Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 1977.

Špendlík na mě nenápadně přesouval všechny své povinnosti, a nakonec na mě přesunul i svou funkci předsedy Základní organizace Socialistického svazu mládeže a hned druhý den mě poslal na zasedání předsedů všech ZO SSM v kolínském okrese, kde jsem se po československé a sovětské hymně dozvěděla, že všichni předsedové budeme veřejně, na pódiu před mikrofonem, oznamovat závazky k II. Sjezdu SSM a k 60. výročí VŘSR – Velké říjnové socialistické revoluce.

Žádný závazek jsem připravený neměla, ale hlavu jsem si z toho nedělala. Pořád jsme něco dělali. Právě v té době jedna parta herců, s režisérkou Encovou, připravovala hru Limonádový Joe, pro divadelní klub a druhá parta připravila pásmo poezie, které se hodilo ke všemu.

A tak když na mě přišla řada, napochodovala jsem k mikrofonu. V sále sedělo pět set svazáků a dvě stě komunistických funkcionářů. Všichni byli zvědaví na exota z divadla, který se mezi nimi objevil poprvé, a tak znehybněli a ztichli.

Nahlásila jsem, že svazáci z Krajského divadla v Kolíně, na počest II. sjezdu Socialistického svazu mládeže, připravili pásmo poezie. Pak jsem udělala dramatickou pauzu a po ní jsem svoji řeč dokončila.
„A k 60. výročí Velké říjnové socialistické revoluce, uvedeme hru, Limonádový Joe.“
Před tím se bouřlivě tleskalo každému, kdo vyhlásil jako závazek nějakou píčovinu, ale mně nezatleskal nikdo, vůbec nikdo, protože funkcionáři za předsednickým stolem ztuhli, a svazácká mládež z jejich ztuhlých tváří bystře vyčetla, že jsem řekla něco, čemu se opravdu, ale opravdu netleská.

„Soudružko, pojď se mnou okamžitě na chodbu,“ přiběhl pro mě snaživý svazácký funkcionář, sotva jsem se vrátila z pódia na své místo a pod útrpnými pohledy svazáků, mě vyvedl ven ze sálu, kde na mě na chodbě u popelníku, čekali dva kouřící soudruzi.
„To myslíš vážně, soudružko, že vy, soudruzi svazáci z kolínského divadla, budete dávat frašku LIMONÁDOVÝ DŽOU, k výročí VELKÉ ŘÍJNOVÉ SOCIALISTICKÉ REVOLUCE?!“
Co když mě zavřou, napadlo mě. O Filipa se postará maminka s tátou, ale jak budu v lochu chodit, když musím nosit podpatky a oni mi je tam určitě nedovolí nosit?! Bude jim jedno, že jsem po dětské obrně, a že jsem v patnácti letech byla na operaci, při které mi na levé noze zpevnili šlachu, a od té doby nedošlápnu na patu a MUSÍM nosit podpatky!
Bude jim to úplně fuk!

Soudruzi, JAK budu v lochu pajdat, proboha?
„To měli soudruzi svazáci z divadla schůzi, na které se rozhodli, že dají tuhle frašku ke slavnému výročí Velké říjnové socialistické revoluce,“ zajímal se o podrobnosti mého záškodnického závazku druhý soudruh, ale to už jsem se vzpamatovala.

NIKDY nebudu pajdat ve vězení! NIKDY! A NIKDY se proto nestanu veřejným odpůrcem komunistů, protože v soukromí jsme byli stateční všichni, ale veřejně bylo statečných jenom několik stovek. Třeba ti, co podepsali Chartu. Nebudu mezi ně nikdy patřit, protože bych v lochu pajdala.

A tak jsem se začala obhajovat.
„Ono to možná vypadá blbě, soudruzi, ale nezlobte se na mě, já to rozdělila spravedlivě. A rozdělila jsem to sama. My máme v divadle tolik akcí, že nemáme čas na schůze. Takže jsem ty dva závazky rozdělila sama. Bez souhlasu ostatních.“
Pátravě jsem se po nich podívala. Stačí to, soudruzi? Ale viděla jsem na nich, že chtějí víc. Vzdychla jsem si. Tak jo.
„Staršímu, to znamená Velké říjnové socialistické revoluci, jsem dala to lepší a větší. Limonádového Joa. S tím jsme totiž měli daleko víc práce než s nějakým pásmem poezie! Limonádníka jsme zkoušeli čtyři měsíce! Vyráběli jsme kostýmy, dekorace, rekvizity. To se vůbec nedá srovnat s nějakými básničkami, které všichni umí nazpaměť, protože je furt na každý akci vomílají…“
Brzdi, napomenula jsem se. Chceš pajdat po vězeňských chodbách? Nechceš. A tak jsem se plaše usmála a rozpačitě jsem popotáhla.
„A tak jsem to sama, jenom já, pečlivě zvážila, a pásmo poezie, které nám dalo málo práce, jsem věnovala na počest II. sjezdu SSM.“

