Romantika: Opravdu, profesionál! Část 3.

Autor článku:  Irena Novotná

Večer, když se setmělo, jsem si rozsvítila stolní lampu a z kabelky vytáhla přeložený papír s básní. Dlaní jsem ho urovnala na stole a znovu se dala do jejího čtení.

Vypadala, jako nějaký vzkaz. Ale neměla žádný název, tak stála sama za sebe v tomto světě a cosi vyjadřovala. Řekla jsem si, že si od té básně nepomůžu jinak, než když na ni stejně odpovím. Korespondence vedená ve formě poezie není od věci, pomyslela jsem si. Nikdo nemůže nikomu zakázat, aby psal básně komukoliv a na druhou stranu, nikdo kromě nás nerozluští jejich kód. Ale bylo by směšné mu posílat báseň, a tak rozjíždět vztah plný romantiky a poezie, na jejímž konci může být debakl, který si absolutně nepřeji. Papír jsem pečlivě složila a schovala do zásuvky. Pustila si romantické melodie, pohodlně jsem se usadila a zadívala se do nebe. Bylo poseté hvězdami. Noc byla ještě chladná a já očima měřila dráhy tak nezměrné, jako jsou dráhy mysli do srdce a dál, k tušenému místu, od kterého všechno přichází a zase k němu směřuje. Zavřela jsem oči a vybavovala jsem si jeho tvář, úsměv i jas jeho očí a začalo se mi zdát, že začíná být součástí mých myšlenek. Jeho duše, gesta i úmysly, v kterých jsou skryty jeho fantazie. Zvítězím-li nad ním, co mi to přinese? Musím zvítězit pro spravedlnost a on také. Přeci ten spor, který vedeme  není o nás,  anebo je? Nebo také je? Hledala jsem slova do rýmů a rýmy ke slovům.

Mé zapomenuté knihy, můj starý svět

V hlavě mi kroužily už dávno zapomenuté verše, které ležely někde naspodu knihovny, zaskládané slovníky, komentovanými zákony a zákoníky. Vstala jsem a šla ke knihovně. Otevřela jsem skleněné dveře a dívala jsem se na hřbety knih. Zdálo se mi, že ke mně mluví a vyčítají mi, že je tu nechávám napospas prachu a molům. Ač se blížila půlnoc, dala jsem se do práce. Vyskládala jsem na zem knihy a pak si sedla mezi ně a začala je třídit. Vzpomínala jsem přitom na vánoce s rodiči a prarodiči, kdy pod vánočním stromečkem nikdy krásné knihy nechyběly a byly jen pro mne. A srdce se mi svíralo a zase jihlo při vzpomínkách, až jsem dospěla k veršům. Malé knížečky i velké knihy, věnované přáteli, láskami i mnou kupované, Tu šifra mého srdce, kterou rozluštil jen on. Ani jsem nepostřehla, že noci ubývá a na východní straně se objevil proužek svítání. A já seděla mezi knihami a po tvářích mi stékaly slzy lásky, smutných vzpomínek a i štěstí. Až bicí hodiny mne upozornily, že bych se měla chystat do kanceláře. Nechala jsem ležet knihy na zemi a uvařila si kávu, na talířek jsem si naskládala sušenky a pomaličku snídala, aniž bych se zbavovala svého dojetí a podivně krásného rozpoložení navzdory chladnému ránu a příslibu deště se sněhem.

Boj, který nikdy neskončí

Otevřela jsem okno, krátce, abych vyvětrala a utřela si stůl. S povzdechem jsem se podívala na hromadu případů, které se kupily na mém stole. Nikdo o ně nestál a tak je přidělovali mně, abych se zocelila praxí a nebyla jen samá teorie. To prosím řekl jeden kolega, slyšela jsem to za dveřmi jeho kanceláře. Říkají mu hasič. Uráží hroty případům, které by jinak kynuly jak těsto na koblihy. Jeho práce i působení jsou vysoce hodnoceny a tak zastiňuje ostatní, kteří se snaží věci řešit a někdy narazí na jeho světonázor, že případ má být vyřešen, platící klient spokojen a čest kanceláři zachována. Když jsem to už pochopila, tak jsem se rozhodla, že se s ním pustím do boje. I když marného, protože je na něm hodně lidí závislých a hodně lidí také na něho spoléhá. Dokonce jsem se dočkala výsměchu i mírné kritiky, opatrné, ale účinné natolik, že mi vyhýbali movití klienti. Nikdy mi nesvěřili super případ, až nyní tento, do kterého se nikdo nehrnul.

