Důchodce a duchovní život – Obrana

Autor článku: František Benda Sledovat chod a náplň vlastních myšlenek začali lidé asi hned, jakmile si uvědomili, že něco takového vůbec existuje.

Mnozí pak od začátku nesli nelibě, že vedle myšlenek vznešených, týkajících se ušlechtilých záležitostí, se jim v mysli objevuje i něco, co je pobuřuje, s čím nesouhlasí a čeho by se rádi co nejdříve zbavili. Záhy také tyto nevítané hosty identifikovali. Byly to zcela přirozené lidské pudy: touha jíst, sexuální před-stavy a neustále se vtírající starost o majetek. To je základ, objevující se zcela samovolně u každého. K tomu se přidal způsob jejich zpracování, který se lišil od jednotlivce k jednotlivci, ale téměř vždy se mezi nimi objevovaly různé emoce, jako závist, zášť, lakota, žárlivost a ještě mnoho zcela nezávidění-hodných vlastností.

Ne všichni jim přikládali stejnou důležitost – někteří si ve vybraných komoditách přímo libovali a zálibně je rozvíjeli. Všechny vcelku ale byly přijímány jako odkudsi na nás nezávisle se vynořující překážky.

Jestliže v podstatě překážely kdekomu, lidé více zaměření na duchovní oblast je vnímali mnohem citlivěji. Jejich mysli směřovaly k nejvyšším metám, a teď se do nich vmísí takovýto škvár. Co si v takovém případě počít?

Samozřejmě se současně vyskytli i rádcové, kteří se snažili v podobných situacích nabídnout po-mocnou ruku a poradit, kudy ven. Pochopili, že nežádoucí myšlenky se přes veškerou snahu vynořují vždy znovu a znovu. Vyhledávali tedy protipól, který by dokázal vychýlenou misku vah vrátit zpět do rovnovážné polohy. V našich končinách se vzdělanost opírala většinou o Bibli, takže ta byla vybrána jako nástroj k nalezení správné cesty.

Ne každý ale byl ochoten nebo schopen Bibli už jen číst, natož studovat a pochopit. Něco zvládli kněží při svých kázáních v hojně navštěvovaných kostelích, ale jinak v té věci panovalo bezvládí. To bylo žírné pole pro ty, kteří se cítili povoláni zřizovat nápravu. Nežádoucí myšlenky brali jako fakt, se kterým je nutno počítat.

V boji proti nim se nabízelo několik metod.

Nejjednodušší by bylo je zcela zakázat, nebo si je prostě nepřipustit. To se ale ještě nikomu nepovedlo, alespoň ne po delší dobu.

Jiná možnost je proti útočící síle postavit sílu stejně mohutnou, jenomže opačně zaměřenou, se záměrem je navzájem eliminovat. To ovšem vyžaduje skutečně uvědomělé prožívání, kterého ne každý je schopen. Také výsledek zde není vždy zaručen.

Jiná metoda považuje záporné myšlenky za stejně hodnotné jako kladné, jenomže pro ně nemá momentálně použití, takže je bez zájmu odkládá stranou.

Dobře to může objasnit jednoduchý příklad. Dejme tomu, že se nám někdo rozhodl nějak ublížit. Jak a proč v tomto případě není rozhodující. Představme si pouze, že se od něj k nám šíří jakési vlny zla. Jak se zachováme?

V nejjednodušším případě se můžeme zhroutit. To tehdy, nemáme-li dostatečně pevné myšlenkové zázemí.
Máme-li je, náš detektor zaznamená příchod škodlivých vln, a co udělá? Vyvolá vlny stejně velké a ještě trochu přidá. A to vše vrhne na protivníka. Aby věděl, že tohle se přece nemá.

Jiná metoda se ani tak nestará o útočníka, jako o vlastní klid. Je-li to, co útočník dělá, špatné, dobře mu tak. Však on si to odskáče, to si může být jist. Nám jde přece o to, co se děje u nás, ne u něj.

To, co se odehrává – při čemkoli – v naší mysli, záleží na výsledcích naší předcházející sebedisciplíny, naší sebekultivace. Pro tento případ se rádo cituje slavný citát, že „život je komedie pro toho, kdo myslí, ale tragédie pro toho, kdo cítí“. Je s podivem, že lidé většinou dávají přednost tomu cítění, i když vědí předem, že jim to do mysli žádný klid nepřinese. Je to přece naše prožívání! Posuzovat věci pouze chladným rozumem? Co by to bylo za život?

Čili cizím zničujícím vlnám se buď vydat všanc, nebo vytvořit protisílu, která nás ochrání. Má-li do toho ale vniknout trocha života, pak přidáme něco navíc, aby protivník poznal, zač je toho loket a s kým má tu čest. Nemusíme si přece nechat všechno líbit.

To jsou metody, se kterými se můžeme setkat běžně, takže na nich neshledáváme nic mimořádného. Tím, že jsou si žánrově podobné, mají ale také i společnou vadu. Jakou? Nu – všechno jsou to přece stále jenom myšlenky! Vlny zla létají sem tam, hlava nehlava. Kde že je pak ten kýžený klid mysli?

Klid mysli je vždy po ruce, jenomže není tak snadné tu ruku po něm vztáhnout. Přicházejí vlny zla? – no prosím. Což se takhle učinit pro ně průchozím? Od toho, co je průchozí, se nemůže nic odrazit. Protivník sice zajásá, že nás zasáhl, ale valné uspokojení mu to nepřinese. Znejistí naším klidem. Jen se bude dál převalovat ve svém kotli nenávisti, a možná bude uvažovat o jiných vysílacích frekvencích, které by snad mohly být úspěšnější.

Naše chování se pak tak trochu podobá i dost často omílané astronomické černé díře. Do ní může spadnout kde co, ale ven? Ani ťuk. Takže se celkového mumraje ani nezúčastní, čili zůstává – nepoznána – stranou.
K takovému postoji je ovšem potřeba značné sebekázně. Tato se nedá získat ani přes noc, ani za tý-den.

Možná ani za rok ne. Stačí ale znát hlavní směr zaměření a snažit se mu – i v drobném – přizpůsobit.
Pokud ovšem o to vůbec stojíme.

Autor: František Benda, Foto: Internet