Důchodce a duchovní život – Anatomie prožitku

Autor článku: František Benda V době dovolených se každý, kdo může, těší, jak odjede někam daleko od své každodenní všednosti. A mnohý si při tom současně představuje neobvyklé zážitky, které ho tam mohou čekat.

V tom je ale značná různorodost. Někdo jezdí stále na stejné místo, ze kterého pak vůbec nevytáhne paty, jiný přebíhá z jednoho kraje na druhý, a celý svět mu není dost velký, neboť si myslí, že všechno, co v něm je, musí vidět svýma vlastníma očima. A nejen vidět. Také to ohmatat a ochutnat jeho speciality.
Ať tak či onak, výsledkem je vždy získání nějakého prožitku. A o ten tu jde.

Mnozí se už pozastavili nad tím, jak dlouho vlastně takový prožitek trvá. Je zřejmé, že minulost je daná – na té už nic nezměníme. Nanejvýš ji můžeme různě vykládat. Ne příliš jinak je to s budoucností. Ta je naopak zcela neznámá. Zase si ji ale můžeme různě představovat – což, bohužel, se splní jen zřídka kdy.

Přítomnost je tedy vlastně velice krátká. Než se nadějeme, už se změnila na minulost. Chceme-li prožitek, v ní se nalézající, prodloužit, musíme jej vědomě udržovat, a to tak dlouho, jak to potřebujeme, nebo alespoň jak je to ještě únosné.

V každém případě se jedná o záležitost víceméně krátkodobou, která dříve či později zmizí. Zbude jen vzpomínka. To je typ minulosti, kterou si dokážeme vyvolat (někdy to ale učiní i ona sama). Je v našich silách s ní různě manipulovat, čímž ale na ní prakticky nic nezměníme. Ale rádi si ji zpětně vylepšujeme.

Touha po nějakém prožitku ovládá převážnou většinu našeho myšlení a jednání. Během dne musíme zvládnout řadu činností, u kterých se o nějakém zvláštním prožitku ani nedá moc mluvit. Spíš je někdy chápeme jako otravné. Vykonány ale být musí. O to světleji zazáří něco, na co se těšíme, co jsme si předem přichystali, nebo co – i to se čas od času stává – přijde zcela neočekávaně samo od sebe a potěší.
Je jedním ze cvičení sebeovládání vpravit se do takového postoje, kdy i ty nejobyčejnější věci (a dokonce i ty otravné) vítáme jako přátele a snažíme se je vykonávat s bdělou pozorností a láskou.

Většina lidí ale takto zřejmě neuvažuje. Procházejí koloběhem svého života tak, jak jedna událost za druhou přicházejí, aniž by byť jen zauvažovali o nějakých vnitřních souvislostech. Pak najednou překvapivě zjistí, že se dostavilo stáří, takže – pokud by se odhodlali bilancovat – dojdou k závěru, že se v jejich životě zase nic tak moc zvláštního nepřihodilo. Kam se poděly ty vytoužené prožitky?

Ti, kteří už kdysi dávno odbočili na kolej sebereflexe, to mají složitější. Snaží se ve všem, co prožili, nalézt nějakou strukturu, aby případně poznali, jak mají ve zbytku svého života pokračovat dál. Odkud by se jinak vzala moudrost starců?

Kde tedy jinak začít, než analýzou svých vlastních prožitků? Co se kdy stalo, jak to proběhlo a proč k tomu asi došlo. To vše ovšem v rámci jednoho jediného našeho života.

Návody na prožívání zbytku života po takovémto prozření se vyskytují na každém kroku. Existuje řada knih na toto téma, a stejně tak je to pro řadu časopisů vítaná příležitost jak zpestřit a oživit jinak dost nezáživný program. Kdo se ale podle nich zařídí? Možná jenom ti, kteří by k tomu došli tak jako tak, aniž by k tomu museli být nějak navigováni. Pro ostatní to znamená jen takové zajímavé pošimrání, na které zapomenou ještě dřív, než dočtou následující stránku.

Všechny ty návody jsou vztaženy na průběh jednoho jediného lidského života. Což ale není jediné hledisko, jak může být na procházení prožitky nahlíženo.

Východní učení je mnohem starší než naše, západní. Také je postaveno na jiných základech, než to naše. Proto se nám zdá někdy dost obtížně pochopitelné. Nic ale není ztraceno, neboť se mu pomalu přichází na chuť.

Nejmarkantnějším rozdílem je, že není vztaženo na pouhý jeden život, nýbrž – jak věří – na mnoho životů, kterými v průběhu svého duchovního zrání každý prochází. To mu otevírá daleko více možností, než máme my. Můžeme namítnout, že je to pouze taková těžko dokazatelná teorie, a budeme mít samozřejmě pravdu. Ale její praktický dopad je mnohem zajímavější a pro průběh lidského života prospěšnější než to dokáže ta naše.

U jakéhokoli prožitku se zde neprobírá pouze jeho okamžité emoční ohodnocení, nýbrž i další vlastnosti, které se při povrchním pohledu zdají nadbytečné, ale které uvnitř nade vší pochybnost jsou. Nejenže tam jsou, ale ony nesmlouvavě dokazují svoji hybnou sílu, a to na každém kroku.

Jakýkoliv prožitek – upozorňuje se – je v prvé řadě nestálý. Bude se měnit podle prostředí, ve kterém k němu dochází, a také často i podle okamžité nálady prožívajícího. Nestálost je následkem proměnlivosti všeho, takže je zbytečné mu přikládat nějakou mimořádnou hodnotu. Jeho proměnlivost jej dříve či později dovede k vyčerpání vnitřních hodnot, pročež postupně beze zbytku zanikne. Dočasnost všeho je nevítaná vlastnost, kterou si proto neradi připomínáme. U nepříjemností ji sice vítáme, kdežto u věcí příjemných je doprovázena smutkem. Čili i nejkrásnější a nejvelkolepější koncepce v sobě už od začátku nesou zárodky svého zániku. A není z toho úniku.

Žádný prožitek také nevznikl sám od sebe. Vždy musel mít nějakou příčinu. Ta je na tom samozřejmě stejně, neboť i ona musela nějakou příčinu mít – a tak až do nejvzdálenější minulosti. Začátku se nedopátráš. Ten se ztrácí v temném neznámu, což je ale pro průchod prožitkem vlastně bezvýznamné, neboť se vždy zaměřujeme pouze na jeho bezprostřední průběh.

Všechny jmenované vlastnosti nepochybně v každém prožitku jsou. Jenomže uvědomovat si je neustále se jeví jako dost nepraktické – vlastně bychom pak neměli nikdy vyjít ze strachu před nepříjemným koncem a raději si nikde nic nezačínat.

Rekapitulace tedy vychází dost tristně. V podstatě bychom se měli neustále bát. Nic, co nás potká, není původní, bylo už to někde předem připraveno, a než se v tom zabydlíme, už to mizí. Ještě že se dokážeme svým prožitkům plně oddat, a to bez ohledu na všechna známá i neznámá nebezpečí.

Zdá se to vlastně jako výhoda, že žijeme po všech stránkách velice povrchně. Hlubší analýza sice vede k pravdivějšímu poznání, ale mohlo by se pak i stát, že nejhlubší poznání se postaví do cesty pestrosti prožívání obyčejného života a zcela ji odstraní.

Kdo by o to pak měl vlastně zájem?

Autor: František Benda, Foto: Internet