Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová VÝSKYT DĚKANŮ V KOLÍNĚ A HLAVNĚ KOLEM DIVADLA.

Nechtěli jsme zbytečně zneklidňovat lidstvo a několik dnů jsme si to nechávali pro sebe. Ale od chvíle, kdy jeden z nás, kulisák Michal Štrup, přišel zraněn Děkanem na tváři, jsme začali pomýšlet na to, jakým způsobem lidstvo varovat, protože na přetrhávání Děkanů je nás málo a navíc také nevíme, jestli na nás po nějakém čase nebude mít jejich přetrhávání zhoubný vliv.
Naše výzkumy jsou teprve v začátcích a každou minutou přicházíme na něco nového a překvapujícího. Je víc než jisté, až dopíšu to, co chci teď napsat, to, co vím teď, nebude už něco z toho pravda a mnoho věcí bude nových. Ale nechceme, aby toto prohlášení bylo poslední, a jsme rádi, že je první, protože výskyt Děkanů není jenom záležitostí divadelní, ale týká se nás všech.
Děkani jsou všude kolem nás, jsou neviditelní a uvidí je ten, kdo přetrhne prvního. Při přetržení vydávají Děkani nepříjemný zápach. Už jsme zjistili, že přetrhnout se dají pouze uprostřed a že právě tam mají centrum zápachu.
To nás přivedlo na myšlenku, že už je kdysi někdo musel takto hubit, a že právě proto se u nich toto ochranné pásmo vyvinulo. Ještě jsme nepřišli na to, jakým způsobem se stalo, že se opět rozmnožili a že se opět stali neviditelní. Je možné, že ta skupina lidí, která je kdysi viděla a přetrhávala, zahynula. Zda přímým útokem Děkanů nebo jako následek jejich přetrhávání, to zatím nevíme.
Děkani jsou malí a velcí. Ti velcí, jak jsem už řekla, se přetrhávají, ti malí se zašlapávají. Zapáchají stejně. Jsou útoční, vyskytují se jednotlivě i v neuspořádaných hordách. Zákeřnější jsou jednotlivci, a proto se domníváme, že budou inteligentnější, zatímco ti, co se vyskytují v hordách, jsou primitivové, a i když je jich víc, vládnou jim silní jedinci. Nemám na mysli, že by byli silnější v konstituci, jak jsem už řekla, Děkani jsou malí a velcí, ale rozlišuje je síla jejich fluida – nechci říct osobnosti, protože tu Děkani nemají.
Zajímaví jsou Děkani se žlutým terčíkem. Jsou velice vzácní, a jak jsme zjistili, úchylní. Žlutý terčík totiž přitahuje včely, vosy a podobnou havěť, která do žlutého terčíku vbodává svá žihadla. Několikrát jsme měli možnost pozorovat Děkana při vpichu.
Zatetelí se a potom zaleze do kouta a chvíli se v extázi tetelí. V tuhle chvíli by se dal velice lehce přetrhnout, ale protože jich je málo, nechceme je zbytečně vyhubit a necháváme si je na budoucí pozorování a pokusy. Navíc Děkani se žlutým terčíkem nejsou příliš nebezpeční, číhají na nás, to ano, rozeběhnou se na nás, ale nenapadnou! V rozhodujícím momentě, kdy my se užuž připravujeme, že je přetrhneme nebo zašlápneme, to podle velikosti, uhnou a utečou.
Nedá se říct, kde by se Děkani vyskytovali častěji. Jsou všude, na stromech, v trávě, na střechách domů, válejí se po chodníku, na silnici, lezou po domech. Vyskytují se i ve vodě a to velmi nebezpečně! Jsme si jistí, že všechna utopení, všechna ztroskotání lodí, mají na svědomí Děkani. Troufáme si i tvrdit, že stejný podíl mají Děkani na automobilových neštěstích, srážkách vlaků a na haváriích letadel.
Dále jsme zjistili, že i přes jejich obdivuhodnou pohyblivost, mezi nimi neexistuje pružná informační linka. Byli jsme několikrát s divadlem na zájezdech v různých městech, ale nikde o nás Děkani nevěděli a byli velmi překvapeni, když jsme je začali přetrhávat a zašlapávat.
Zajímavé ale bylo následující zjištění. Jeden den jsme byli na zájezdu v Kladně a druhý den jsme tam jeli opět. Mysleli jsme si, že po masakru den před tím, tam neuvidíme ani jednoho Děkana, ale čekala jich na nás spousta. Nevěděli jsme, jestli vůbec máme z divadla vyjít, ale když jsme u vrátnice přetrhli sedm Děkanů a žádného dalšího jsme neviděli, řekli jsme si, že to zkusíme, že se třeba ostatní polekali a společně jsme vyšli z divadla.
Byli tam. Nevrhli se na nás, ale upřeně a vytrvale si nás prohlíželi. Šli jsme do divadelního klubu, který je přes ulici, a oni šli za námi. Když jsme ale do klubu přišli, Děkani už tam byli, protože vlezli z ulice okny. Začali být dotěrní, několik malých jsme zašlápli, ale nepodařilo se nám přetrhnout ani jednoho velkého. Byl tam zápach, otevřeli jsme tedy větrák, ale vedoucí klubu ho zavřel, že je tam takhle zima, ať neblbneme ještě s větrákem. Abyste tomu rozuměli, ti, kteří ještě nikdy žádného Děkana nepřetrhli ani nezašlápli, je nevidí ani necítí jejich zápach.
Protože tam bylo k nesnesení, odešli jsme. Děkani už zase čekali venku a asi pětiminutové střetnutí skončilo jejich naprostým krachem. Část zůstala ležet přetržená nebo rozšlápnutá, ostatní utekli.
Ale vzali jsme si z toho ponaučení, že Děkani jsou mstiví, pamatují si své nepřátelé a…
Co to je? Do okna mi vrazil holub, či co to bylo?!
Jdu se podívat. Dopíšu to za chvíli.
P. S.
Nebyl to holub. Pěkně mě zmasakrovali, pěkně.
Michal Štrup zanedlouho potom emigroval do Francie. Děkani tam prý nejsou.
1973

Asi po deseti letech jsem Michalovi „Děkany“ poslala do Francie, přes jeho maminku, Evu Štrupovou, kolínskou klavíristku a učitelku hudby.
Ale teď pojďme zpátky do roku 1974.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1