Romantika: Opravdu, profesionál! Část 2.

Autor článku:  Irena Novotná

Věděla jsem, že vyhotovení posudku bude trvat tak do jara, a tak jsem se věnovala jiným případům s tím, že budu sledovat situaci a podle možností se i scházet s klientem, abychom se na další stání pořádně připravili.

Navštívila jsem svého profesora

A rozhodla jsem se, že navštívím svého bývalého profesora, abych s ním všechno probrala. Pokud tedy dovolí. Rozhodla jsem se, že vyhraji a také budu hřešit na příliš velké ego mého protivníka. Nesmím ho podceňovat, ale ani přeceňovat. Kolegovi jsem neřekla ani půl slova, i když se snažil vyzvídat a dokonce jsem ho podezírala, že je strůjcem všelijakých hrátek, tedy i mého setkání s Janíčkem a mého konečného zesměšnění. Nicméně, nemínila jsem doktora Janíčka ponížit, přeci jenom něco zůstalo, co bych nerada zatracovala. Omlouvala jsem to tím, že má koneckonců právo zneužít mé jisté slabé chvilky a rozhodně mne nechtě vyškolil k mému dobru. Ovšem, pár lidí bylo zasvěceno a k mému sluchu došlo, že každému naletím, kdo se na mne usměje. Jsem prý ještě moc mladá na velké případy! A že si všichni diví komoře, že mi ten případ dala a že jsem jistě dobře pojištěná. Samozřejmě, že mně to zamrzelo, ale viděla jsem v tom i svou výhodu. Někdo touží bojovat a nebude šetřit prostředky.

„No, měla jste štěstí, zřejmě stála paní soudkyně trochu při vás. Šla jste do toho upřímně,“ řekl pan profesor, když jsem mu vylíčila svůj problém.

„No až na to, že jsem udělala chybu,“ řekla jsem zkroušeně a přiznala jsem mu svou schůzku s doktorem Janíčkem.

A pan profesor se smál a smál.

„Je to můj žák, dokonce jeden z nejlepších. Taky za mnou někdy chodí.“

Zarazila jsem se.

„Ne. Nebojte se, děvenko, já své žáky nikdy nezrazuji. To víte, to vaše povolání, to je boj a někdy není vedený zrovna čestnými prostředky. Hlavní je klient. Jeho zájem, a taky samozřejmě, profesionalita. No, jak mi to tak líčíte, tak někdo o vás něco řekl ještě před vaším setkáním a pan kolega se dobře připravil, ovšem se všemi rekvizitami. Tak to víte, dosud se neoženil a asi ani neožení a tak líčí na křepelky. Nic si z toho nedělejte a buďte opatrná. Chcete to vyhrát, ne?“

„Chci,“ řekla jsem.

„Jak se tak dívám do spisu, není to ztracený, ale hodně pracný případ. A na to vy máte. Uberte na emocích a přidejte na věcnosti. Jinak je to vzorně připravené a mám z vás i z vašeho soupeře opravdu radost. A víte, že byste se k sobě hodili?“

„Pane profesore, co si myslíte,“ řekla jsem pobouřeně.

„Já? Nic zvláštního. Jen vyvozuji z toho, co jste mi řekla, že si vás sice naklepal jako řízek, ale neusmažil. Vidíte? Dala jste mu příležitost a přeci ji nevyužil. Ale ne proto, že by byl tak morální nebo že by měl nějaké ohledy. Však vám to brzy dojde. Tak, a teď k tomu případu.“

Krásný pes a zasmušilý pán

Už se blížila desátá hodina večerní, když jsem přijížděla domů. Zaparkovala jsem před domem a vystoupila, zabouchla dveře u auta.

„Jaká náhoda,“ uslyšela jsem za sebou hlas doktora Janíčka, až mne přejelo horko po celém těle. Nasadila jsem úsměv. Stál na chodníku v elegantním kabátě a u jeho nohou seděl překrásný pes.

„Vy máte krásného psa,“ neudržela jsem se, „mohu si ho pohladit?“

„Jistě,“ řekl a já jsem k němu vztáhla ruku a pohladila ho po hlavě. Strčil mi čenich do tašky.

„Teda Boro,“ napomenul ho.

„Mám tam kousek čokolády. Mohu mu dát?“

Ve světle pouličního osvětlení jsem zahlédla jeho úsměv, který mne zase táhl do pekel. Musím být tvrdá. Na sebe i na něho.

„Vezmi si,“ řekla jsem psovi a rozbalila jsem čokoládu. Ulomila jsem čtvereček a podala mu ji.

„Ten pes se má,“ řekl, a tak jsem mu také nabídla. Ulomil si kousek a vložil do úst.

„Výborná, hořká čokoláda. Dobrá na nervy,“ povzdechl si.

„Máte pravdu. Ale vy takové berličky nepotřebujete. To víte, nejsem ještě kovaná v řemesle.“

„Proč taková slova? To se na vás nehodí. Jste moc skromná.“

„Musím už jít, dobrou noc,“ řekla jsem a nechala ho stát na chodníku. Vyběhla jsem po schodech, odemkla byt a nakoukla za záclonou. Stále tam stál a zřejmě sledoval, které okno se rozsvítí. Tu radost jsem mu neudělala. Zatáhla jsem v koupelně žaluzie, rozsvítila jsem a vlezla si pod sprchu. Vida, pomyslela jsem si, zřejmě mne sleduje. Když jsem zkontrolovala ulici v setmělém pokoji, za záclonou, byla už prázdná.

Tenký led

Ráno hodně přituhlo a přes noc se udělalo náledí. Nechtělo se mi jet autem do práce, a tak jsem šla pomalu a opatrně pěšky po zmrzlých a kluzkých chodnících. A všechno kolem bylo ponořeno do ponurého rána. Odemkla jsem kancelář, postavila si na kávu a otevřela okno. Zahleděla jsem se do ulice. Něco mi dal, pomyslela jsem si, krásnou vzpomínku, která mne bude provázet, dokud nevybledne. I když to bylo nastraženo do nejmenších detailů. I ten rozkošný růžový ubrousek, i to magické místo, které vybral k posezení. Ale věta – uberte na emocích a přidejte na věcnosti – kterou mi připomněl hlas pana profesora, mne vzpamatovala. Jistě to nebude poslední případ, který mne svede s panem kolegou do soudní síně, a musím být opatrná. Hodně opatrná. Protože šetřit mě nebude. Ale mám jednu jistotu, že se na ta místa už nevrátím. Zavřela jsem okno a sedla si k počítači. V poště byla zpráva. A od něho. Nic jiného, než báseň.

Budím se do dalšího rána,

zmrzlý sníh padá ze stromů.

Báseň leží, je nedopsána,

verše jsem nepsal nikomu.

Snad tě neláká má brána?

Mohu jenom říci k tomu:

Neumíš být milována!

Věř jen citu, nevěř slovu.

Zamyslela jsem se. Je to zase vějička na ptáčka anebo se něco děje? Asi chce, abych nad ním přemýšlela, luštila záhadu jeho veršů. Tedy, ten to bere zostra! Jsem odmítnuta dřív, než jsem se vůbec k něčemu vyslovila. Ne, na tohle odpovídat tedy nebudu. A zlobila jsem se celý den sama na sebe, že na tu báseň myslím. Co to asi znamená? A proti své vůli jsem ji odpoledne znovu otevřela a vytiskla si ji, strčila do kabelky a opustila kancelář. Náledí už povolilo a vál takový chladný a čerstvý vítr od nedaleké řeky.

Pokračování