Důchodce a duchovní život – Přestat si stěžovat

Autor článku: František Benda Neexistuje místo ani stav, ve kterých bychom nenašli nějakou drobnost, na kterou by bylo možno si alespoň trochu stěžovat.

Vždyť je již půl roku starý! Kupte si RS 127, je o dvě třídy lepší a jen nepatrně dražší. No nekupte to.

Názvy moderního zboží si libují v angličtině. Kdo se v ní alespoň trochu vyzná, možná i rozluští, o co vlastně jde. Mnoho názvů ale angličtinu pouze napodobuje, což porozumění značně stěžuje. U některých výrobků se pozmění pouze název, a připojí se např.: tentokrát už bez (a uvede se bez čeho, jenomže nikdo neví, co to dělá, když je to s tím).

Bylo by zajímavé zjistit, na koho jsou tyto nabídky zaměřeny. Je bezesporné, že moderní počítače a mobily jsou určeny špičkovými technikům, a potom také mládeži, která přímo dychtí po všem, co je nejmodernější. Nabídka léků a čisticích prostředků se týká spíš střední a starší generace, neboť nemoci hlodají neustále, a také čistit je nutno kde co. Mladé to ani moc nezajímá.

Neméně zajímavé by bylo zjištění, na koho reklamy nezabírají. Jsou lidé, kteří jim zásadně nevěří. Jiní je prostě lhostejně míjejí a považují je za obtěžující přítěž. Nechybí ani ti, kteří je sice přečtou nebo vyslechnou, ale jelikož jim nerozumějí, také se jimi dále nezabývají. Jde potom o zvláštní druh umění vytvořit takový slogan, který by navzdory všem těmto překážkám přece jen nějaký zájem vyvolal.

Málokdo si ovšem uvědomuje, že za všemi těmito reklamami, vlastně už uvnitř nich, je ukryto něco jako ďáblova smyčka. V našem polarizovaném světě není nic zadarmo. Smyčka se nezúčastněně monotónně otáčí stále dokola. Na jedné straně přidává, na druhé ubírá. Není tak dobrosrdečná, aby jen dávala. Má to vše velmi dobře spočítané: má dáti i dal jsou u ní v rovnováze. Zajisté toužíte si koupit nejnovější typ automobilu. To ale znamená větší spotřebu nerostných surovin a energie, postavit větší výrobní halu a také nové skladovací prostory. Že na to padne další kus úrodné půdy se ale už nikdo nedozví. Smyčka předvádí vždy pouze jednu svou stranu.

Ti, kteří se – a rádi – nechají takto omámit, o jakýchsi protipólech neradi slyší. Okamžitý zisk, bezprostřední potěšení – to je jediné, co je zajímá. Co je doma, to se přece počítá.

Bez některých vymožeností bychom ale už těžko přežívali. Staly se dokonce takovou samozřejmostí, že ani dost dobře nechápeme, jak mohli lidé bez nich dřív žít. A přece žili. Historické prameny nám líčí, že byli dokonce šťastnější a spokojenější než jsme my.

Je z ďáblovy smyčky možnost úniku? Je s podivem, ale mohl by nám v tom poradit náš sv. Prokop. Jak? Historie tvrdí (a bylo to také mnohokrát zobrazeno), že „oral čertem“. Neví se sice jak, ale podařilo se mu navléci čertovi postraňky od pluhu, a oral a oral. Jednu brázdu za druhou. Obrazy zvěčňují, že ďáblíkovi se to zřejmě hrubě nelíbilo, ale jaksi nebylo zbytí.

Při troše rozvahy, pokory a umírněnosti bychom mohli dokázat nepodlehnout všem těm lákavým nabídkám a využít je naopak k něčemu kloudnému, co – až se dostaví druhý konec smyčky – nám spíš prospěje, než nás poškodí. Nebo sice poškodí, ale jakž takž snesitelně.

A ty vrcholné vynálezy? Ty přenechme oněm špičkovým zájemcům, aniž bychom se snažili dosáhnout jejich výšin. Stejně bychom mezi nimi asi moc nepochodili.Když by to nepotkalo právě nás, určitě se najde někdo, kdo se toho rád ujme. Však proto jsme každý jiný, aby byla zastoupena všechna hlediska. Kdyby všichni se vším souhlasili a byli se vším spokojeni, bylo by možno nazírat na lidské dějiny jako na klidný, nerušený tok bezkonfliktních událostí. Bylo by to vůbec možné? Opak je pravdou – ještě že tak! Sice stále platí, že historia magistra vitae, ale když ony ty nové události jsou zpravidla přece jen o trochu jiné. Takže jakýpak potom příklad?

Nejčastější stížnosti jsou na nedostatek času a peněz. Co se nám zpravidla nelíbí hned na druhém místě, jsou mezilidské vztahy, a to jak v bezprostřední naší blízkosti, tak globální.

Ke každému z těchto fenoménů je nutno zaujmout speciální postoj.

S časem si ví rady jen málokdo. Sice se tvrdí, že čas jsou peníze, ale to zajímá pouze někoho. Je snad málo těch, kteří – nestrženi vidinou peněz – místo aby napnuli svaly a roztočili svůj intelekt do vyšších obrátek, raději zaujmou pohodlnější polohu na svém vyhřátém gauči, otevřou si další pivo a pustí si televizi?
„Nám to tak stačí“, je jejich deviza a nikdo s nimi nehne. Neméně je ovšem těch, pro které má den málo hodin, aby stihli vše, co pokládají za důležité nebo potřebné. S vyplazenými jazyky se snaží dostihnout všechny zjevné příležitosti k obohacení, zoufajíce si nad jejich nedostižností. Čas, čas, ten strašný čas – a je ho tak málo!

