Střípky z dějin: Lollardi

Autorka článku: Irena Novotná V tomto žhavém létě, kdy se pomalu ani z domu nedá vylézt, volím schůzky s historií a literaturou. Dnes Vám budu vyprávět, babičky a dědečkové, o anglických kacířích a věčném tématu našich dnů, zda má být církev chudá nebo bohatá.

Má být církev chudá nebo bohatá?

Římská církev Anglii po všech předchozích nájezdech skutečně zcivilizovala. Silné naučila určité umírněnosti a bohaté určitému milosrdenství. Potom ale síla a bohatství zkazily i ji. Světci ji museli několikrát reformovat, aby ji přivedli zpět ke ctnostem jejích zakladatelů, ale po každé reformě přišel nový úpadek.

Mniši z Citeaux stejně jako mniši z Cluny, žebraví bratři stejně jako mniši podlehli svodům své doby. Na sklonku čtrnáctého století, kdy se celá kdysi velká společnost rozkládá, je církev asi jejím nejvážněji nemocným údem. Anglii ještě dali několik velkých mužů, ale to byli spíše světští správci než knězi.

Biskup, který vlastnil třicet nebo čtyřicet panství, dovedl výborně kontrolovat účty svých rychtářů a sloužit králi v čele kancléřství nebo v čele královského pokladu, ale o duše věřících se již nestaral. Velký anglický básník, Langland, oč horlivější katolík, o to jízlivější kritik církve, si stěžuje na všechny biskupy inpartibus  kterých je v Anglii plno. Preláti s přídomkem z Ninive nebo Babylonu nikdy nenavštívili své diecéze a obohacují se svěcením oltářů nebo zpovídáním, což patří k povinnostem místního faráře. Mezi nejlepšími kleriky několik nejvíce znepokojených duchů se domnívalo, že církev se zpronevěřuje učení původního křesťanství, že povinností kněze je žít v evangelické chudobě a pokud musí dávat císařovi, co je císařovo, nesmí zapomenout, že Bůh stojí výše než světský císař. „Narážela na sebe dvě pojetí církve, pojetí Řehoře VII. a pojetí Františka z Assisi, evangelická církev a císařské duchovenstvo.“

Tak jak biskupové a mniši bohatli, farní kněží tehdy v Anglii chudli. V zásadě měli žít z desátku a navíc z milodarů a peněz na udržování kostela. Ale šlechtici, kteří měli na svém panství faru, si zvykli „vyvlastňovat“ její důchody a dávat je biskupovi nebo opatství. Vikář tak dostával jenom velmi málo peněz. Po velkém moru bylo téměř nemožné získat pro nejchudší farnosti kněze. Aby se zabránilo konkurenci mezi nimi, byl přijat prakticky stejný předpis jako pro dělníky a ten zakazoval platit faráři více než šest liber ročně; nedodržoval se však a faráři dostávali až dvanáct liber, ale i tak žili v hrozné chudobě. A protože mnozí z nich byli naprosto nevzdělaní, věnovali se spíše honbě zajíce na sousedově poli než výchově svých oveček. Někteří faru pronajímali farmáři a na faře vůbec nebydleli.

Jejich hubené náhodné příjmy jim vzaly žebravé řády, jejichž bratři se toulali krajem a nechali si věřícími platit za slib, že jim objednají mši v klášterech.Tady je na místě četba Chaucera, který vykresluje krutý portrét takového bratra: putuje vesnicemi, nevynechá ani jedno stavení, zná ze svého putování každou hospodyni, žádá mouku, sýr, hovězí maso, „nebo také něco jiného, protože si nemůžeme vybírat“, zapisuje si jméno dárkyně jako objednávku modliteb na destičku ze slonoviny a hned jak opustí vesnici, bez rozpaků a vesele všechna jména smaže. S farářem však nesoutěžil jenom bratr, na anglickém venkově byli také „prodavači odpustků“, kteří přišli z Říma s listem opatřeným papežskou pečetí, který je zmocňoval odpouštět hříchy a udělovat odpustky těm, kdo si od nich koupili ostatky svatých. Chaucer, kterého falešné náboženství stále více dráždí a rozhořčuje, ukazuje „prodavače odpustků“, který káže na téma „Radix malorum cupiditas (kořenem všeho zla je lakota)“ a hned po kázání prodává vesničanům povolení políbit malý kousek skla, pod kterým je úlomek nějaké kosti a nějaké hadříky.

