Ty (v)obyčejný věci kolem nás …

Autor článku: Pavel Vrba

doprovází naše každodenní kroky a bez nichž si už ani neumíme představit naše životy. Obyčejné věci, nehmotné, neživé a přesto nesmírně důležité. „ Miluji věci, mlčenlivé soudruhy…“

protože všichni nakládají s nimi, jako by nežily, a ony zatím žijí a dívají se na nás jak věrní psi pohledy soustředěnými a trpí, že žádný člověk k nim nepromluví. Ostýchají se první dát do řeči, mlčí, čekají, mlčí, a přeci tolik by chtěly trochu si porozprávět! Proto miluji věci a také miluji celý svět. napsal v roce 1921 ve své sbírce básní Host do domu Jiří WOLKER. Dnešní doba se od dob Wolkrových veršů zásadním způsobem změnila. Žijeme v době přebytku produkce různých věcí a doba současného blahobytu nám umožňuje pořizovat si věci, které mnohdy ani nepotřebujeme a po čase ani nevíme, k čemu nám jsou. Čím dál dokonalejší přístroje a zařízení doprovázejí naše každodenní kroky. Kuchyňské linky a naše obydlí vybavené vším, čemu věříme, že zlepší naše životy. Dostupnost a rozmanitost těchto věcí postupně mění člověka na svého poskoka, s falešnou iluzí o jeho dokonalosti. Zářící udička s otrávenou návnadou blahobytu, ničí naši duši i tělo. Přes všechny ty zářící pentličky si neuvědomujeme, jak ztrácíme vlastní identitu a své vlastní já. Všechny ty výdobytky moderní doby jsou však jen prodlouženou rukou novodobé totality. Sice si bláhově nalháváme, že nejsme již špehováni jako za dob totality, ve skutečnosti jsme na tom možná mnohem hůř, protože sami, svým vlastním rozhodnutím stáváme se lokaji kohosi, pro nás bez tváře, bez sebemenšího podezření, že vůbec někdo takový existuje. Mnozí bez rozmyslu a někdy i s chutí prodávají svoji vlastní duši. Nakupují čím dál více všechny ty chytré a moderní mobily, smartfouny a tablety a za mrzký peníz v podobě zdánlivé slevy, pořizují různé klubové karty. Bez jakéhokoliv podezření – co se o nás kdo a kdykoliv dozví. Všechny ty čím dál dokonalejší televizní přístroje, ledkové, plazmové či jiné -ové-, jen a jen útočí na naše vlastní duše, kde lidská krev a utrpení, zhmotňuje se ještě ve větší obludnosti. Vím, je to jen a jen o naší volbě, zda-li ty věci budou k našemu prospěchu, zda-li nás obohatí o naše zaznamenané vzpomínky, znalosti či dovednosti, či se stanou nositeli našeho vnímání a našich hodnot. Vše má svůj rub a líc a vše dobré a dobru sloužící umí jen člověk zneužít pro své sobectví a svou vlastní proradnost…

aby poslední propadl peklu …

Věci,jako by nežily, a ony zatím žijí a dívají se na nás jak věrní psi pohledy soustředěnými a trpí, že žádný člověk k nim nepromluví. Ostýchají se první dát do řeči, mlčí, čekají, mlčí. Verše Jiřího Wolkra jsem si připomněl při své nedávné životní zkušenosti a setkání, které se pro mě do jisté míry stalo osudovým a zároveň neskutečně obohacujícím zážitkem. A přesně vše do sebe zapadá. Výjimečné setkání, psací stroj, štětec, barvy, fotoaparát, lidská duše, lidské příběhy a osudy, spojené s tlakem událostí, lásky, štěstí a smrti. Vše, jako jednotlivá kolečka přesného hodinového strojku značky jeden jediný originální život jednoho jediného člověka z mnoha, přesto člověka, který neskutečným způsobem zasáhl do mého vnitřního světa. Ale o tom až někdy příště.

Dnes máme větší domy a menší rodiny.

Víc vymožeností, ale míň času. Máme víc titulů, ale míň zdravého rozumu.

Víc vědomostí, ale míň soudnosti.

Máme víc odborníků, ale také víc problémů.

Víc zdravotníků, ale méně starostlivosti.

Utrácíme příliš bezstarostně. Smějeme se málo. Jezdíme rychle. Zlobíme se brzy. Udobřujeme pozdě.

Čteme málo. Televizi sledujeme hodně. A modlíme se velmi zřídka.

Znásobili jsme naše majetky, ale zredukovali naše hodnoty. Mluvíme mnoho, milujeme málo. A podvádíme příliš často.

Učíme se jak vydělat na živobytí, ale ne jak žít. Přidali jsme roky životu, ale ne život rokům. Máme vyšší budovy, ale nižší charaktery.

Širší dálnice, ale užší obzory. Myslíme víc, ale máme míň. Kupujeme víc, těšíme se z toho míň. Cestujeme na měsíc a zpět, ale máme problém přejít přes ulici navštívit sousedy.

Dobýváme venkovní vesmír, ale vnitřní ne. Rozbili jsme atom, ale ne naše předsudky. Píšeme víc, učíme se míň. Plánujeme víc, dokončujeme míň. Naučili jsme se pospíchat, ale ne čekat.

Máme vyšší platy, ale nižší morálku. Vytvořili jsme víc počítačů pro víc informací abychom vytvořili víc kopií, ale méně komunikujeme. Máme vyšší kvantitu, ale nižší kvalitu. Tohle je čas rychlého stravovaní a pomalého trávení. Vysokých mužů a nízkých charakterů. Víc volného času a méně zábavy… Víc druhů jídla…ale méně výživy. Dva platy…ale víc rozvodů! Krásnější domy…ale neúplné rodiny. Často zapomínáme na opravdové krásy života a zbytečně často podléháme nedůležitostem a materiálnu./Mudr.Zbyněk Mlčoch/

Zdroj: http://pavelvrba.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=547641