přátelsky se tvářícího se zla?

Uvedené citace čerpány zde:  Autor: Pavel Vrba Zdroj: http://pavelvrba.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=534452ěta