Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 1975.

Konec roku 1974 jsem strávila u tchyně a tchána. Vios tam sice šel se mnou, ale po večeři s jeho rodiči a s jeho dvěma bratry, zmizel do silvestrovského víru maloměsta, a nevrátil se pro mě před půlnocí, i když mi to slíbil.

Koukali jsme na film Tři oříšky pro Popelku. Nebylo mi smutno, ani jsem se necítila sama, to ani nešlo, cítit se sama, s miminkem, které se mělo v únoru narodit, ale radostný Silvestr to pro mě nebyl.
Vdaná, ale bez manžela, koukám s tchyní, s tchánem a se dvěma švagry na pohádku a poslouchám písničku, Kdepak, ty ptáčku, hnízdo máš. Mohla jsem být doma, ale nechtěla jsem, aby naši věděli, že jsem sama i na Silvestra.

Kdepak, ty ptáčku, hnízdo máš, zpívala jsem si v duchu, když jsem šla po půlnoci domů, ulicemi, které byly plné lidí.

Na náměstí jsem se zastavila u kašny, a chvíli jsem mluvila s děťátkem.
„Tohle je tvoje město. Sem se narodíš. Kousek odtud bydlím. Moc bych si přála, aby nám spolu bylo dobře.“
A pak jsem šla domů, kde na mě nikdo nečekal. Ani Auriga. Vios ji neměl rád a chtěl, abych ji dala pryč. Dlouho jsem se tomu bránila, říkala jsem si, že zvládnu Aurigu i miminko. A pak jsem si jednou všimla odřené zdi v rohu pokoje. Když jsem se na to Viose zeptala, ušklíbl se.
„Když jsem s ní sám, tak ji tam naženu a nesmí se ani hnout.“
Tchán si ji odvezl a prodal ji za tisíc korun, které jsem dala Viosovi, aby koupil kočárek. Nechtěla jsem vědět, komu ji tchán prodal. Vytěsnila jsem ji v té době ze sebe, jako by nikdy nebyla. Jako bych si ji nikdy nepřivezla z Karviné.

Ale později jsem na ni často myslela, a ještě dneska mě zabolí srdce, když si na ni vzpomenu.

13. února 1975, ve 20.00. se narodil Filip. Kdyby to byla holčička, jmenovala by se Denisa.
Porodní bolesti mi začaly dopoledne, chvíli jsem je vydržela, pak jsem došla pro matku a šly jsme spolu do porodnice.

Bylo poledne. Svítilo sluníčko. Ani zima moc nebyla. Krásný den. Šly jsme Kouřimskou ulicí, a pak k nemocnici, pořád rovně, povídaly si a obě jsme se těšily, až to budu mít za sebou.
Nepamatuju si, jestli tam za mnou Vios přišel, ale nikdy nezapomenu na ženskou, která se mnou ležela na pokoji, a když mě tam po porodu přivezli, její první, dychtivá otázka byla, jaký máte kočárek? My máme německý!

Domů jsme jeli sanitkou. A pak se objevil i Vios, a chtěl vidět Filipa nahého.
„Chci vidět, jestli je zdravý, jestli má všechno,“ vysvětlil mi a já se v duchu ušklíbla. Dětská obrna není dědičná, blbečku, pomyslela jsem si, ale Filipa jsem ze zavinovačky i z plenek, vybalila.
Rozvalil se v postýlce, protáhl se, a pak začal velikým obloukem čůrat a svého tatínka, kterého viděl poprvé v životě, počůral.

Šikovný kluk. Věděl odmalička, že nám jeho tatínek bude na nic.
Tchán, který byl majorem u policajtů a samozřejmě komunista, nám řekl, když vstoupíte do strany, seženu vám byt. Oba jsme to odmítli.

Vios šel na Městský národní výbor, a řekl, že jim tam hodí bombu, když nám byt nedají. Řekli mu, že on nedostane byt od města nikdy. Nikdy. A když ne on, tak ani já s Filipem.

Tchán k nám ale přesto chodil. Víc, než bylo nutné. Střetnutí mezi těmi dvěma na sebe nedalo dlouho čekat.
Pohádal se tchán s Viosem. Pohádala jsem se já s Viosem, a tchánovi jsem řekla, ať k nám nechodí. Urazil se a od té doby jsem ho už nikdy neviděla. Ani nevím, kdy umřel.

Když jsem se v září 1975 vrátila po půlroční mateřské dovolené, nabídl mi Špendlík, abych dělala hospodářku SSM, což znamenalo, abych se stala i svazačkou. Pomalu couval ze své funkce předsedy a myslím, že dobře poznal, komu předat veslo.

Šla jsem do toho. To, že jsem se stala svazačkou, mi už teď nevadilo. Skoro všichni herci byli svazáci, mladí i starší, bylo by spíš divné, kdybych s nimi nedržela, ale funkce hospodářky byla pro mě hodně náročná. Pořád jsem si totiž z pokladny půjčovala peníze, a pak jsem měla nervy, když jsem je tam musela, kvůli nějaké akci, vrátit.

Ale jinak pro mě moje členství v ZO SSM, bylo elixírem radosti. Dala se totiž dohromady dobrá parta. Dělali jsme i deset kulturních akcí do měsíce. V divadelním klubu, na jevišti, ve zkušebně. Tyhle akce pro diváky, to byla práce nás, co jsme byli z Kolína. Inspicientka, obě nápovědy, zvukaři, osvětlovači, kulisáci, rekvizitáři, garderobiérky, vlásenkářky.

Herci, kteří byli většinou z Prahy, zase připravovali kulturní pásma ke všem možným státním svátkům, výročím, recitovali na různých akcích, konferovali – každou chvíli po divadle někdo něco chtěl.

Všechno tohle jsme dělali ve svém volném čase, a dělali jsme to rádi. A i když to zní blbě, jedinou odměnou nám byli spokojení diváci. Dodnes lituju, že jsme si v té době nevedli knihu, kam by se nám všichni tehdejší účinkující podepsali. Ale nebyl čas jít a koupit ji. Abych byla konkrétní – koupit bych ji musela já, a já si prostě čas nenašla.

Vzpomínám si třeba na besedu s Tarasem Kuščinským. Divadelní klub byl narvaný, atmosféra nádherná. Nebo beseda s panem Hlinomazem. Tehdy se ho Kája zeptal, a co sex, pane Hlinomaz? Ten se usmál a ucedil, jedině kdyby pode mnou hejbali s postelí.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1