Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 1978.

Kájovi přišel dopis od Marty.
Když od něho odešla, bydlela s Marečkem ve Svojšicích, u svých rodičů. Po několika letech se vdala podruhé a odstěhovala se do Velkého Oseku.
Teď žádala Káju o souhlas, aby se jeho syn Marek mohl jmenovat po jejím druhém manželovi, protože se jim narodil syn, a chtěli, aby se Marek jmenoval jako oni. Psala, že si Marka její druhý manžel osvojí, a že Kája nebude muset platit alimenty.

Kája byl v té době už dost nemocný. Měl chvíle, kdy se choval jako cizí člověk, byl zlý, nepřátelský. A pak měl zase dny, kdy to byl náš Kája a my mu všechno odpustili.
Probírali jsme to spolu, jeden den mu bylo líto, že přijde o syna, a odmítal souhlas dát, druhý den byl smířlivý, třetí den naštvaný a tak to šlo asi týden a nakonec jsme se v rodině všichni shodli, že to bude pro Marka lepší. A Kája souhlasil.

Syn Filip začal chodit do zálabské školky, ale otec s matkou mi pomáhali v hlídání dál, hlavně když jsem jela na zájezd, nebo večer, když jsem měla v Kolíně představení. Otec hlídal Filípka u mě v bytě, protože matka v divadle uváděla, a když jsme se po představení společně vrátily, tátu si u mě vyzvedla.
Vios pořád pracoval v Praze, občas sice do Kolína jezdil, ale spolehnout jsem se na něho nemohla. Když se několikrát stalo, že nepřišel, jak slíbil, rozhodla jsem se, že s ním na hlídání počítat nebudu.
A tak šel můj život jenom s Filípkem. Naučila jsem se vařit, organizovat si práci, a byla jsem rodičům vděčná, že mi pomáhali. Oba Filípka „jenom“ hlídali, matka nic jiného dělat nemusela, všechno měla připravené, jídlo, věci na převlečení, hračky, ale oba byli kdykoli připraveni mi pomoct.

Ano, bylo to náročné, ale vzpomínám na tyhle uhoněné a unavené roky strašně ráda. Jako svazáci jsme pořádali v divadle, když nebylo představení, různé kulturní akce, ve zkušebně, na jevišti, ale hlavně v klubu, takže jsem se nenudila a nestrádala tím, že jsem večer jenom s Filipem. Vlastně jsem ani strádat nemohla! Měla jsem přece ve druhém patře Marcelu, a když Filípek usnul, vyplížila jsem se z bytu a utíkala do druhého patra na mejdan. Běhala jsem Filipa dolů kontrolovat snad každých deset minut – pokaždé spokojeně spal a já pokaždé spokojeně vyběhla znovu nahoru.

A měla jsem také tu svou jemnou, křehkou, tajnou radost, o které jsem se už zmínila. Pořád jsem si psala s Alfrédem, kulisákem z divadla, který byl už rok na vojně. Jeho dopisy mi pomáhaly a jemu asi také, protože jsme si psali často, někdy i dvakrát týdně. Bylo to milé. Osvěžující.
Vios mi na jaře oznámil, že tentokrát pojedeme do Bulharska všichni tři. Tak to bylo nečekané překvapení! Konečně budeme mít dovolenou jako rodina, a já nebudu chodit celé léto s Filipem a s matkou do lomu, a nebudu muset poslouchat pindy známých, a kde máš manžela, Ireno?
A konečně nebude Vios v Bulharsku spát s dcerou své bytné. Aspoň doufám, že nebude, když tam bude mít manželku a syna.

A tak jel v květnu do Prahy, koupit pro nás tři jízdenky na vlak, na naši první společnou dovolenou.
Šli jsme mu odpoledne s Filípkem naproti na Zastávku. Vystoupil z pantografu, usměvavý, s blonďatými vlasy na ramena, v džínách a v džínové košili, a se svojí nerozlučitelnou igelitovou taškou.
„Všechno co mám, nosím v igelitové tašce,“ prohlašoval často spokojeně a po pravdě. Šťastný člověk.
Vyšli jsme s davem lidí, kteří vystoupili s ním, do kopce k Sokolovně a tam jsme se na rohu zastavili. Lidé nás přešli, zůstali jsme stát na chodníku sami.
Vios, já a tříletý Filípek.
„Tak co? Máš jízdenky,“ zeptala jsem se a Vios zavrtěl hlavou.
„Neměli. Koupil jsem letenku.“
Zarazilo mě to.
„Ale na letenky jsme neměli.“
„Já koupil letenku jenom pro sebe. Poletím sám.“
A pak dal Filipovi do kapsičky u košilky papírovou desetikorunu, a šel někam nahoru, kolem sokolovny, a my dva šli na druhou stranu, k náměstí.

