Útrobní tuk je daní z blahobytu

Autor článku: Vladimír Teplan Viscerální neboli útrobní tuk se podílí na většině civilizačních onemocnění a trápí velkou část populace. Je uložen především v dutině břišní, kde má částečně i roli ochrany vnitřních orgánů.

Pokud je však jeho množství zvýšené, může se objevit i v parenchymatozních orgánech (především játra a slinivka), což dále může vést k jejich poškození. Viscerální tuk navíc produkuje řadu látek s prozánětlivým účinkem a významně se podílí na rozvoji tzv.inzulinové rezistence vedoucí ke zhoršené kompenzaci diabetu či dokonce jeho vzniku. Na rozdíl od podkožního tuku není na první pohled viditelný, nelze jej odstranit liposukcí a je také mnohem těžší jej redukovat. Základem redukce jeho množství je strava s vhodným poměrem jednotlivých živin, především s přísnou redukcí sacharidů. Je negativním projevem našeho civilizačního potravinového blahobytu s nesprávnou skladbou potravin. Mimochodem, viscerální tuk nemají v přírodě žijící divoká zvířata, ale doma chovaná, pěstovaná na zabíjačku, tak ta ano.

Jak je to vlastně s tuky ve stravě, které nám škodí a které naopak ne?
K tzv. harmonicky složené stravě tuky v malém množství patří, jsou nositeli energie, tuky potřebujeme k metabolismus v tuku rozpustných vitaminů, k tvorbě žluči, výstavbě buněk atd. a také proto, protože některé mastné kyseliny jsou z metabolického pohledu nezbytné pro organismus a jiné mohou dokonce pozitivně do metabolismu v organismu zasáhnout (např. mastné kyseliny z rybího tuku). Překvapivě o něco větším rizikem jsou tuky mléčných produktů (smetana, šlehačka,, tučné sýry, jogurty s vysokým obsahem tuku, máslo apod.) ve srovnání s tuky v mase či dokonce sádlem. Mají totiž vyšší zastoupení určitých tzv. nasycených mastných kyselin, které se při velkém opakovaném příjmu mohou měnit na nebezpečné tukové částice vedoucí i např. k rozvoji či zhoršení projevů aterosklerózy a ukládají se ve formě viscerálního tuku. Je však třeba otevřeně říci, že tato otázka je mnohem složitější a v současné době ve vědeckém světě znovu diskutována. Navíc, i při přísné redukci příjmu tuku v dietě můžeme očekávat pokles celkové hladiny tuků v krvi pouze o 10-15%. Dnes je však příjem tuků vztahován k rozvoji diabetu, což je velmi významné a každopádně bychom měli o složení tuků v naší dietě více vědět.

Co je větší problém – tuky nebo sacharidy?

Při větším příjmu představují rizika obě tyto složky stravy a jejich riziko se sčítá, někdy dokonce násobí. Sacharidy jsou nejrychlejším a nejsnáze využitelným zdrojem energie, který poskytuje nezbytnou glukózu pro mozkovou tkáň. Při jejich nadbytku se však ukládají v těle ve formě tuku a jsou tak jeho nejčastějším zdrojem. Námi nejvíce využívané sacharidy jsou navíc vytvořené uměle v minulém ev. předminulém století a nejsme na ně plně adaptováni. Příkladem je ohromný rozvoj obezity v Číně, kde část obyvatel ještě nedávno trpěla hladem a podvýživou a nyní, když je jídla dostatek, se objevují stejné civilizační choroby jako v tzv. rozvinutém světě. V současnosti se jedná o psychologickou rovinu problému, přesvědčit sám sebe, že nadbytek příjmu energie v potravě, ač jinak příjemný, je pro mě výrazně škodlivý.

Je jisté, že ve standartní stravě středoevropské kuchyně jsou obě složky zastoupeny. Z hlediska množství přijaté energie však většinou vysoce převažující sacharidy, které mohou tvořit až 60% příjmu energie. Často se nejedná přímo o cukr (disacharid), kterým sladíme, ale polysacharidy ve formě pečiva, chleba, brambor, rýže, knedlíků, noků, nudlí apod. Tyto potraviny jsou všeobecně velmi dostupné, levné a na rozdíl od např. francouzské či středomořské kuchyně tvoří u nás velkou část příjmu energie v denně konzumovaných jídlech. Navíc je nesmírně rozšířené pití vysoce energetických nápojů a to jak u mladé generace (kola, limonády, džusy, tzv. šťávy ),tak u starší generace (pivo, i nealkoholické). Proto je teď naše nutriční úsilí zaměřeno především tímto směrem, i když je zdánlivě snazší nesladit než omezit příjem pečiva.

Jakým způsobem se lze viscerálního tuku zbavit?
Zásadní je omezit výrazně příjem energie ve stravě (u nás příjem sacharidů). Výhodou je i zvýšit výdej energie pohybem, ale bohužel aktivní pohyb je málokdy účinný samostatně, i proto, že obezita má svoje pohybové limity.

V květnu minulého ruku jsem se při Evropském obezitologickém kongresu v Praze osobně setkal s profesorem Anthony Leedsem současným nejvýznamnějším představitelem speciální velmi nízkoenergetické diety přesného složení (tzv.Cambridge Diet vypracovanou odborníky ve výživě – lékaři ve Velké Británii),se kterým jsem měl v následujících dnech možnost velmi obšírně a podrobně o celé této metabolické problematice diskutovat. Protože se touto tématikou v komplexu metabolických změn tkání organismu při úbytku viscerálního tuku zabývám již dlouhou dobu, najednou jsem viděl v praxi přesně definovanou dietu, jednoduše realizovatelnou a při dodržení doporučení zcela bezpečnou. Tedy cestu, kudy lze účelně vést kontrolovaný proces úbytku škodlivého viscerálního tuku a tak nejenom zlepšit prognózu pacientů před operacemi či v následné rekonvalescenci, ale přímo ovlivnit jejich osud z hlediska metabolických a interních chorob jako je diabetes, hypertenze či některé choroby ledvin a to především v jejich časné fázi.

Autor: Vladimír Teplan, Foto: Internet