Jejich nechápavost mě skoro rozplakala. Fakt jsem měla v očích slzy!
Soudruzi, to přece nemůžete myslet vážně? Soudruzi, vy byste snad chtěli dát Velké říjnové socialistické revoluci, pár trapných básniček!?

Soudruzi se zalekli a rychle si mezi sebou vyměnili pohledy. Je to magor, vyhodnotili bleskově můj projev a ten první se na mě laskavě usmál.
„Ano, myslela jsi to dobře, soudružko. Ale pochop, soudružko, k výročí Velké říjnové socialistické revoluci, nelze nahlásit Limonádového Joa. To prostě nelze, soudružko. Kdyby se ta hra jmenovala třeba…“
Lenin v říji, napadlo mě, ale uviděla jsem se, jak pajdám bez podpatků po cele a radši jsem jen těžce vzdychla, koukla jsem, kde je zeď a natáhla jsem k ní ruku. Musím se opřít! Soudruzi, ještě chvíli mě budete vyslýchat, a sekne to se mnou! Varuju vás!

„To je jedno, soudruhu, jak by se ta hra jmenovala,“ napomenul přísně ten druhý svého kolegu ve straně, a otcovsky pokračoval. „Prohoď to, soudružko. Ty básničky dej k výročí Velké říjnové socialistické revoluce! A tu hru, toho Džova, dej našim mladým soudruhům svazákům, k jejich svazáckému sjezdu. Co říkáš, soudružko? Souhlasíš? Uděláš to tak, soudružko?“

Mluvil se mnou jako s malým dítětem, tak jsem se infantilně usmála, přikývla, špitla jsem, ano, souhlasím a udělám to tak, soudruhu, a odcupitala jsem zpátky na své místo.
A druhý den, když jsem na Okresní výbor SSM posílala hlášení o závazcích, jsem to opravdu prohodila tak, jak mi soudruzi u popelníku navrhli.

Na Limonádového Joa mám krásné vzpomínky. Už nikdy potom jsme se nedali tak dohromady, už nikdy potom jsme při žádné akci nejeli tak „nadoraz“ jako tehdy. Nepředstavitelná dřina.
Režii měla režisérka Encová, vyloučená ze strany, nyní pětačtyřicetiletá členka SSM. Zkoušelo se v každé volné chvíli, před představením, po představení, před zájezdem. Herci, co bydleli v Praze, jezdili na zkoušky z Prahy, i ve dnech svého volna.

Dělala jsem všechno. Zajišťovala jsem rozpis zkoušek, kdo kdy může či nemůže, sháněla jsem rekvizity, kostýmy, napovídala jsem a ještě jsem se starala o propagaci a nábor.
V den premiéry jsme ze svazáckých peněz, které jsme vydělali na kulturních akcích v divadle, připravili občerstvení pro všechny, kteří se na Limonádníkovi podíleli. Seděli jsme v Klubu, hodovali a měli jsme pocit, že se nám podařilo něco nepředstavitelného.

A tehdy mi, přede všemi, dal nezapomenutelnou poklonu, herec Milan Livora, narozený 25. února 1948. Rád s úsměvem říkal, že jeho rodina poprvé a naposledy, na 25. únoru 1948, vydělala. Jeho maminka totiž odešla rodit do soukromé porodnice a měla za porod platit, ale když se Milan narodil, stala se ze soukromé porodnice, porodnice státní a tak rodila zadarmo.

Krátce na to byli oba rodiče zavření a Milan se s nimi setkal až v polovině padesátých let. Vychovávala ho babička. Když se rodiče vrátili, rodinná idylka se nekonala, protože se po návratu z vězení rozvedli.
Milan Livora, s touhle zkušeností, vyrostl ve statečného, moudrého, citlivého a spravedlivého chlapa. A i když se zdálo, že se o politiku nezajímá, pravda to nebyla. Byl jenom opatrný na to, co a před kým říká.
A tenhle Milan teď vstal od stolu a složil mi přede všemi poklonu, která pro mě byla největší odměnou.
„Irenko, kdyby ve vedení našeho státu byli takoví lidé, jako jsi ty, tak pro ně zvednu obě ruce.“
Moje „angažovanost“ a můj dvouletý syn, byly moje dvě radosti, které vyvažovaly nepodařené manželství.
Vios stále pracoval v Praze, a v létě měl dva měsíce dovolené a jezdil do Bulharska. Já jsem se chodila s matkou a s Filipem, koupat do zálabského lomu.