Začínám přemýšlet o „vysoké hře“

Můj klient nebyl rozhodně žádný boháč. Vlastní malou firmu a po dlouhé době měl dostat zakázku, která ho měla postavit na nohy. I když se do výběrového řízení dostal a vyhrál, jiná firma, která se do soutěže též přihlásila, podala námitku proti dokazování jeho kvalifikačních předpokladů s tím, že neuvedl pravdivé údaje. V zadávací dokumentaci bylo uvedeno, že uchazeč musí mít oprávnění k provádění projektové činnosti. Oprávnění opomněl dodat v termínu, ale poslal ho dodatečně do třech dnů. Takže jeho nabídka byla kompletní podle zadavatele, i když opožděně dodal vyžádaný doklad. Sice to nebylo podle zákona správné a vypadalo to, jakoby zadavatel chtěl protlačit právě jeho, že měl na tom nějaký zájem, přesto zadavatel měl právo takto rozhodnout, protože hlavním kritériem byla výše nabídkové ceny, a tu měl ze všech předložených nabídek nejnižší. Konkurenční firma spustila aféru, došlo i k vyhrožování a trestnímu oznámení, kterému zadavatel i můj klient čelí, stejně jako čelí žalobě za nepravdivé údaje v nabídce a podezření, že korumpoval zadavatele. Zakázka byla zrušena a bylo vypsáno další výběrové řízení, do kterého se můj klient nemohl pochopitelně přihlásit. Jeho malá firma byla vláčena tiskem, a hrozí mu bankrot. Zakázka, která ho měla postavit do hry, je ztracena.

Neměl na to, aby si zaplatil doktora Janíčka, a ten zastupuje jen žalující firmy, což jsem dříve nevěděla. Nyní se žalující firma se do nového výběrového řízení samozřejmě přihlásila. Ale uvědomila jsem si, že doktor Janíček přistoupil k jednání až v době těsně před prvním stáním po advokátovi, který od případu odstoupil, ještě před tím, než byl případ přidělen mně.

Přemýšlím o tom, že ten můj kolega nezdvořák, který mi Janíčka doporučil ke konzultaci, mu mohl schválně nahrát a nyní se s případem dokonale seznámil Janíček, díky tomu, že jsem možná kolegovi naletěla a Janíčka požádala o konzultaci. Zřejmě dřív neměl dost času se v tom případu zorientovat, ale nyní šel do toho lépe obeznámen. Samozřejmě, že musí udělat všechno proto, aby klienta, kterému podepsal plnou moc, uspokojil, stejně jako to musím udělat já. Zatracená práce. Ale ještě neví, co nyní tuším o možné nečisté hře ze strany mého kolegy, zkušeného a lstivého. A já do toho všeho šla jako ovečka na porážku.

Tak tohle jsem asi nezvládla. Nikdy mi nic nedaruje, pokud budu úspěšně pokračovat a já nedovolím, aby můj klient si nakonec přiložil ke spánku hlaveň revolveru. Zatím je na tom bledě, ale nemohu ho litovat stejně jako sebe. Je to práce, která musí být dovedena do konce, myslím si. A úspěšně, protože by stal další zbytečnou obětí tygrů, kteří číhají na kořist. A možná, že se už v trase pohybuje hasič, který současně podpaluje i hasí a snad skrytě radí. Někde u kávy či u sklenky dobrého vína a líčí své pasti.

A možná doktor Janíček ani netuší, co se všechno bude dít, protože jak jsem pochopila, zvolil si své standardní postupy, s kterými mu to u soudu prochází. Jsou precizně věcné, správné a podle zákonů. Nemusí nad tím přemýšlet, protože všechno je na jedno brdo. Téměř všechno. Ale tady šlápl lehce vedle, soudkyně soud odročila a už to, že je případ odročen, musí změnit taktiku.

Pět let se případ projednává na všech možných úrovních. Nyní přišel na pořad jednání a během těch let se všichni patlali v dokazování, ve sporech, dokonce i s trestním oznámením, z kterého ještě, kvůli všelijakým vedlejším okolnostem, nenastalo trestní řízení. To dokazuje, že někdo v pozadí tvrdě tlačí žalující stranu proti mému klientovi, kterému nezbývá už nic jiného, než vyhrát spor. Pokud je to tak, jak si myslím, musí jít opatrnost stranou, všechno musí jít stranou, i mé vzpomínky na léto, i ta básnička. Jít proti Janíčkovi je můj prvořadý úkol.

Pokračování