Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 1970.

Pořád jsem uklízela, ale říkala jsem si, měla bych někde získat praxi, abych byla připravená, až Soňa Trnková, kolínská nápověda, půjde konečně do důchodu. A tak jsem v březnu 1970 napsala asi do deseti divadel, jestli nepotřebují nápovědu nebo inspicientku.

Z Mostu přišel vzápětí telegram, že hledají nápovědu, a mají pro ni i byt. A tak jsem se tam koncem března rozjela. Vydržela jsem tam tři měsíce, do prázdnin. Připadala jsem si jak vytržená z kořenů.

Ano, praxi jsem získala, jenom blbec by ji nezískal. Byla jsem tam jedna nápověda, napovídala jsem denně na zkouškách, večer při představení a jezdila jsem na zájezdy. Sešla se nás tam parta asi deseti mladých, žili jsme vlastně pořád v divadle, nebo jsme se scházeli v bytě jednoho manželského páru. Po zkoušce jsme šli k nim, bylo nás šest, sedm, seděli jsme kolem stolu, povídali si a hráli krabičky. Byla jsem mistr v krabičkách! Hráli jsme o body a bylo to napínavé a vzrušující! Byla to naše droga!

Kolikrát se stalo, že jsme se tak zabrali do hry, že jsme zapomněli, že jedeme na zájezd a polooblečení jsme dobíhali autobus, který na nás na určeném místě čekal. Ostatní na nás naštvaně koukali z autobusu, protože nám záviděli naše orgie, a nikdy nám neuvěřili, že jsme hodiny a hodiny hráli krabičky.

Nebyla jsem tam tedy nijak osamocená, měla jsem tam i jednu, dvě lásky, jezdila za mnou dokonce i láska z Kolína, ale přesto se mi po Kolíně strašně stýskalo. Po lidech z kolínského divadla, na které jsem si za ty dva roky zvykla. Po Šakalovi a jeho stále trvajícím zbožňování bez hranic. Po klucích – kulisácích. Po naší bohémské partě. Po celé mé kolínské, rozvětvené rodině.

A hlavně se mi strašně stýskalo po Marečkovi. S výčitkami jsem si říkala, mám jediného synovce a nevidím ho vyrůstat! Nebude mě znát! Ano, Mareček mi scházel nejvíc!

A tak jsem v červnu smlouvu neobnovila, Marečkovi jsem nakoupila spoustu triček a tepláčků, a vrátila se zpátky do kolínského divadla, kde sice právě začínala dovolená, ale ekonom mi slíbil, že po dovolené budu ještě dva, tři měsíce uklízet a pak se uvidí, jestli začnu dělat tu moji vysněnou nápovědu.

Marečka jsem si po návratu užila necelý měsíc. O dovolené se s ním Marta odstěhovala zpátky k rodičům do Svojšic a podala žádost o rozvod. Karel byl už v té době nemocný.

Měla jsem díru v srdci, ale Martu jsem chápala, i když moji babičku ztráta Marečka přiblížila ke smrti.
Po dovolené jsem začala zase uklízet, ale večer jsem už nebyla v šatně, ale uváděla jsem. Vyhovovalo mi to víc, protože v té době jsem si do kanceláře u zkušebny, chodila psát na psacím stroji. Jak začalo představení, mizela jsem do druhého poschodí, a grafomansky tam bušila do stroje.

Chodila jsem si tam psát, i když se nehrálo, měla jsem tam větší klid než doma, kde byla často Sicílie, Sardinie, Korsika, a u babičky jsem psát nemohla. Dřív to šlo, byla celé dny pryč, u své dcery Evy nebo u Anči, se sestrou Babetou se procházely po městě, seděly na náměstí na lavičce, ale teď začala být nemocná a polehávala doma, nechtěla jsem ji rušit.

Po pár měsících začalo moje klapání na stroji vadit Zlatovlásce, která se po mém návratu z Mostu, stala opět mojí nadřízenou. Nedivím se, že jí vadilo. Tím, že jsem chodila do divadla, i když se nehrálo, jsem měla poměrně slušný přehled, kdo, kdy, kde a s kým.

Přehled jsem sice měla, ale k ničemu mi nebyl, protože jsem nechápala souvislosti, a nechápala jsem je, protože mě nezajímaly, ale Zlatovláska bohužel mé pozorovatelské schopnosti přecenila, a tak jsem dostala zákaz, chodit si do divadla psát.
Krátce potom umřela babička.

Bylo to naposledy, kdy se na pohřbu sešla celá rodina. Nemluvím o kolínských, my jsme v té době drželi při sobě pořád, ale naposledy přijel do Kolína její syn František Červín, který žil s rodinou v Havlíčkově Brodě, ten František, u kterého jsem byla v Uhelné Příbrami, a který krátce na to přestal dělat ředitele školy a začal dělat okresního školního inspektora.

Naposledy přijela do Kolína i babiččina nejstarší dcera, Věra Sixtová, která od války žila s rodinou v Praze.
A na pohřeb přijela Marta.

