Důchodce a duchovní život – Molekuly číhají

Autor článku: František Benda Co je to za nápad, zatahovat do duchovních úvah něco tak přízemního, jako jsou molekuly? O co se jedná, se asi v obecném povědomí dá jakž takž vystopovat, ale jinak nic moc.

Jsou to prý takové mrňavé kuličky, které nejsou ani pořádně vidět, a je jich všude velká spousta. Tak proč se jimi vůbec zabývat?

Je sice pravda, že jde o záležitost ryze přízemní, ale také je pravda, že existují různé analogie, zajímavé podobnosti, kdy zkušenosti z jednoho oboru můžeme uplatnit i v jiném, zdánlivě odtažitém. Toho lze využít jmenovitě tam, kde v jedné činnosti už máme nějaké zkušenosti, kdežto jinou teprve zkoumáme. Potom jde o velice prospěšnou pomůcku.

Tedy molekuly. S tou primitivní představou, že jde o malé kuličky, celkem snadno vystačíme. Pochopí-li jejich ne příliš složité chování i prostá hospodyňka, které se celkem snadno povedlo ve školních škamnách uniknout nástrahám matematiky a fyziky, a kterým se dodnes zdaleka vyhýbá, v lecčems jí to usnadní práci v kuchyni a v domácnosti vůbec.

Stačí si uvědomit velice jednoduchou věc, a to, že ty malé kuličky jsou v neustálém pohybu. Trvale kmitají. Ne že by někam putovaly, naopak. Setrvávají na místě, a jenom kmitají kolem jakési rovnovážné polohy. Poprvé si toho všiml jistý pečlivý pozorovatel, který na klidnou vodní hladinu nasypal trochu pylových zrnek (nic lehčího nenalezl) a strčil to pod mikroskop. A hle! Zrnka, místo aby si spokojeně klidně plula po hladině, se různě pohybovala, nevychovaně do sebe navzájem narážejíce. Však se ten pohyb po jeho objeviteli také jmenuje.

A nejen to. Dále se celkem snadno zjistilo, že ten pohyb se s teplem zrychluje. Neviděl snad ještě nikdo nádobu s vodou, postavenou na plotnu? Zpočátku se neděje nic. Po chvíli se začne hladina vlnit, neboť zahřáté molekuly se dostanou do očividného pohybu, takže na sebe navzájem narážejí. Prudkost těchto nárazů se se zvyšujícím tempem zesiluje, a to natolik, že některé z nich dokonce vystřelují nad povrch kapaliny. Voda vře, uniká z ní pára.

Je to celkem jednoduché. Zahřátá molekula, která je rychlá, narazí do jiné, chladné a tedy pomalé. Kdo hrál někdy petang nebo alespoň kulečník, ví, jak to dopadne. Ta rozeběhnutá se zpomalí, a tím i trochu zchladne, ta dosud v klidu se nalézající, chladnější, se dostane do pohybu a její teplota se zvýší. Prostě si předají něco energie. Lze si celkem snadno představit, že ta odražená, trochu ohřátá, narazí zase do jiné chladné, tedy pomalejší, a také jí předá část z té získané energie. Čímž celý proces nekončí. Naopak – pokračuje dále. Předávané množství energie je ovšem stále menší, až nakonec už není co předávat.

Jako v tramvaji. Nově příchozí se tlačí dovnitř a snaží se posunout ty u dveří. Ti zase tlačí – ale už poněkud méně – na ty uvnitř. Tlak se však postupně stále zmenšuje, takže uprostřed tramvaje se už vůbec nic neděje. Tam se už nikdo ani nehne. Původní tlak vymizel.

Jak to pak vypadá v praxi? Jednoduše. Uvaříte si čaj. V porcelánovém hrnku o pokojové teplotě je teď voda, ohřátá někam k bodu varu. Horké, pohyblivé molekuly vody okamžitě začnou bombardovat mnohem pomalejší, chladné molekuly porcelánu. Tím jim předávají svou energii – a současně i teplo. Voda v hrnku chladne, porcelán se ohřívá.

Ani tím to ovšem nekončí. Zahřáté molekuly porcelánu jsou na vnější straně obklopeny chladnými molekulami vzduchu, takže se proces opakuje. Čaj v hrnku chladne a pomalu (ale skutečně hodně pomalu) nám ohřívá vzduch v kuchyni.

Teplu je lhostejné, kudy prochází. Prostě se předává od jedné molekuly ke druhé. Jenomže v různém prostředí pokračuje nestejně rychle. Některé látky je úspěšně vedou, jiné se mu v průchodu snaží zabránit.
Do horké polévky foukáme. Proč? No prostě proto, abychom urychlili přístup chladných molekul na hladinu a odsunuli ty již zahřáté. Na prokřehlé ruce postup obrátíme. Na jejich chladný povrch dýcháme teplý vzduch z plic, čímž se snažíme molekuly na povrchu rukou trochu urychlit.

A jak je to při větrání?

Místnost, obklopená pevnými stěnami, je naplněna pohyblivým vzduchem. Otevřeme okna, takže vydýchaný (o kyslík ochuzený) vzduch je nahrazen čerstvým zvenku. Ten je ovšem chladnější. Molekuly stěn rychle zapracují. Okamžitě jej začnou zahřívat; ten zahřátý pak stoupá k e stropu, čímž se obsah místnosti rychle promísí. Teplota stěn se tím ale podstatně nesníží.

A ještě míchání.

Aby se čaj v hrnku rychleji ochladil, vkládáme do něj lžičku a začneme krouživým pohybem míchat. No co je to za nesmysl? Máme přece v úmyslu zapříčinit co největší množství styku teplého media s mediem chladným, a místo toho tím teplým čajem krouživým pohybem jenom točíme, aniž by se s jeho obsahem něco významnějšího dělo. Když tedy úspěšně míchat, pak napříč, sem a tam. Opravdu míchat, ne točit.
Ale kde je tu duchovno?

Nyní přijde na řadu ona analogie. Nad molekulami se sice dávno ještě neuvažovalo, ale na přísloví „čert nikdy nespí“ se přišlo už daleko dříve. V čem je podobnost? Molekuly přece nezačnou vířit až teprve tehdy, kdy je začneme míchat s jinými. Jsou přece v pohybu neustále, i když celkově se na první pohled zdají být v klidu. Stejně tak onen pomyslný čert. Ten také nečeká, až mu dáme příležitost se uplatnit. Také neustále číhá, aby využil třeba jen malé chvilky naší nepozornosti, kdy může, uplatnil své nečisté choutky a zpracovat si naše pochybení po svém.

Obecně může tento jev pozorovat vlastně každý. Nemáme pouze vznešené a ušlechtilé myšleny. Někdy se až divíme, co všechno nás napadá. To jen ta pokušitelská část naší mysli rozkládá své vějičky, nastražuje různá vnadidla ve snaze nás na něco z nich nachytat. „Drápkem ptáček uvázl a již lapen celý“ – tak to definovala dávná lidová moudrost.

Nemusíme přímo procházet džunglí zla, aby bylo nutno se neustále bránit. I celkem spokojený a zdánlivě klidný život je plný nástrah. Ten vnitřní tlak, ať s té, či z druhé strany nikdy neutichá.
Jde jen o to, které brány do široka otevřeme, kdežto u jiných držíme stráž, aby zůstaly uzavřeny.

Autor: František Benda, Foto: Internet