Chaucer a Langland s pohoršením líčí i církevní soudní dvory, kde se mísí lakota s náboženstvím. Arcijáhen má právo předvolat před svůj soudní dvůr každého, kdo se provinil nějakým mravnostním přečinem, zejména cizoložstvím. Zneužití takové moci si můžeme bez velkých potíží představit. Církevní tribunál byl natolik prodejný, že největší hříšníci si mohli, aby je neznepokojoval, prostě zaplatit jakési roční předplatné; pokud byl sám arcijáhen počestný, vydíral nestydatě své krajany jeho sluha, summoner, protože výborně znal jejich nepravosti a hrozil jim, že je předvolá před církevní soud, pokud si nevykoupí jeho mlčení.

Zpočátku tyto soudy odsuzovaly viníka k pokání nebo k poutím. „Pokání bylo pro kajícníka zdravé a poutě představovaly velkou společenskou sílu.“ Na cestě do Canterbury se setkal rytíř, kupec, tkadlec, jeptiška a lékař, mohli si spolu bratrsky popovídat a takovým vzájemným stykem se postupně vytvářel i anglický jazyk a anglická duše.

Díky poutím poznalo mnoho Angličanů cizí země. U Chaucera jedna ctihodná paní z Bathu byla v Jeruzalémě, Římě, u hrobu svatého Jakuba v Santiagu de Compostella, v Kolíně nad Rýnem a může o svých zážitcích z cest vypravovat stovky příběhů. Ale pomalu se ujímal zvyk vykupovat se z pokání i poutě penězi.

Skeptik Chaucer, zbožný Langland a theolog Wicliff se shodují v tom, že ostudné prodávání odpustků je odsouzeníhodné. Sama monarchie dává církevním soudům, které stále podezřívá z nekalých piklů s Římem, najevo své nepřátelství. V roce 1353 vydává Eduard III. své proslulé nařízení

Praemunire

Každý anglický poddaný se dopouští zrady, pokud vyhledá nebo uzná cizí pravomoc (tento zákon odvozuje svůj název od počáteční formule: „Praemunire facias… “Nechť je dáno na vědomí každému…) Jan Wicliff  (Wiklef, asi 1320 – 1384), statečný duch, reformátor dávno před reformací. Je považován za učitele českých husitů a stal se puritánem  ještě dřív, než takové slovo vůbec existovalo. Avšak, patřil na začátku své dráhy k „císařské církvi“.

Kariéra Jana Wicliffa

Ve službách koruny ho nejdříve poslali jako vyslance do Brugg. Posléze se  stal v Oxfordu jedním z nejslavnějších theologů na universitě. Ale roztrpčen všeobecnou nemravností své doby došel k závěru, že má-li se církev vrátit ke svým ctnostem, je nutné zbavit ji všech světských statků a vrátit ji původní chudobě.

De domino divino

Ve své knize „De domino divino“ napsal, že Bůh je vládce vesmíru a světským hlavám propůjčuje moc jenom jako léno. A tak pověřuje svou mocí nedokonalé bytosti, papeže a krále, a křesťan musí tyto lidi poslouchat.„Na zemi musí Bůh poslouchat ďábla,“ pokračuje Wicliff dál ve svých myšlenkách,  „každý jednotlivý křesťan však od Boha dostal svoje malé dominium (panství). Jestli mu boží zástupci na této zemi křivdí, či páchají na něm bezpráví, musí se obrátit přímo k božímu soudu. Člověka nespasí církevní obřady, odpustky a pokání, ale jen jeho zásluhy, jeho skutky.“

Inspirován myšlenkami sv. Augustina

Wicliff se často dovolával svatého Augustina: „Kdykoli mě dojme zpěv více než to, co se zpívá, vím, že se dopouštím těžké chyby.“ Kázání bylo pro něj nejdůležitější částí bohoslužby. Jen vážné kázání (nikoli rozmarná vypravování, jimiž kázání nahrazovali bratři) mohou přivést věřící ke kajícnosti a ke skutečnému křesťanskému životu. Do té doby byl Wicliff jenom odvážnějším profesorem, kterého církev trpěla, protože ho podporoval vévoda z Lancasteru a oxfordská universita.

