Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 1979.

Začal rok 1979, byla jsem rozvedená, ale Vios se najednou rozhodl, že se chce ke mně a k Filipovi vrátit.
Začal mě sledovat, čekal na mě před divadlem, když jsem šla z představení, někdy byl i opilý, vyhrožoval mi. Bála jsem se o Filipa, aby ho nevzal ze školky, a někam neodvedl, ale jemu nešlo o Filipa. Ani o mě. O co mu šlo, to jsem pochopila až na podzim.
Nicméně se mu podařilo zničit můj vztah s Alfrédem. Rozmetal nám naši nádhernou francouzskou revoluci. Nic z ní nezbylo.

Jednou, když u mě Alfréd byl, číhal Vios celou noc na dvoře, nalepený na okna mého bytu a slyšel nás. Chtěl dovnitř. Aby se Filip nevzbudil, šla jsem do předsíně a mluvila jsem s ním přes dveře a uklidňovala ho. Bylo to ponižující, bezmocné, trapné.
Cítila jsem, jak se mi naše francouzská revoluce drobí mezi prsty. Alfréd totiž dostal strach. Ani ho nenapadlo, aby vyšel a řekl mu, co tady vyvádíš? Irena je rozvedená. Je to její věc, kdo je tady. Vypadni.
Moje dopisová láska, moje francouzská revoluce, můj Alfréd, to neudělal.
Takhle se revolucionáři nechovají.

A tak jsem zase zůstala na všechno sama.
Vios ve svých výpadech pokračoval dál. Někdy jsem si říkala, že to půjdu nahlásit na policii. Bála jsem se ho. Docházelo k nepříjemným setkáním u divadla nebo v chodbě domu, kde jsem bydlela. Jednou přede mnou rozbil lahev od piva a šermoval mi před obličejem velkým střepem.
Po představení jsem chodila domů s matkou, po zájezdech s Audou, nebo s kamarádem, hercem Rudou Horákem, který bydlel na Zálabí. Doprovodil mě před dům, někdy se mnou prošel i chodbou na dvůr, počkal, až vejdu do bytu, a pak pokračoval přes most domů. Když tihle dva zájezd neměli, šel mě doprovodit někdo jiný.

V únoru jsme měli v klubu pořad, kde měl hlavní roli herec Týnek, kamarád režisérky Encové. Týnek s sebou přivezl kapelu, hrálo se a zpívalo. Přišlo tehdy asi dvacet lidí, deset platících diváků a deset věrných herců režisérky Encové, kteří neodjeli po zkoušce do Prahy, a počkali do večera na Týnka, protože Encové chtěli dokázat, že si obsazování do jejich her zaslouží.

Encovou malá návštěvnost naštvala. Čekala, že na jejího kamaráda přijde půl Kolína, a místo toho nás bylo v klubu dvacet, a to ještě mezi těmi dvaceti byla Zlatovláska se třemi kamarádkami. Slavila s nimi narození svého vnuka Jakuba, a od jejich stolu se co chvíli ozývalo, ať žije Jakoubek! Na zdraví Jakoubka! Ať žije Jakoubek!
Nakonec v klubu zůstala jenom Zlatovláska se svojí společností, u baru nás bylo asi pět, a kolem půlnoci jsme klub zavírali za posledním „Jakoubkem.“
Druhý den jsem měla telefon. Soudruh Luháček mě zval k policajtům, do budovy soudu. Bylo mi jasné, proč mě zvou. Vios.

Dost lidí vědělo o tom, jak mě pronásleduje, a protože jeho otec byl podplukovníkem u policajtů, byla jsem si jistá, že mě zvou kvůli němu a byla jsem ráda, že mě zvou sami a nemusím je chodit žádat o pomoc já.
Přišla jsem do budovy soudu, a šla jsem dlouhou chodbou až dozadu, kde jsem se zeptala po soudruhovi Luháčkovi. Muži, se kterými jsem se potkala nebo s nimi mluvila, měli tak vážné tváře, že jsem znejistěla. Asi někde umřel nějaký státník, napadlo mě, ale pak jsem si řekla, že se asi tak musí tvářit. Aby si nezadali.
Posílali mě pořád dál a dál, odemykali přede mnou a zamykali za mnou, měla jsem pocit, že jsem těmi chodbami musela už dojít nejmíň do Českého Brodu, a pak se konečně přede mnou objevil soudruh Luháček.
Představil se mi, a byl mi docela sympatický, protože se jako jediný netvářil vážně! Dokonce se i usmál! Odemkl jedny dveře, prošli jsme, zamkl za námi, a to samé se opakovalo ještě třikrát.
A to je konec, řekla jsem si. Už mě mají. Odsud se v životě ven nedostanu, smála jsem se v duchu. Ano, smála! Byla jsem si jistá, že mě předvolali kvůli Viosovi a tak jsem s velkým zájmem všechno kolem sledovala a tiskla si to do paměti. Tohle všechno využiju při psaní, říkala jsem si, a ani jsem si to nemusela říkat, to přece bylo jasné!

