Důchodce a duchovní život – Samuelův hotel

Autor článku: František Benda „Co jsem to slyšel, Samueli? Ty prý máš hotel! Jak jsi k němu, prosím tě, přišel? Kde jsou pak tvé duchovní zájmy a snažen?“

„Kde jsi na to narazil?“
„Povídá se to. To víš, jsi známá osobnost, a tak si o tobě lidé rádi leccos vykládají.“
„Tomu se ani nedivím. Znáš lidi. Místo aby se zabývali sami sebou, shánějí kdejaký klep.“
„To je pravda – ale jak je to s tím tvým hotelem? Máš jej, nebo nemáš?“
„Abych řekl pravdu, mám i nemám. Stejně tak jako ty a kdokoli jiný.“
„Mne to toho nepleť. Já nic takového nevlastním, a na nic podobného jsem nikdy ani nepomyslel.“
„Hotel, který já mám na mysli, je takového typu, že na něj ani nijak zvlášť myslet nemusíš. Vnutí se ti do mysli sám.“
„Tomu, kamaráde moc nerozumím. Budeš mi to muset nějak srozumitelně vysvětlit.“
„To bude jednoduché. Ale poslouchej pozorně.“
„Jsem jedno velké ucho. Hlavně už začni.“
„Tak předně: co je to hotel?“
„No přece ubytovací zařízení.“
„Vidíš – a kdo do něj přichází?“
„Přece lidé. Kdo se potřebuje někde krátkodobě ubytovat, jde do hotelu. Za tím účelem přece existují.“
„A co je to za lidi, kteří tam přicházejí?“
„Tak nejrůznější. V tom si nikdo nemůže vybírat.“

„Přijdou tam tedy třeba takoví, kolem kterých je neustále vzrůšo, nebo smíškové, kteří způsobí nakažlivé veselo?“
„Jistě, a jsou zpravidla dokonce vítaní.“
„Nebo lidé všední, kteří nenápadně přijdou, a za pár dní stejně nenápadně zmiz?“
„Také, ovšem. Ale i opačné povahy se tam občas objeví, na to můžeš vzít jed.“
„Lidé mrzutí, hádaví, se vším nespokojení, nebo dokonce hrubí, někdy až lascivní, bez náležité kinderstube?“
„Ani o ty nebývá nouze. Když odejdou, personál si vždy oddechne.“
„Takže teď si představ, že majitelem takového hotelu jsi ty. Jak by tě to bavilo?“
„O nějakém bavení tu přece vůbec nemůže být řeč. Spíš bych se snažil se té zátěže nějak zbavit.“
„Jak bys to mohl udělat?“

„To opravdu nevím. Asi bych to musel strpět, stejně jako ostatní hoteliéři.“
„A vidíš – existují dokonce dvě metody, jak se těchto nepříjemných potíží zbavit.“
„Hned dvě? No to mne podrž. Sem s nimi. Rychle mi je prozraď – hořím nedočkavostí“
„První je zcela jednoduchá: Hotel prostě zavřeš a nebudeš vůbec nikoho přijímat.“
„Ty ses asi zbláznil! Co by to mělo za smysl, mít hotel, ale zavřený?“
„Máš pravdu, žádný smysl by to nemělo – ale ty bys měl klid.“
„Nejsem si jist, že by takový stav vedl ke klidu. Celé se mi to zdá velice pochybné.“
„Ani se ti nedivím. Však to také ještě nikdo ani nezkusil.“

„Raději mi prozraď tu druhou možnost. Ale aby byla uskutečnitelná – žádné fantazie prosím.“
„Druhá možnost je skutečně realizovatelná – a přináší opravdové řešení. Tkví v tom, že si ten svůj hotel obsadíš svými lidmi. Takovými, které znáš. Těmi, co nebudou dělat problémy, budou slušní a zdvořilí, kteří tě pobaví, poučí a případně i přivedou na jiné myšlenky. Nebo aspoň nepřekážejí.“
„To bych bral. Kdo by váhal, ocitnout se v takové příjemné společnosti? Ale proč jsme rozvinuli celé toto povídání? Kde je ten tvůj hotel, na který jsem se ptal už na začátku?“
„Je na dosah tvé ruky. Mám jej já, stejně jako jej vlastníš ty a kdokoli jiný.“
„Už zase básníš. Já přece nic takového nemám – a ani mít nechci.“
„Ale máš, a vůbec to nezáleží na tom, jestli chceš nebo nechceš. Alespoň na začátku.
K tomu pomyslnému hotelu, totiž přirovnávám tvoji mysl. Do té také přicházejí představy nejrůznějšího druhu – ať se ti to líbí nebo ne. Někdy se až divíš, kde se to všechno bere. Mnohdy se v nich ani dost dobře nevyznáš.“

„To máš pravdu. Ale co proti tomu podniknout?“
„Ten první způsob, zavřít krám a nic nepřijímat, není ani v tomto případě moc na místě – alespoň ne běžně.

Raději se o to ani nepokoušej. Zato ten druhý je vlastně jednoduchý.“
„Jednoduchý? Koho si tam mám tedy pozvat?“
„Jsou případy, kdy ani zvát nemusíš. Stačí se začít zabývat něčím, co tě baví nebo láká – a hned máš v mysli novopečeného návštěvníka, který se snaží zabrat co nejvíce místa. Zcela zaujme tvoji pozornost. A to se ještě nezmiňuji o tom, že by ses zamiloval. Takový host bezostyšně zabere celý tvůj hotel od sklepa až na půdu. Ani sám se pak do něj už nevejdeš.

Nevnutí-li se ti nikdo vnější – a je v tvých silách to nepřipustit – máš možnost uchopit situaci do svých rukou. Zvolíš si sám, co do hotelu – své mysli – dosadíš. Ovšem jen ty a nikoho jiného. Od nepaměti jsou známy dvě možnosti: modlitby a mantry. Nemusíš být ale vůbec nábožensky založený, ani po-šilhávat po orientálních filosofiích. Můžeš si libovolně najít výrazy, které ti vyhovují. Měly by ale mít přece jenom trochu duchovní nádech – to je výhodnější.“

„A co když se mi ani toto nehodí?“
„Ani pak není nic ztraceno. Stačí si pečlivě všímat toho, na co právě myslíš, co zrovna říkáš nebo co zrovna vykonáváš. Uvědomit si, že jsme si zvykli při jakékoliv práci myslet ještě na spoustu jiných věcí, které s ní nemají vůbec nic společného. S tím musí být od nynějška konec. To je stejné, jako když se ti do tvého hotelu hrnou bez zábran kdejací návštěvníci. Nevpouštěj si je tam! Je to tak prosté.“

„Jak se pak k těm vybraným hostům chovat?“
„Jako k vítaným přátelům, kteří přicházejí tě povznést. Nedělají-li-to, klidně se jich zbav a najdi si lepší. Chceš-li volit nejlepší, musíš se rozloučit i s dobrým, jinak se nikam nedostaneš.“
„Takže jsi ze mne, Samueli, svou krátkou rozpravou udělal majitele hotelu. To je první myšlenka, kterou se pokusím v něm ubytovat.“

Autor: František Benda, Foto: Internet