Z  Wikliffa se stal kacíř

Když ale popřel transsubstanciaci (proměnu chleba a vína v tělo a krev Páně) a dogma o skutečné boží přítomnosti v oltářní svátosti, je z něho již nepopiratelně kacíř. Proti transsubstanciaci postavil učení konsubstanciace, učení o společné přítomnosti hmotného chleba a těla Kristova. Wicliff v klatbě a sola scriptura. To byl zřejmý útok proti mši jako zázraku a papež, pokud nechtěl vydat v nebezpečí církev jako instituci, nemohl toto učení trpět. Když dal papež Wicliffa do klatby, odmítl Wicliff jeho pravomoc uznat, a v posledních letech života učil, že jediným pramenem křesťanských pravd je jen a jen bible. Wicliff nechal přeložit bibli do angličtiny, aby ji rozšířil mezi lidem (dosud existoval jenom její latinský a francouzský překlad  a těm prostí lidé v Anglii nerozuměli).

Inspirován sv. Františkem z Assisi

Pak si vychoval žáky, kteří museli žít stejně chudě jako první bratři svatého Františka. Wicliffovi „chudí kazatelé“ byli z počátku mladí muži s universitním vzděláním, kteří se rozhodli zasvětit svůj život blahu církve; jejich tvrdé živobytí však bylo později pro bohaté a vzdělané mladíky neúměrně těžké. Wicliff jim zakázal vlastnit peníze, nesměli dokonce nosit ani mošnu na ukládání milodarů jako bratři, směli přijímat jenom potraviny, a to ještě jenom tehdy, když je potřebovali. Chodili bosí v dlouhých kutnách ze surové vlny a od vesnice k vesnici hlásali Wicliffovo učení. Brzy se doplňovali pouze z chudých kleriků. Je snadné si představit, jak tito horliví mladíci, kteří hlásali chudobu a rovnost, asi na venkově působili.

Sedláci přemýšlí o svatých knihách

Byla to doba, kdy sedláci začínali v krčmách přetřásat svaté knihy. V bibli, která jim byla náhle objevena, nacházeli obraz zděděné rajské zahrady, kde nejsou ani šlechtici, ani nevolníci. „Když Eva předla a Adam ryl, kde tehdy jaký šlechtic byl ?“ Toto sémě padlo po černém moru na úrodnou půdu.

Dvojí metr církve vůči kacířům

Nic neposkytuje lepší možnost posoudit rozdíl mezi přísností církve vůči kacířům počínaje patnáctým stoletím a její poměrně značnou tolerancí v době, kdy si ještě byla jistá svou silou, jako tato skutečnost: Wicliff, vyobcovaný v roce 1382 pro svoje kacířství z církve, zůstal až do smrti – tedy ještě dva roky – farářem v Lutherworthu a nebyl nikdy osobně nijak obtěžován.

Zákaz přednášek na universitě

Arcibiskup Courtnay musel naopak vynaložit mimořádně velké úsilí, aby wiklefovcům znemožnil na Oxfordu jejich přednášky. Universita, pyšná na svou nezávislost a silná podporou studentů, se postavila na odpor. Její profesoři se považovali spíše za učitele než za duchovní. „Tehdy ještě nebyla universita, jako v příštím století, nástrojem, který používala církev k tomu, aby vnutila národnímu duchu svoje učení.“ Universita však také ještě nebyla jako za Stuartovců ani sborem hodnostářů ve službách královské koruny.

Lollardi

Lollardi byli středověkým anglickým náboženským hnutím, které chtělo reformovat katolickou církev. Ta je však prohlásila za kacíře a pronásledovala. Lollardi se hlásili k Viklefovým reformním názorům, ale jeho učení si přizpůsobili a zjednodušili. Viklefovy radikální myšlenky byly dost silné, aby inspirovaly hnutí, které odolávalo perzekuci více než sto let a vytvořilo svou vlastní literaturu. Lidové hnutí anglických lollardů se podobalo valdenskému hnutí, ale nebyli jím nijak ovlivněni. Lollardi zprostředkovávali Viklefovy názory širší veřejnosti. Hnutí se rozvíjelo z univerzitních kruhů k méně vzdělaným vrstvám.