Konečně Luháček odemkl poslední dveře a pustil mě dovnitř jako první.
Na pravé straně úzké, dlouhé místnosti, stála židle, vedle ní stůl a druhá židle byla před stolem. Na levé straně místnosti byla válenda a skříň. Proti dveřím bylo zamřížované okno.
„Posaďte se.“
Sedla jsem si, čekala jsem, že si sedne také, ale on stál a koukal na mě.
„Moment, hned přijdu,“ řekl po chvíli a odešel.
Teď si jde dát za ty zamčené čtvrté dveře, cigáro a mě tu nechá dusit se v mém špinavém svědomí! Začala jsem se smát, ale hned jsem radši přestala. Co když mě odněkud snímají?

Nenápadně jsem začala prohlížet stěny. Nic. A co odposlech? Zajela jsem rukou pod stůl. Nic. A pak jsem dost znervózněla! Zjistila jsem totiž, že dveře ven nemají kliku, ale kouli. Odsud se nedostanu.
Snad není úplně blbej a nezapomene na mě, uklidňovala jsem se, a když se konečně po deseti minutách vrátil, ulevilo se mi, jako kdybych se ztratila v hlubokém lese, a konečně mě našla maminka.
Nemusím snad ani říkat, že jsem mezitím prohlídku celé místnosti už dávno skončila a seděla jsem způsobně tam, kde mě nechal.

Sedl si na židli vedle stolu.
„Jestlipak víte, proč jsme vás zavolali?“ Přikývla jsem.
„Vím. Konečně! Já už fakt nevím, co mám dělat a chtěla jsem k vám stejně jít, protože se ho začínám bát. To už není normální!“
Luháčkovi se ve tváři nic nepohnulo.
„Copak se vám stalo?“
A tak jsem ze sebe vychrlila všechny své problémy s Viosem a cítila jsem, jak se mi ulevilo. Konečně mi někdo pomůže! Konečně! Luháček Viose a jeho otce podplukovníka, znal, a tak jenom přikyvoval a přikyvoval.
„To zařídím. Už vám dá pokoj.“

Oddychla jsem si. Tak to je paráda! Budu mít konečně klid! Poděkovala jsem a vstala jsem. Potřebovala jsem jít na zkoušku, a když jsem si představila ty dlouhé chodby, jedny zavřené dveře, druhé, třetí, čtvrté…
Uf! Už abych byla venku! Luháček ale seděl dál. Audience neskončila.
„Co divadlo,“ zeptal se a ukázal na židli, ze které jsem vstala. Tak jsem si zase sedla.
„Nic. Hrajeme.“
„U vás byl včera v klubu, Jakoubek?“
„Jakoubek? Ne. Nebyl.“
„Opravdu? A proč jste mu tedy provolávali slávu, když tam, podle vás, nebyl?“
Moje schopnost navazovat nitky zašmodrchaných událostí mě okamžitě přivedla na stopu. S hercem Týnkem a s jeho kapelou, měl přijet i Jaroslav Jakoubek, ale protože byl momentálně na černé listině a vystupovat nesměl, nepřijel. A u stolu Zlatovlásky se celý večer vykřikovalo, ať žije Jakoubek!
Začala jsem se smát.
„Který blbec vám to práskl? Včera v divadle žádný Jakoubek nebyl. Ale Zlatovláska se včera stala babičkou a oslavovala to. Ano. V klubu se včera večer provolávala sláva Jakoubkovi. Ale miminu.“
Luháček na mě dlouho koukal. Určitě si pomyslel něco o blbém práskači, ale když už jsem seděla na protější židli a byla pod dvaceti zámky, zkusil to na mě.
Dal mi několik otázek na lidi v divadle, a když zjistil, že ze mě nic nedostane, rozloučili jsme se a já se od Českého Brodu s ulehčením hnala ven, zpátky na kolínskou svobodu.