Když jsem ji uviděla, byl to pro mě nejcitovější zážitek v mém životě. Vidím ji, jak jde k obřadní síni po pískem vysypané cestě. Vidím ji před očima i teď. Je tady Marta, říkala jsem polohlasem všem kolem sebe. Je tady Marta.

Všechno se mi v tu chvíli v hlavě semlelo.
Babička, která Marečka milovala, a když se s ním Marta odstěhovala, seděla v kuchyni vedle kamen a pomalu umírala.

Kája s nemocnými játry, který dělal všechno pro to, aby si svoji smrt naplánoval a ničil tím v té době naši paní doktorku Procházkovou, která za ním chodila k nám domů. Byla krásná a laskavá, o šest let starší než Kája, byla na začátku své kariéry, a Kája si ji vychutnával způsobem jemu vlastním.
Pokaždé, když vyšla z jeho pokoje, stála v kuchyni opřená o stůl a třásla se, celá bílá.
„Paní Tvrdíková,“ šeptala mé matce, která stála usoužená vedle ní. „Váš syn mě zničí. Ukazoval mi v knihách, v jakém stádiu je jeho nemoc, a kdy má naplánováno umřít. On mě v ničem neposlechne. V ničem. On chce umřít.“

Celé roky jsem paní doktorku Procházkovou v Kolíně potkávala. Celé roky jsme se zdravily a já věděla, že si obě v tu chvíli vzpomínáme na Karla.

Na Silvestra 2012, dopoledne, jsme se potkaly u zálabské samoobsluhy Na Louži. Dělala jsem v ty dny korektury těchto stránek, přetékaly ze mě, a tak jsem ji poprvé po pětatřiceti letech oslovila.

Řekla jsem jí, že ji mám v knize, a co tam píšu, a ona si vzdychla.
„Váš bratr a pak ještě jeden pacient, byly dva nejhorší případy v mém životě, na které nikdy nezapomenu. Byla jsem tehdy i několikrát za ředitelkou nemocnice, paní Tomečkovou. Ptala jsem se jí, co mám dělat. Jak mu mám pomoct. Řekla mi, pokud on nechce, a rodina nepomůže, pomoc není žádná.“
Babička. Karel. Marta.

V hlavě se mi na tom pohřbu mlely i úžasné noci, které jsme s Martou proseděly v kuchyni, zatímco ostatní spali. Povídaly jsme si o všem možném. Marta byla moje sestra, kterou jsem vždycky chtěla. Jednou se mnou byla vzhůru do půl druhé, to jsem pracovala ještě v TESLE. Chtěla jsem ráno vypadat zhýrale a mít kruhy pod očima, tak jsme spolu ponocovaly.
Je tady Marta.
Tahle tři slova pro mě pořád znamenají babiččin pohřeb v roce 1970.

Po pohřbu jsem se nastěhovala do babiččina bytu. Byla jsem tam hlášená. Byl to můj byt.
Bylo mi dvacet, měla jsem svůj byt a svoji rodinu o patro výš. Když jsem nebyla v divadle, psala jsem. Pořád jsem psala. A četla. Byla jsem spokojená. Věděla jsem, že už brzy budu dělat nápovědu. Z divadla totiž zavolali do Mostu, zeptali se na mě, a v Mostě mě chválili.
Cesta k nápovědě se mi otevřela.

Na podzim bylo v divadle slavnostní zasedání k Velké říjnové socialistické revoluci. Přišla spousta sovětských vojáků. Nikdo neměl lístky, každý si sedal, kam chtěl a vznikl, pochopitelně, zmatek.
Nám, uvaděčkám, řekli, aby si civilisté mezi vojáky nesedali, tak jsme si řekly, že civilisty dáme na balkon, a já šla najít někoho, kdo nám to odsouhlasí.

Narazila jsem na chlapa, který vypadal jako nejvyšší funkcionář v okruhu padesáti kilometrů, ale protože se mi líbil, položila jsem mu jednoduchou otázku.
„Na balkon jdou také Rusové nebo jenom normální lidi?

Stáli jsme proti sobě. Z jeho pohledu jsem ve vteřině přečetla, na co jsem se ho zeptala. V další vteřině jsme si to oba v duchu zopakovali a to už jsem se začala usmívat. Snažila jsem se úsměv ze všech sil utajit, zahnat, smazat, ale nešlo to. Měla jsem trochu strach, kolem plno uniforem, ruština, soudruhovalo se za mnou, přede mnou, kolem mě, ale nedařilo se mi, neusmívat se. Culila jsem se na soudruha a ten nakonec přikývl.
„Tak. Ano. Přesně tak, jak říkáte.“

A pak se ode mě rychle otočil, protože jeho úsměv jsem vidět nesměla a zmizel mezi uniformami.
Šla jsem to říct kolegyním a na balkon jsme posílaly jenom normální lidi…

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1