Důchodce a duchovní život – Prožívání 3

Autor článku: František Benda Že v mysli vznikne nějaký nápad, to ještě vlastně, jak už řečeno, ani moc neznamená. To je pouze zrod, kterému se nabízejí dalekosáhlé možnosti k rozvoji.

Z něj se můžeme radovat, nebo třeba se jej i bát, podle toho, kterou cestou se rozhodneme ubírat dál. Stejně dobře můžeme počáteční nápad hned v zárodku zavrhnout, nebo dokonce nechat ležet bez povšimnutí. Jak je ctěná libost. V tomto oboru jsme všichni každodenními zcela nezávislými tvůrci. Naše nápady nám nepřinášejí pouze radost. Mohou se klidně dostavit i takové, se kterými si nevíme dost dobře rady, pokud před nimi zděšeně neprcháme.

Jestliže se zatím pohybujeme pouze na úrovni nápadů a představ teprve počínajících, nic moc se ještě neděje. Do tuhého začne jít teprve když přikročíme k realizaci toho, pro co jsme se z té široce se nabízející nabídky rozhodli.

Kultivovaný člověk si do své mysli některé typy myšlenek vůbec nevpustí. Buď proto, že k ničemu kloudnému vlastně ani nevedou, takže představují zbytečnou ztrátu času, nebo že naopak vedou, ale bohužel tam, kde o ně nestojí. Také se může stát, že se prostě jenom nelíbí, nebo jsou proti nim odůvodněné výhrady, či dokonce i zábrany. Důvody mohou být nejrůznější, některé dokonce i bizarní. Jsou ovšem i jedinci, kteří se s podobnými problémy vůbec nepotýkají – prostě proto, že je nežádoucí myšlenky zkrátka ani nenapadají. Šťastní to lidé!

Když je pak nápad natolik mocný, že se mu podaří všemi těmito nástrahami proniknout, změní se v čin. Zatím co myšlenku je možno v etapě jejího zrodu ještě mnohonásobně změnit, u činu to nelze. Už pouhé slovo po svém vyřknutí okamžitě jakoby zkamení, takže se na něm nedá už nic změnit, natož nějaký skutek.

Teprve čin je onen element, který vytváří náplň našeho života. Buď se k němu odhodláme proto, že musíme reagovat na nějakou událost, nebo proto, abychom nějaký typ situace sami vytvořili. Někdy jsme k okamžité reakci nuceni, jindy své kroky předem pečlivě rozvažujeme. Ovšem nechybí ani situace, kdy se chceme prostě jenom pobavit. Výsledek nemusí být důležitý ani pro nás, ani pro někoho jiného, a přesto po něčem podobném mnohý rád sáhne. Když už nám nepřináší zábavu sám život, dokážeme si ji přece vytvořit sami.

Samotná zábava však k životnímu uspokojení nestačí. I od ní je třeba si občas oddychnout. Člověk pak rád sáhne po nějaké užitečné práci. Jednak sám život nějakou neustále se opakující práci ke svému udržení vyžaduje, jednak uspokojení, které tato činnost poskytuje, je ničím nenahraditelné.

Sám akt prožívání je v podstatě dost složitý. Ne vším se necháme pohltit natolik, abychom dokázali vychutnat všechny podrobnosti, kterými v něm procházíme. Vše, co projednáváme, před nás rozprostírá řadu dílčích úkolů, které musíme postupně zlikvidovat, přičemž naše vlastní tvořivost k nim přidává některé další, jimiž své potěšení z činnosti ještě zvyšujeme. Kdo vykonává svou práci pouze mechanicky, rozhlížeje se při tom ještě po jiných aktivitách, šidí jak své dílo, tak i sám sebe, neboť se připravuje o to nejcennější, co práce nabízí: radost jak z probíhající tvorby, tak z dokončeného díla. Ani na dvou židlích, jak známo sedět nelze, natož na více současně. A přesto se s touto snahou denně setkáváme.

Nabídka k činnosti je natolik široká, že není divu, setkáme-li se s tím, že věci, které nás přivádějí v úžas, nechávají jiné lhostejnými. Však my jim oplácíme stejnou měrou. Neměli bychom se tedy divit, když někdo přejde bez zájmu to, s čím právě souzníme my.

Je dobré si všimnout, že i tam, kde nás to skutečně chytne za srdce a vyžádá si to naši plnou pozornost, lze objevit některé drobnosti, které jakoby se stavěly proti celkovému trendu uspokojení, a které – pokud bychom jim věnovali více pozornosti – by nám dokázaly prožívanou dobrou pohodu pokazit. V kterékoliv společnosti, a to dokonce i v té nejintimnější, v jakémkoli prostředí, i v sebepečlivěji připraveném a udržovaném, bychom kdykoli dokázali nalézt drobnosti, které by nás opravňovaly z našeho hlediska ke kritice, ne-li dokonce k odchodu z celé situace. Kouzlo prožívání je pak v našem shovívavém přístupu k těmto potměšilým ďáblíkům, kteří – dostanou-li se ke slovu – dokáží otrávit kdeco. Kdo se s nimi nedokáže vyrovnat, buď trpí, nebo se stane jejich obětí.

Studium prožitku by tedy mělo mít za cíl procházet jím pokud možno hladce, vyhýbajíce se nastraženým nášlapným minám a uvolněným balvanům, které hrozí při neopatrné chůzi skrytou zkázou. Jinak se další postup jenom zbytečně zkomplikuje, ne-li zcela znemožní. Jsou lidé, kteří procházejí i složitými vztahy hladce, zatímco jiným se hroutí pod rukama i zcela jednoduché záležitosti.

V této situaci je dobré mít na paměti, že jakékoliv příjemnosti nelze stupňovat donekonečna. Život přináší řadu problematických chvil – někdy se zdá, že více než těch příjemných – takže tu a tam je nutno kousnout do kyselého jablka. Podaří-li se brát takové situace jako běžnou výbavu života a nikoli jako osobní pronásledování, budeme to mít snadnější. Jinak se může stát, že v naší mysli dojde k jakémusi fázovému skoku, který dokáže změnit dosavadní příjemno ve svůj pravý opak a život nám dokonale otrávit. Požitkář vychutnává a nepřejídá se. Varování před nadužíváním všech možností má u něj vždy přednost.

Autor: František Benda, Foto: Internet