Co se Viose týče, těžko říct, jestli Luháček pomohl. Bylo ještě několik otřesů půdy, ale pak se situace zklidnila.
A tak jsem byla, díky Zlatovlásce, poprvé a naposledy vyslýchaná, co by orgán. Ano! Vyslýchali přece předsedkyni ZO SSM Krajského divadla v Kolíně!
Samozřejmě, že jsem to hned po divadle roznesla, všichni jsme se tomu zasmáli, ale pak nám zatrnulo.
Bylo nás tam dvacet a jeden z nás byl práskač.
Mám jeden tip. Ten chlap chodil na naše pořady často, ale od „Jakoubka“ se už v klubu neukázal. Dodnes ho potkávám na kolínském starém mostě, jak jde ze Zálabí. A dodnes na mě podmračeně kouká. Možná jsem ho připravila o kšeft.

Sotva se situace s Viosem zklidnila, umřel Kája. Koncem března 1979.
Pracoval v podniku, kde se vyráběly potravinové tácky z polyesteru. Byl už
hodně nemocný, ale práce nebyla fyzicky těžká, zvládal ji. Pracoval na směny, a tak
matce nebylo divné, že nebyl v noci doma. Když ale nepřišel ani druhý den, zavolala z divadla k němu do práce, a oni jí řekli, že den před tím zkolaboval a odvezli ho do nemocnice.
Letěly jsme tam spolu. Ležel na ARU. Nepustily nás k němu. Už jsme ho neviděly. Druhý den zemřel.
Poslala jsem Luháčkovi jeho parte. Nahoru jsem napsala, Už ho nemusíte 20. srpna chodit upozorňovat, aby byl hodnej.
Byl to pro mě strašně smutný čas.
Vios pryč.
Francouzská revoluce skončila.
Kája umřel.
Slavoj se už dlouho neukázal.
Nic. Tma. Slzy. Nic. Tma. Slzy. Nic.

Zachraňoval mě Filípek. Naše společná každodennost, která byla nutná.
Měla jsem nad postelí velký plakát maďarské zpěvačky. Dal mi ho Alfréd. Ráda jsem na ten plakát koukala, ráda jsem si s tou zpěvačkou povídala. Ale po Kájově smrti jsem ho dva měsíce neviděla. Až v květnu jsem ho zase uviděla…
Na ten okamžik nikdy nezapomenu. Koukala jsem na plakát a říkala si, copak ty jsi tady celou dobu byl? Nikdo tě nesundal? Jak to, že jsem tě dva měsíce neviděla? Jak to, že tě vidím zase až teď, když jsi tady visel celou dobu?

A stejně tak jsem si uvědomila, že ke mně už několik měsíců chodí kamarád Honza, kterému se říkalo Ikar. Do té doby jsem ho také neviděla, stejně jako ten plakát, i když jsem byla ráda, že k nám chodí.
Občas jsem mu přichystala večeři, hrál si s Filipem, nosil mu pohádkové knihy z pražské tiskárny, kde pracoval, knihy, které měly nějakou vadu a šly by do stoupy.
Bylo nám s ním dobře, ale přesto jsem si ho uvědomila až ten den, kdy jsem po dvou měsících zase uviděla ten plakát.

Znali jsme se od roku 1969, kdy nastoupil v kolínském divadle jako rekvizitář. Patřil do „mé“ bohémské party, jeho kamarádi byli i mými kamarády. Všichni jsme se navzájem znali, proplétali jsme svoje životy při různých setkáních a mejdanech, věděli jsme o sobě, spali jsme spolu, měli jsme na sobě a v sobě společné znamení doby, které jsme nemuseli definovat. Věděli jsme o něm.

Honza v divadle tehdy, v roce 1969, nepracoval dlouho, ale celých následujících deset let jsme o sobě věděli. Chodil na naše pořady v klubu, na premiéry. A Vios byl jeho spolužák ze základní školy. Chodili spolu do jedné třídy. Kolín je malé město. My, co jsme se tady narodili, jsme propojeni mezi sebou. Věděla jsem, s kým Honza chodil, znala jsem jeho dívky, věděla jsem, kde pracuje, kde bydlí. A on toho věděl dost o mně. Věděli jsme o sobě celých deset let.