Že jsme byli s Filipem celé léto sami, mi nevadilo. Nepříjemné bylo, že mi Vios po každém návratu z Bulharska vypočítával, kolikrát se vyspal s dcerou bytné, která mu na dva měsíce pronajímala pokoj ve svém domě.
Byla jsem mu také nevěrná. Po svém. Psala jsem si s kamarádem Alfrédem, o šest let mladším. Znali jsme se z divadla, kde dělal před tím, než odešel na dva roky na vojnu, kulisáka.

V divadle začalo být dusno. Ti, co byli ze strany při prověrkách, v roce 1970, vyhozeni, vyškrtnuti či vyloučeni, protože tehdy řekli, že nesouhlasí s tím, že do naší země přijely ruské tanky, ti se začali bát o práci. Věděli jsme, že se na stranickém výboru, ve kterém byli jenom ti komunisté, kteří při stejných prověrkách v roce 1970, řekli, že milují sovětské tanky, které k nám 21. srpna 1968 přijely, rozhoduje o posudcích nejenom na ty vyhozené, vyškrtnuté či vyloučené ze strany, ale i na jejich děti.

Posudky se psaly na všechno možné a psaly se každému, kdo si posudek na stranickém výboru vyžádal. Pokud jste se znelíbili sousedovi na chalupě, tak ten sesmolil dopis a poslal ho stranické organizace ve vašem zaměstnání a bylo vymalováno. Členové stranického výboru také dávali razítko a svůj souhlas či nesouhlas, na žádost o devizový příslib, který jim museli předložit zaměstnanci divadla, když chtěli jet o dovolené třeba do Francie. Všemocní bozi to byli.

Jednou přišla do rekvizitárny Vlasta, manželka ředitele Lhoty, herečka. Její muž dostal výpověď, protože v roce 1971 narežíroval hru, Máme tady husary. Hrála se čtyřikrát, před doslova narvaným hledištěm kolínského divadla. A pak byla zakázaná.

Vlasta, když její manžel musel z divadla odejít, ještě pár let v divadle vydržela, ale nakonec dostala výpověď i ona.
„Už nemám slzy,“ řekla mi tehdy tiše mezi dveřmi rekvizitárny, a lehce si dlaní přejela víčka. „Nemůžu plakat. Strašně bych chtěla, ale nemůžu.“

Nakonec ji vyhodili také. Odešla za manželem do Mostu, kde jsem před lety napovídala. Její muž, Karel Lhota, tam režíroval od roku 1974, a paní Vlasta tam byla jako nápověda od roku 1979. Ve středočeském kraji si nesměli ani vrznout, ale severočeský kraj jim azyl poskytl. Hodně jim pomohl herec a režisér, Zdeněk Buchvaldek. Toho jsem v roce 1970, když jsem v Mostě napovídala, zažila a nikdy potom jsem už nepoznala tak lidského a laskavého herce.

Komunisté, co ve straně po prověrkách v roce 1970 zůstali, se měli v příštích letech dobře. Ale tak to bylo všude, nejenom u nás v divadle, kde v ZO KSČ zůstalo po prověrkách sedm „statečných“…
Zlatovláska. Aby jí mohl být zvýšený plat, dostala další funkce.
Lenský. Herec ze starého hereckého rodu. I jeho gáže se šplhala nahoru a prémie měl vždycky největší. Celé roky sice dělal předsedu ZO KSČ, ale řídila ho Zlatovláska.

Herec Mecký, který se v roce 1973 stal ředitelem divadla na příštích deset let a celých těch deset let se snažil, abychom všichni v divadle přežívali v relativním klidu a v pohodě, včetně dvaceti herců, dvou režisérů a dramaturga, vyloučených či vyškrtnutých ze strany při prověrkách v roce 1970. Musel bojovat s předpisy, zákazy, příkazy, ale vždycky se snažil ze všeho doslova „vybruslit“ se ctí a s humorem. A musel také bojovat se Zlatovláskou, která byla prodlouženou rukou soudruhů vedle nás, kde stála nová budova Okresního výboru strany.
Ekonom Strýček. Neměl odpovídající vzdělání na funkci, kterou zastával, ale vykonával ji až do svého odchodu do důchodu.

