Důchodce a duchovní život – Slovo

Autor článku: František Benda „A slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ můžeme číst v Janově evangeliu (1,14).

Je to prastará připomínka toho, že aby něco mohlo spatřit světlo světa, nestačí mít o tom pouze nějakou představu, ale že tuto počáteční, zpravidla ještě mlhavou představu je nutno nějak zformulovat a potom převést do praktické, použitelné podoby.

Ve sféře vzrušujících představ se lze dopouštět nejfantastičtějších kombinací. To dokáže každý. Tvůrčím duchům se proto doporučuje psát si deník. Nikoli pouze diář, shromažďující údaje o jednotlivých denních záležitostech, ani kroniku, barvitě popisující mimořádné události, ale skutečný deník, ve kterém je jasně formulované stanovisko k některým klíčovým dějům. Zde se pak snadno zjistí, jak je obtížné udržet logickou následnost. Fantazie se nezabývá detaily, ty velkomyslně přehlíží – jde jí pouze o celkový výsledek, ať už je uskutečnitelný či nikoli. V leckteré hlavě zaznívají tklivé melodie, leckterý cit se v duchu formuje do veršů, ale praktický význam mají teprve tehdy, ocitnou-li se v použitelné formě v notové osnově nebo v básni na papíře. Jakmile dojde na lámání chleba, je to hned jiná písnička.

Jsou samozřejmě lidé, kteří to dokáží, a někdy dokonce i celkem snadno. Lidé, kteří jsou schopni uvažovat v reálných hodnotách. Geniální hudebník vidí celou budoucí partituru již ve své představě a pouze ji zapíše. Schopný technik zase bere v úvahu nutné parametry a vlastnosti materiálů, ze kterých má být jeho artefakt vyroben. I ty pak mají význam pouze tehdy, jsou-li navrhnuty v použitelné formě. Pokud se tvůrci pohybují pouze ve světě představ, mohou popustit uzdu své fantazii. Dopustí-li se však při přechodu do reality nějaké závažnější chyby, mohou jim také celé jejich smělé konstrukce spadnout na hlavu.

Do této rodiny patří i sliby. Slibujeme rádi a často neuváženě. Jmenovitě v emočně vypjatých případech, kdy nám okamžité nadšení připíná křídla a my jsme v té chvíli přesvědčeni, že budeme schopni svým slibům dostát. Po vystřízlivění často vidíme věci jinak. Pak už je ovšem pozdě hořekovat. Rozvahu především. Jenomže – co s ní v oblasti citů?

Slova se nebrání. Vydávají se nám dobrovolně zcela na pospas. Jejich časté a povrchní zneužívání vede snadno k tomu, že nedokážeme pochopit jejich hlubší dosah. Pouze kloužeme po jejich povrchu bez hlubšího záběru.

Jak často jsou zprofanována slova jako láska, bůh, věrnost, vlast nebo podobně. Básníci, skuteční mistři slova, popisují urputné vnitřní boje při hledání správného výrazu, který by co nejpřesněji vyjádřil to, co chtějí právě sdělit. Něco podobného v běžné řeči vůbec nepřichází v úvahu. Ve starých, dávno zapomenutých zaklínadlech záleželo dokonce nejen na správném slově, ale výslovně i na přesné intonaci při jeho vyslovení, či na prostředí, ve kterém bylo evokováno. Stačilo malé nedopatření a kouzlo se nekonalo. Však také jejich pronášení bylo vyhrazeno jen speciálně k tomu vyškoleným osobám. Dnešní paměť se s tou někdejší nedá vůbec srovnávat.
V současnosti se na nás ze všech stran řítí přemíry slov, chrlených z nejrůznějších pramenů, a to doslova na každém kroku. Proto jim také přikládáme pramalý význam a ve skutečnosti je vlastně lhostejně přehlížíme, nezabývajíce se jejich obsahem. Ticho se stává nedostatkovým zbožím. Jako by nestačil ten hluk, doléhající na nás venku. Ani přísné soukromí se bez něj neobejde. Dostatek neodbytných hlučítek má dnes už každá rodina doma.

Pro skutečný popis nejhlubších významů stačí minimum výrazů, ale správně volených. Jedině takové mají čáku proniknout poněkud hlouběji do našich srdcí a případně nějakým způsobem ovlivnit naše myšlení. Nejhlubší pravdy pak, tvrdí se, se vyjadřují naprostým mlčením. To je však vyhrazeno jen ojedinělým duchům. U nás ostatních mlčení znamená pouze to, že prostě nemáme co říct.

Při vyslovení jakéhokoliv slova máme běžně na mysli pouze jeho jednoduchý význam. Postupně k němu přidáváme další a další, a jdeme dál. Řeč plyne jako med, takže jsme s ní zcela spokojeni. O nějaké hloubce zde nemůže být ani řeči.

Obrátíme-li ale svou pečlivější pozornost k jednomu jedinému, třeba jen náhodně vybranému slovu, situace se ihned zcela obrátí. Každé slovo je konečným výrazem, popisujícím celou škálu nejrůznějších předcházejících dějů. Aby nebylo nutno popisovat každý zvlášť – neboť to by bylo pro plynulost řeči neúnosné – máme právě toto slovo, které to zcela bezpečně obstará za nás. S každým slovem se tedy může otevřít nový, pro ně specifický svět, což je důvod, proč mistři slova jim věnují tolik pozornosti při výběru, aby se jim podařilo vystihnout co nejpřesněji právě tu náladu, kterou mají zrovna na mysli. Jako na mistrovském obrazu: nemluví pouze ta barva, která je na povrchu, ale uplatňují se i ty, které tvoří její podklad.

To je také důvod, proč se tvrdívá že – jmenovitě v lidové – slovesnosti je ukryt poklad, který se otevírá jen málokomu. Buďme vděčni těm, kterým se to daří.

Čeho je mnoho, to záhy zevšední. Máloco se nabízí v takovém množství, jako slova. Jaký pak div, že ztrácejí svoji hodnotu? Plýtváme jimi sami denně.

Stručné výroky byly vždy populární. Na omezeném prostoru dokáží naznačit velice složité děje. U románu je tomu právě naopak. Tam je jednoduchá pravda skryta za přemírou slov, ve kterých ji musí čtenář sám nalézt, nebo si ji alespoň domyslet. Navíc má ale dlouhodobý prožitek ze čtení. Aforismus působí jako úder kladivem. Trefí-li hřebík na hlavičku, pak jedna rána úplně stačí. To román se spíš podobá pomalému procházení neznámou krajinou, při kterém máme dost času vychutnat si její zajímavé podrobnosti.
Stačí si pak jenom vybrat, co je nám momentálně bližší.

Autor: František Benda, Foto: Internet