Znamenal pro mě jistotu. Nebyl cizí. Měli jsme společné znamení doby.
Začal mi dávat peníze. Za večeře. To byl pro mě, po Viosovi, radostný šok. Jezdili jsme všichni tři na výlety. Filip poprvé ve svých čtyřech letech poznával, jaké to je, být tři. Honili se spolu, hráli si. Já si užívala toho, že je vedle mě někdo, kdo se chová, jako by k nám patřil. Jako bychom k němu patřili. A Filip byl nadšený.
Honzicekfuchsicek. Honzicekfuchsicek. Honzicekfuchsicek. To říkal pořád.
Když jsme jednou šli s Honzou večer do kina, napadlo mě, jestli spolu náhodou nechodíme. Jestli náhodou mezi námi právě teď nevzniká, nebo už dokonce nevznikl, „vážný“ vztah. Začala jsem si nás dvou víc všímat a zjistila jsem, že ano.

Chodíme spolu, a já si toho nevšimla.
A tak jsem mu jednou řekla, jestli u mě nechce přespat. Každý den jezdil ráno do Prahy a ode mě to bude mít blíž na nádraží. Chtěl.
Začali jsme být rodina.

Filipovi byly čtyři roky a poprvé jsme, on a já, měli rodinu.
V té době jsem se snažila, jako rozvedená matka s dítětem, dostat od města byt. Vios, který vyhrožoval, že na Městský národní výbor dá bombu, patřil minulosti, tak jsem doufala, že teď už se mi byt získat podaří. Ale nevypadalo to dobře.
Pomohla mi náhoda. Jedna pracovnice Okresního národního výboru mi poradila, abych do žádosti o byt použila paragraf, podle kterého mě do zdravotně závadného bytu IV. kategorie, kterým byt po babičce byl, neměli nechat přihlásit. A protože mě tam v roce 1968 přihlásit nechali, musí mi teď přidělit byt, i kdyby nechtěli.
„Nesmíte na mě prozradit, že jsem vám ten paragraf poradila,“ zapřísahala mě, a já jí to slíbila a prozrazuju to až teď.

Podala jsem si tedy novou žádost o byt, použila jsem v ní tento paragraf, a dostala jsem od Městského národního výboru dopis, že moje bytová situace bude na základě tohoto paragrafu řešena, jakmile pro mě bude vhodný byt k dispozici.
Ti hajzlové, říkala jsem si. Hajzlové. Pět let mě nechali bydlet s dítětem ve zdravotně závadném bytě. A pět let věděli, že existuje paragraf, který by mi pomohl!

V té době se úmrtím uvolnil byt 1 + 1, v malém domku se zahrádkou, uprostřed Kolína a kousek od divadla. Tak jsem si o ty dvě místnosti, které v tomhle malém domku byly, zažádala, a o prázdninách, v létě 1979, mi ho přidělili.

Když se mě po dovolené v divadle ptali, jak jsem se měla, rozzářeně jsem odpovídala, mám byt a mám chlapa, kterého Filip miluje.
Brzy na to přišel kamarádovi Zdeňkovi Hemzovi, který v divadle maloval kulisy, pohled od Viose, kde byla jedna věta.
„Jsem v Holandsku.“

Když jsem se to dozvěděla, pochopila jsem Viosovi zoufalé scény na začátku roku. Chtěl definitivně rozbít všechno, co možná ještě cítil ke mně a k Filipovi, zničit, co možná ještě trochu bylo i ve mně, rozdupat, pošlapat, poplivat, rozmetat – aby mohl v klidu emigrovat.

Ulevilo se mi, ale okamžitě mi došlo, že mi můj bývalý manžel nechal na krku dvacet tisíc z novomanželské půjčky. Těch dvacet tisíc, za které koupil věci, které obratem prodal, aby se mohl vyvalovat dva měsíce v Bulharsku. Mně dovolil koupit z novomanželské půjčky věci za deset tisíc, věci, které jsem potřebovala.
Ulevilo se mi, i když mi bylo jasné, že alimenty, které mi na Filipa už několik měsíců nedával, jen tak neuvidím. Jestli je vůbec někdy uvidím.
Nevím, jak bych s Filipem přežívala, nebýt Honzy a mých rodičů, protože jsem ze dne na den začala splácet Viosův dluh na novomanželské půjčce, což byly tři stovky měsíčně, a to byla čtvrtina mého měsíčního platu. A k tomu jsem neměla alimenty.
A tak jsem požádala mezinárodní organizaci Červeného kříže z Brna, aby Viose našli a připomněli mu, že nechal v Československé socialistické republice syna. A doufala jsem, že si vzpomene i na to, že tu nechal dluhy.
Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1