Výtvarník Pleška. Brzy po komunistických prověrkách odešel do Prahy a měl se tam čile k světu.
Osvětlovač Péťa. Odešel také do Prahy, a měl se tam také dobře.
Ještě někdo?
Ano. Pišovská, paní vrátná, dobrá duše. Ta šla do důchodu a odstěhovala se za synem do pohraničí. Jestli jsem na někoho zapomněla, budiž mu odpuštěno.

Stranická organizace v divadle se mohla činností svazácké organizace chlubit, což také pravděpodobně dělala a bylo by vše v pořádku, kdyby nebylo Zlatovlásky, která jak mohla, nám naše akce znepříjemňovala svými kontrolami a vlastně pouhou svojí přítomností.

Umělecký soubor ji neměl rád, lidé si před ní dávali pozor na to, co říkají, ale do očí jí, až na malé výjimky, nikdo nic neřekl. Báli se jí. Řídila stranickou organizací, i když nebyla její předsedkyní. Třetím ve stranickém výboru byl ředitel divadla. Řídila i toho? Zdálo se, že má prsty ve všem, co se v divadle dělo.
Nemohli jsme jako svazáci ovlivňovat dění v divadle, i když jsme si to ze začátku naivně mysleli a pokoušeli se o to. Nikdo z nás nebyl ve straně, natož ve stranickém výboru, kde se všechny důležité věci doslova předpekly, aby se na stranické schůzi dopekly.

Jednou jsme byli na zájezdu, seděli jsme všichni společně ve velké šatně, oddělení kusem závěsu, za kterým se herečky převlékaly, a já vykládala o tom, jak se na Okresním výboru Socialistického svazu mládeže podivovali nad tím, jaké máme věkové složení svazáků. Věkový průměr jsme totiž měli kolem čtyřiceti let, protože tam vstoupili všichni, kteří byli při prověrkách v roce 1970 ze strany vyloučení či vyškrtnutí.
„Cos jim řekla,“ zeptal se někdo.
„Že máme v divadle málo mladých.“

A pak jsem jim řekla o Zlatovlásce, jak se ušklíbla, když jsem dávala před zájezdem, na svazáckou nástěnku, papír s brigádnickými hodinami svazáků. V divadle totiž mělo být večer nějaké komunistické zasedání, tak jsem chtěla, aby si soudruzi přečetli, jak jsme aktivní, protože jsem měla pocit, že se nad vyloučenými ze strany teď, po Chartě 77, zatahuje a Zlatovláska mi to potvrdila.
„Myslíš si, že tohle těm tvým vyloučeným ze strany pomůže,“ ťukla do papíru na nástěnce tak prudce, až ho urvala. „Jim nepomůže už nic! Dneska už tedy ne,“ vyštěkla na mě a odešla na stranický výbor.
„Ty jediná nás můžeš zachránit,“ řekl mi tehdy na zájezdu herec Petr Herman. „Ty tam budeš muset vstoupit, abys měla přehled. My tam musíme mít někoho, kdo je bude kontrolovat. Aby věděli, že se ty jejich sviňárny dozvíme!“

Kdyby mi to tehdy neřekl, tuhle knihu bych pravděpodobně nenapsala.
Pořád jsem na to myslela. Pořád. Herman měl pravdu. Sedm komunistů nemělo nad sebou absolutně žádnou kontrolu. Rozhodovali v divadle o všem, nikdo jim neviděl do karet. Byli nad námi neomezenými pány.

Asi týden po tomhle památném zájezdu, na kterém ke mně z Hermana promluvil ďábel, který to sice výjimečně myslel dobře, ale ďábel to byl a dokonce rudý, jsme šly s Evou Audolenskou ze zájezdu.
Moje Auda, velká kamarádka, o dvanáct let starší. Bydlely jsme kousek od sebe. Já bydlela vedle spořitelny z jedné strany, a Eva vedle spořitelny ze strany druhé. Věděly jsme o sobě všechno. Všechno.
Jednou ji začal balit krásný kluk. Kolíňák. Vysokoškolák. Budoucí právník. Samozřejmě, že jsme spolu jeho vzplanutí probíraly od A do Zet.