Přibližně od roku 1380 podnikali někteří kněží, mezi nimi i členové oxfordské univerzity, kazatelské cesty po celé zemi. Ostentativně zachovávali chudobu a pravděpodobně již užívali překladů Písma svatého, do kterého se na Viklefovu žádost pustili dva jeho žáci Mikuláš Hereford a Jan Purvey.

Univerzitní lollardství postupně vymizelo, protože v řadách profesorů už nemělo své zastánce. Kázat začali kaplané a laikové a lollardství se postupně radikalizovalo. To už byli kazatelé stíháni ze strany katolické církve, docházelo k jejich věznění nebo dokonce upalování. Aby se zaplnily mezery vzniklé jejich pronásledováním, docházelo až do počátku 15. století k tajným svěcením. Jako lollardi byli velmi brzy označováni věřící, které pro své přesvědčení získali Viklefovi žáci.

Ve Flandrech a v Anglii se jednalo o pejorativní označení, které naráželo na jejich puritánskou přísnost a svědomitou zbožnost. Lollardi nakonec přisuzovali nejdůležitější místo morálce. Nekladli důraz na teologickou stavbu Viklefova učení, ale starali se pouze o praktické požadavky. Vyžadovali především zjednodušení obřadů, odstranění klerikální společnosti a sekularizaci majetku duchovních. Na venkově byli „chudí kazatelé“, kterým ortodoxní katolíci říkali posměšně lollards (lollia – býlí), nebo žvanílci, věrnějšími Wicliffovými žáky než profesoři v Oxfordu. Tyto kazatele nepřijímal s otevřenou náručí jenom prostý lid, ale i mnozí rytíři, pohoršení bohatstvím církve, je upřímně hájili proti prelátům. Biskupové, kteří žádali v boji proti kacířství o pomoc šerify nebo civilní spravedlnost, nebyli nijak úspěšní.

Když král církvi přislíbil pomoc, Dolní sněmovna se proti tomu zpočátku ostře postavila. A ustoupila teprve tehdy, když se vedoucí vrstvy začaly domnívat, že se lollardi stávají opravdovým společenským nebezpečím a že ohrožují nejen náboženskou pravověrnost, ale i bohatství. V roce 1401 schválila zákon o upalování kacířů - De Heretico comburendo -, který potvrzoval právo církve vydávat kacíře katovi k upálení.

Začaly popravy; jejich oběťmi byli především chudí lidé, venkovští krejčí, koželuzi, jejichž zločinem bylo neuznávání oltářní svátosti, shromažďování přátel, aby jim na nočních sezeních předčítali anglický překlad evangelií nebo odmítání církevních nařízení, o nichž nebyla ve svatých knihách žádná zmínka. V písemných svědectvích se setkáváme s vroucím duchovním životem, mluví se zde o tajných rozhovorech o tajemstvích víry, které vedou kupci, jejich ženy a služebnictvo, a často se tu objeví i povýšený lollardismus nějakého šlechtice. Před hrozbou mučení a smrti mnozí couvli. Jiní však zůstali pevní. V roce 1410 došlo k prazvláštní události. Nešťastný řemeslník, odsouzený k upálení, spatřil na smithfieldském tržišti – tam se popravy obvykle konaly – nejen připravené chrastí, ale i následníka trůnu.

Mladý princ Jindřich – budoucí Jindřich V. – s krejčím Badbym dlouho a vážně mluvil a slíbil mu nejen život, ale i peníze, jestli odvolá svůj „blud“. Všechno bylo marné. Dvakrát bylo chrastí zapáleno a zase uhašeno; nakonec nechal princ oběť jejímu osudu. To již předznamenává duševní stav soudců Jany z Arku, na jedné straně upřímná touha zachránit kacíře tím, že odvolá, a na druhé straně neúprosná tvrdost vůči kacířství.