Doma to musím říct s úsměvem a s úlevou, říkala jsem si. Rodiče nesmí poznat, že mě to bolí.
V létě, když Alfréd, můj dopisový kamarád, přijel z vojny na dovolenou, přišel ke mně na návštěvu. Psali jsme si už víc jak rok. Psali jsme si dopisy velmi důvěrné. A tak bylo úplně přirozené, že se TO stalo.
Ráno se Filípek vzbudil a postavil se v postýlce. Vyděsila jsem se.
„Nesmí tě vidět! Projdi nenápadně do předsíně!“

Poslechl, já vyšla za ním a v předsíni jsme se rychle rozloučili.
Tomuhle našemu prvnímu, červencovému milování, jsme začali říkat francouzská revoluce.
Alfréd druhý den zase odjel na vojnu, já se chodila koupat s Filípkem a s matkou do lomu, večer jsem mu psala dopisy a dostávala odpovědi. Probírali jsme v dopisech naši francouzskou revoluci doslova po vteřinách. A ani vteřinu bychom nezměnili, protože naše francouzská revoluce byla dokonalá!
Vios se za šest neděl vrátil. Přijel krátce po půlnoci vlakem z Prahy, oznámil mi, jako každý rok, kolikrát se s bulharskou Mařenou vyspal a pak se odvalil s tím, že má hemeroidy a usnul.
To, že jsem se mu nějak podivně vzdálila, zjistil druhý den, a také zjistil, že tento stav u mě přetrvává i v dalších dnech. Nedalo se s tím nic dělat. Už mi to zůstalo.

Silvestra jsme šli jako každý rok slavit do divadelního klubu. Vlastně jsem od roku 1968, kdy jsem nastoupila do divadla, jinde Silvestra neslavila. Vymýšleli jsme program a kostýmy, a každý divadelní Silvestr měl svůj styl.

Odpoledne se tam sešly divadelní „kuchařinky“ a připravovaly saláty, jednohubky, pomazánky a chlebíčky, které později prodávaly. My ostatní jsme přicházeli kolem sedmé hodiny večer, a protože se nás tam pokaždé sešlo hodně, bylo pořád si s kým povídat, koho objevovat, tancovalo se, zpívalo, pilo.
Z Prahy přijížděli herci, po půlnoci přišli stálí návštěvníci premiér, stahovali se sem kamarádi a známí z celého Kolína, a všichni společně jsme protékali silvestrovskou, pohodovou, divadelní, klubovou řekou, až do novoročního rána.

Tentokrát tam byla polovina mé rodiny. Bez táty, který hlídal Filípka a bez brášky Františka, který měl v té době už svoji Olinku.
Byla tu matka, Kája s Marcelou, Vios a já.
Před půlnocí jsem si všimla, že se Vios nebaví jako obvykle. Překvapilo mě to, protože tady měl plno kamarádů, se kterými na sebe rádi pokřikovali, kuř, píchej, stříkej, ale tentokrát byl takový…
Smutný?

Zeptala jsem se ho, co mu je. A on mi řekl větu, která byla pověstným posledním hřebíčkem.
„Chovala ses celý rok tak, že si nezasloužíš, abych se bavil.“
Pak se zvedl a odešel od našeho stolu do silvestrovského víru a začal se konečně bavit.
Nejdřív se mi zdálo, že jsem špatně slyšela.
On opravdu řekl, chovala ses celý rok tak, že si nezasloužíš, abych se bavil?
Ano. Řekl to. Opravdu to řekl.
Tenhle pán…
Tenhle člověk…
Ne.

Tohle hovado, které přijede domů jednou za čas, abych mu vyprala, vyžere celou ledničku, a je mu jedno, že sní i jídlo pro Filipa, tohle hovado, které mi dává na Filipa přesně to, co dostane od státu na přídavcích a k tomu přičte pár korun, o které má kvůli dítěti nižší daně, takže mi měsíčně dává na své dítě asi dvě stovky, tohle hovado, které u mě bydlí zadarmo, a je mu fuk, jestli mám na uhlí a na jídlo, hovado, které rok co rok letí do Bulharska skoro na dva měsíce, chrápe tam s nějakou bulharskou Mařenou a mně to po svém návratu hrdě hlásí, tohle hovado mi právě řeklo, že jsem se chovala celý rok tak, že si nezasloužím, aby se bavil?!

Bylo to neuvěřitelné. Absurdní.
Matce jsem to řekla jako první. Málem spadla pod stůl.
Marcela byla druhá. Věděla o mém životě všechno, stejně jako já o jejím. Věděla i o francouzské revoluci. Když slyšela, co Vios řekl, dlouho se smála, a kdyby se nerozkašlala, smála by se ještě teď.
Řekla jsem to i Kájovi.
„Je to magor. Vyser se na něj,“ zhodnotil můj bratr lakonicky Viosovo silvestrovské vyznání a Marcela se přidala.
„Ser na něj, Irén.“
A Vios? Ten se od chvíle, kdy mi tuhle památnou větu řekl, začal konečně na plné pecky bavit. Kuř! Píchej! Stříkej! Jeho tři nejmilejší slova se radostně ozývala po celém klubu.
Napsala jsem, památná věta. Proč památná?
Protože jsem věděla, že se do konce nového roku, který o půlnoci přivítáme, do konce roku 1978, s tímhle hovadem rozvedu, a také jsem to v prosinci 1978, udělala.
Předcházely tomu jeho hysterické záchvaty, kdy mi vyhrožoval vším možným, pak nastoupily plačtivé scény, kdy si dával pozor, abych opravdu, ale opravdu viděla, že mu po tváři tečou slzy, ale já byla neoblomná. Určitě i proto, že se Alfréd vrátil na jaře 1978 z vojny a oba jsme si přáli, aby francouzská revoluce pokračovala. Dařilo se nám to díky Marcele, která nám občas půjčila svůj podnájem, což bylo sice krásné, ale nebylo to ono.

Chtěla jsem být rozvedená. Chtěla jsem udělat čáru za tímhle nepovedeným vztahem, který se nedal nazvat manželstvím.
Byla to moje obrovská prohra. Jedinou cenou útěchy byl syn Filip.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1