Bylo to před dovolenou, Eva jela s Víťou do Jugoslávie, a milý budoucí právník byl nešťastný, pořád vzdychal, ty mi tam zůstaneš, ty se mi nevrátíš, a Eva se smála, proč bych tam zůstávala, proboha?
Když se z dovolené vrátila, tak za ní přišel, byl strašně vážný, a že prý jí musí něco říct. A pak z něj vylezlo, že je „u nich“ a byl na ni „nasazený“…

Když se jelo na zájezd, seděly jsme vedle sebe a celou dobu si povídaly, ze zájezdu i z představení jsme chodily spolu, byly jsme do sebe zapadávající. A jsme pořád.

Vyprávěla mi o svém bohatém životě, já zase o svém, neméně bohatém, bylo nám spolu dobře. Vzpomínám si, jak jsme jednou v autobuse, cestou na zájezd, pořád něco mlely, mlely, a když jsme přijeli před divadlo v Ústí nad Orlicí, řekl nám ředitel Mecký, holky, vy jste celou cestu nezavřely huby! Vo čem si to furt povídáte?!
Podívaly jsme se na sebe a věděly jsme své. Vo čem? Vo chlapech, přece! A vo životě.
Maminku Evy zavřeli v roce 1954. V květnu 1955 byla odsouzená na deset let za vlastizradu. Sedmnáctiletá Eva zůstala sama s tatínkem.

9. května 1960 vyhlásil prezident Antonín Novotný, amnestii.
Maminka Evy se vrátila domů.
Po dvou měsících pro ni přišli a musela se vrátit zpátky, protože zjistili, že se na ni amnestie nevztahuje.

Definitivně se vrátila domů v roce 1964.

Šly jsme tedy s Evou ze zájezdu a před tehdejší budovou Okresního výboru Komunistické strany Československa – teď je tam Úřad práce, jsem jí řekla, že přemýšlím o tom, vstoupit do strany.
„Vezmi si, Evi, kdo tam v divadle je. Jenom ti, co prošli u prověrek. Zlatovláska jim vládne. Měl by tam být někdo mladý a hlavně z uměleckého souboru. Musíme vědět o čem, a o kom rozhodují. A jak rozhodují! A potom, až třeba Víťa bude chtít někam do školy a bude mít problémy, tak mu pomůžu, když tam budu, přimluvím se.“

Auda mě od mého rozhodnutí nezrazovala, souhlasila se mnou.

Její manžel, herec Lederer, emigroval v roce 1969, po narození syna Víti. Eva se s ním později rozvedla. Víťovi bylo v době našeho rozhovoru osm let.

A v roce 1985 se opravdu nemohl, „ z rodinných důvodů“ dostat na školu, kam chtěl. A já tehdy opravdu šla za funkcionářem MV KSČ, a poprosila ho o pomoc. A ten soudruh mi řekl, kdyby to byl syn komunistů, tak pomůžu. V tomto případě ne.

A pak se mě pokusil obejmout a chtěl mě líbat a já mu řekla, že jsem manželovi věrná a on se rozchechtal.
„Nekecej, Ireno! To eště existuje? Věrnost?“
Pravda je, že se Víťa nakonec na tu školu dostal. Ale ne mojí zásluhou. Eva tam měla kamaráda ředitele.
Pojďme ale zpátky do roku 1977, kdy jsem měla pocit, že jsem se stala ochranitelkou všech svých kolegů – herců.

Po rozhovoru s Audou, jsem druhý den Zlatovlásce řekla, že bych k nim vstoupila. Byla z toho v šoku, ale potěšilo ji to. Byl na ně totiž neustálý tlak, aby přijímali kandidáty strany, ale v divadle neměli šanci. Nikdo k nim nechtěl. A teď najednou měli kandidáty dva! Kulisáka Jardu a mě.
„Já tam jdu kvůli bytu. Ty taky,“ konstatoval Jarda, když se dozvěděl, co jsem řekla Zlatovlásce. Po pravdě jsem mu řekla, že tam kvůli bytu nejdu. Ušklíbl se.
„A proč tedy?“

Mlčela jsem.

Jarda byl brzy na to přijatý za kandidáta strany a za půl roku bydlel v novém bytě, zatímco o mé přijetí za kandidáta, musela stranická organizace v divadle bojovat. Soudruzi z Okresního výboru Komunistické strany Československa mě totiž mezi sebe nechtěli. Trvalo to rok. Potom mi Zlatovláska oznámila, že dostali svolení a mohou mě za kandidáta KSČ přijmout…

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1