Stačí ale změnit priority a hned je času habaděj. Uvědomíme-li si, že k opravdovému štěstí stačí vlastně jen velice málo, odpadne nám leckterá starost o udržování naší rozsáhlé latifundie. To se nemusí týkat výhradně majetku. Stejně účinně dokáže překážet i rozsáhlost zájmů. (Jak je to vlastně s tím chytáním více zajíců najednou?). Není samozřejmě nutné zbavit se rázem všeho, i když takové případy už byly, a těší se jisté popularitě. Být populární ještě neznamená být následování hodný. O některých vlastnostech nám vyhovuje pouze slyšet nebo si o nich jen libě číst. My si budeme žít po staru – nám to přece tak stačí.

Otázka času nestojí nikdy samostatně. Vždy je spojena s činností, kterou jej vyplňujeme. Potřebujeme-li čas k tomu, abychom stihli vše, co jsme si zamanuli, pak asi moc nepochodíme. Zpravidla požadujeme víc, než je vůbec uskutečnitelné. Spíš si musíme tedy hledat něco ještě uspokojujícího, na co nám ale bude čas, který máme k dispozici, stačit. Zbyde-li nám vedle toho ještě pár minut na odpočinek, hru nebo jen pouhé lenošení, bude pouze dobře.

Časem se všeobecně nesmírně plýtvá. Ostatně jako vším, o čem se domníváme, že toho máme nepřeberné zásoby. To dobře vystihla jedna laborantka. Ovládala dva cizí jazyky, takže ji vedení podniku nasazovalo při zahraničních návštěvách. Samozřejmě z toho měla občas nějakou výhodu v podobě drobných dárků. „Ty se máš“, říkaly jí kolegyně. A ona? „No jo, ale když bylo volno, vy jste kouřily a pily kafe, kdežto já jsem se učila slovíčka.“ Tak to bylo.

Neméně složitá je otázka peněz. Prý neexistuje výraz „dost peněz“, nýbrž jenom „málo peněz“ nebo dokonce „žádné peníze“. Ale také platí, že „peníze jsou mnoho, nejsou-li všechno.“ Jde tu o problém hospodaření, jako u toho času. Nesnažit se do daných možností vecpat víc, než jsou schopny unést. Jinak jde o riziko, které se nemusí právě vyplatit. I když jak kdy. To je ale lepší přenechat těm, kteří na to mají povahu. Případné úspěchy by jim pak bylo zcestné závidět. Vždyť to přece může zkusit každý! Že prý raději ne. Prosím – však nikdo nikoho nenutí.

Mezilidské vztahy jsou sice z jiného soudku, ale dokáží otrávit ovzduší víc, než nedostatek času nebo peněz. Táhnou se napříč všemi životními stupni.

Mnoho střetů vzniká z poznání, že někdo v našem okolí se chová jinak, než je nám příjemné nebo pro nás alespoň snesitelné. Nevyhovuje-li nám nějaká neživá věc, pak se nedá nic dělat. Je to její vlastnost, musíme se jí přizpůsobit. Ale u živého člověka? Přece by se měl přizpůsobit, a to samozřejmě on nám – či snad ne?
Máloco se tak často a vehementně proklamuje jako potřeba konsensu neboli souhlasu. Ano, jsme ochotni se dohodnout – pokud přistoupíte na naše požadavky. Že vy žádáte totéž? No tak to bude asi opravdu těžké. – A jsme tam, kde jsme byli na začátku.

Jakkoli se duchovní směry zdají být v tomto směru naprosto nepraktické, často slaví úspěchy. Jejich výzvy k milování nepřátel a nabízení i druhé tváře po úderu do té první vyvolá u tzv. praktických lidí pouze výsměch. A přece – při hlubším rozboru je zjevné, že násilnické přístupy, jako jsou pocit nadřazenosti, upřednostňování hmotných požadavků, pohrdání jemnějšími vlastnostmi, plýtvání všeho druhu a podobné výstřelky se v konečném výsledku zpravidla obracejí proti jejich autorům. Zisk z jejich prosazování je pouze dočasný. Nicméně se ten hrubší způsob jednání dokáže uplatnit snadněji.

Čtení o kajícnících, kteří se odtáhli od svodů světa, je sice populární, leč málokdo si z nich vezme příklad. To vojevůdci a iniciátoři revolucí byli jiní pašáci, i když v závěru namnoze skončili neslavně. Jejich myšlení a skutky jsou od prožívání obyčejného života značně vzdáleny. Ne všichni mohou stát v čele. Těch, kteří mlčí a plní předepsané zákony, bude vždy většina. Drobné revolty se většinou nevyplácejí a odeznívají do prázdna. Být v duchu trvale nespokojen a užírat se záští a nenávistí nikomu neprospěje. Spíš se to odrazí nepříznivě na zdravotním stavu.

Je pak výhodnější sympatizovat s těmi duchovními směry, které se ke všem událostem staví jako k hmotným věcem: je to tak, změna není většinou možná. Co je ale možno změnit, jsou vlastní postoje. V tom nám nedokáže nikdo zabránit.

Autor: František Benda, Foto: Ladislav Kubesa