Umění: Vincenzo Bellini, král bel canto

Autor článku:  Irena Novotná Zvu Vás, milé babičky a dědečkové do opery. Provedu Vás dílem skladatele oper Vincenza Belliniho a doufám, že nezavděčím jen milovníkům opery, ale také těm, kteří si rádi poslechnout krásnou hudbu.

Život a dílo

Vincenzo Salvatore Carmelo Francesco Bellini, hudební skladatel, se narodil 3. listopadu 1801 v Catanii na Sicilii a zemřel mladý,  23.září 1835, ve věku 33 let v Puteaux.

Kdo ví, zda to bylo právě jeho štěstí, že se narodil v hudební rodině jako zázračné dítě, které podle některých už v 18. měsících zpívalo árii Valentina Fioravantiho. Už ve dvou letech se začal učit hudební teorii, na klavír se začal učit ve třech letech a v pěti letech již hrál i náročné hudební skladby. Jeho první skladba pochází z doby, kdy mu bylo šest let. Ať jsou tato svědectví pravdivá či nejsou, už v dětství nikdo nepochyboval, že má obrovský talent a čeká ho skvělá hudební kariéra. V roce 1819 odjel z  Catanie na konzervatoř do Neapole s finanční podporou města Catanie a do roku 1822 byl žákem Niccola Antonia Zingarelliho a studoval díla slavných mistrů neapolské školy, ale také Josepha Haydna a Wolfganga Amadea Mozarta.

Jeho první milostný život nebyl příliš jednoduchý. V Neapoli se setkal s Maddalenou Fumaroli, ale otec Maddaleny jejich štěstí bránil, protože „pouhého“ cembalistu nepovažoval za vhodného ženicha pro svou dceru.

Velkým úspěch zaznamenala jeho opera „Bianca e Gernando“, která se hrála v „Teatro San Carlo“ a titulní roli zpíval už tehdy proslulý tenor Battista Rubini, který byl obsazován v jeho operách i v dalších letech. Traduje se, že král, který byl přítomen na představení, porušil dvorní etiketu a tleskal ve stoje. Zdálo se, že jeho velké kariéře hudebního skladatele už nic nestojí v cestě, protože dostal objednávku na další operu pro Teatro alla Scalla v Miláně, kde se hrála opera „Il Pirato“, která se stala součástí světového repertoáru. Při práci na opeře „Il Pirato“ se spřátelil s básníkem a operním libretistou Felicem Romaniem. Další roky setrval v Miláně a rozhodně neměl žádnou nouzi o objednávky. Jeho hudba přivábila pozornost hudebního vydavatele Giovanniho Rocirdiho, který ho uvedl do salónů vysoké šlechty a byl vyzván, aby pro otevření nového divadla Teatro Carlo Felice v Janově zkomponoval novou operu. K této příležitosti přepracoval operu svou starší operu „Bianca e Gernando“ a uvedl ji pod názvem Bianca e Fernando, a to v roce 1828. Při té příležitosti se setkal s Giudittou Turinou, s kterou udržoval intimní vztah, prý za vstřícné tolerance jejího manžela.

Člověk se nezavděčí každému, že? Další opera „La straniera“, která se hrála v roce 1828 byla sice u obecenstva úspěšnější, než opera „Il Pirato“, ale v určitých kruzích vyvolala polemiku pro svůj neobvyklý styl a harmonii. Neustálé modulace do vzdálených tónin vyvolávaly nelibost u konzervativnějších posluchačů a rozhodně se ani příliš nelíbil sociální podtext libreta. Opera „Zaira“, kterou komponoval po otevření divadla Teatro Ducale v Parmě nebyla příliš úspěšná, ale náhradou mu byl bouřlivý úspěch v Benátkách, který sklidil za operu „I Capuleti e i Montecchi“ podle Shakespearova díla. Roky 1831 – 1835 byly naplněny mimořádnými úspěchy, neboť v té době komponoval svá vrcholná díla: „La somnambula“ (Náměsíčná) a do dnešních dnů slavnou „Normu“. Ale jeho osud se rychle řítil ke konci a to v roce 1833, kdy propadla jeho opera „Beatrice di Tenda“ v Benátkách a skončil i jeho vztah s Giudittou. Poté odešel do Londýna. Další vavříny sklízel v Paříži, kde byl jmenován Rytířem čestné legie. Pro divadlo Théâtre Italien zkomponoval slavnou operu „Puritání“, ale to byla jeho poslední opera.

Dne 23. září 1835 zemřel v Puteaux u Paříže ve věku pouhých 33 let a příčinou smrti byl akutní zánět tlustého střeva komplikovaný abscesem na játrech, jak zněla lékařská zpráva. Jeho ostatky jsou uloženy na Sicílii v katedrále v Catanii a v Museu Beliniano jsou uchovány jeho partitury.

Zdroj:  Z mého soukromého archivu – Dějiny hudby 19. století.