John Oldcastle

Nejvýznamnějším světským vůdcem hnutí byl John Oldcastle. Patřil např. mezi lollardy, kteří si dopisovali s Janem Husem.Sir John Oldcastle (narozen asi 1378 – zemřel 1417) byl populární postavou, přítelem prince Jindřicha (později Jindřich V.) a oceňovaným lídrem v kampaních Jindřicha IV. ve Welshu. Předpokládá se, že je předobrazem postavy Falstaffa, jak ji ztvárnil Shakespeare. Oldcastle mohl udělat životní kariéru, ale jeho osud se dal jinou cestou. Byl pevným stoupencem učení Johna Viklefa , a jeho víra ho dostala do konfliktu s jeho králem. V roce 1413 byl Oldcastle obviněn z kacířství pro jeho lollardské přesvědčení. Byl postaven před soud arcibiskupem Arundelem. Ale odmítl odvolat své přesvědčení.

Byl odsouzen k trestu smrti jako kacíř, ale trest měl rozhodnout Jindřich V., který věřil, že by mohl přesvědčit svého přítele, aby se zřekl. Oldcastle byl uvězněn v londýnském Toweru. Ale podařilo se mu uprchnout, zřejmě za královy pomoci.

Oldcastle chce svrhnout monarchii

Ale Oldcastle se obrátil proti svému příteli a naplánoval spiknutí za účelem svržení monarchie, chytit nebo zabít krále a jeho bratry, a zavést radikální náboženské a sociální reformy, podle svých lollardských přesvědčení. Bohužel, Oldcastlovo povstání  (1414) bylo špatně organizováno. Postrádalo jakoukoliv skutečnou podporu od vlivných šlechticů. Plán byl takový, že malý počet mužů vstoupí paláce Eltham  v přestrojení a zatknou krále.

Současně druhá síla mužů by se zmocnila Londýna. Setkání spiklenců byla smluvena na poli St. Giles, v Londýně. Nicméně, počet mužů byl na takovou akci nízký, uvádí se počet 301. Je možné, že celý plán byl někým prozrazen, a tak bylo zmařeno. V noci před převratem proti králi byla zatčena skupina lollardů. Oldcastle a jeho stoupenci byli snadno poraženi královými muži, ale Oldcastle sám unikl. Když se omilostnil, zůstal v úkrytu na příštích několik let. V roce 1417 byl znovu zajat, a tentokrát neměl úniku. Jindřich V. bojoval ve Francii, a nemohl – i kdyby byl ochoten – přijít na pomoc svému příteli. Oldcastle byl odsouzen k smrti. Jako kacíř a popraven upálením zaživa po mírném ohni.

Důsledky pro lollardské hnutí

I když je snadné obdivovat Oldcastlovo zaryté dodržování jeho upřímné náboženské víry. Účinek vzpoury byl přesný opak toho, co by si přál, a to mělo nejhorší možné důsledky pro Lollardy. Šlechtici, kteří by měli pochopení pro obecné cíle lollardů, ale  stali se z nich odpůrci hnutí, protože je už neviděli jako reformní hnutí, ale jako pokus svrhnout danou politickou moc. Horní třídy a intelektuálové se odvrátil od Lollardů, a církev i laické úřady začaly tlačit na to, aby se proti lollardům tvrdě zakročilo. Lollardové byli potlačeni a jejich počet se zmenšoval, až se hnutí nestalo ničím víc, než historickou poznámkou pod čarou.

Vilém Perkins

Jiné povstání připravoval v roce 1431 Vilém Perkins, který hlásal konfiskaci všeho bohatství, ať už byli jeho držiteli laici nebo kněží. Také neměl úspěch. Tím se jenom prohlubovala nenávist vrchnosti vůči stoupencům Viklefova učení. Represe byla ještě tvrdší, hnutí které postihla se muselo stále obezřetněji skrývat. Přes pronásledování se udrželi až do reformace v 16. století a společně s vlivy německé reformace se stali podhoubím pro rychlý rozmach anglické reformace. Lollardské hnutí našlo odezvu Čechách, kde mělo prokazatelný vliv na husitství. Na začátku husitské revoluce přijel do Prahy významný vikleffovec a příznivec lollardů Petr Payne (zvaný Engliš), který se zakrátko stal jedním z nejvýznamnějších představitelů české reformace.

K tomu písně – zde

Literatura:Maurois, A. Dějiny Anglie str. 140- 155Encyklopedia Britanica – příslušná hesla Lambert, M. Středověké herezeWikipedia eng. – Příslušná heslaEncyklopedie katolíkaOsobní archiv – dějiny církve

Podle uvedených zdrojů sepsala : Dr. Irena Novotná