Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 1980.

Začátkem roku 1980 jsme si s Honzou dojednali na Městském národním výboru v Kolíně, termín svatby.
2. 2. 1980.
Chtěli jsme jít v džínách, ale to nám zakázali. Tak jsme si vzali svetry a tmavé kalhoty. Na krk jsem si pověsila starý klíč, který jsem dostala od Honzy.
Byl takový… tajemný. To se mi líbilo. Co odemyká? Nebo zamyká? A je to jenom můj klíč? Můj klíč od něčeho, co je jenom moje?

Za svědka mi šla Marcela, která se vdala několik měsíců před tím a odstěhovala se z našeho společného domu do vily na kraji Kolína. Honzovi šel za svědka náš společný kamarád Kim.
A tak jsem se podruhé vdala.
Děti jsme neplánovali, pan Fuchs říkal, že do téhle doby dítě nechce a já, i když jsem si strašně přála ještě holčičku, jsem ho nepřemlouvala.

Oženil se i bráška František. Jeho Olinka byla andělsky krásná a hodná. Měli dostat byt od Českých drah, kde František pracoval, ale zatím bydleli u našich, v pokoji za kuchyní, kde bydlel až do své smrti, Kája. A Olinka z toho jednoho pokoje vytvořila stejný ráj, jaký tam před lety vytvořila Kájova Marta.
Sicílie, Sardinie, Korsika už nebyly na pořadu dne. Táta se zklidnil. S levou rukou ochrnutou po mozkové mrtvici mu také nic jiného nezbylo. Radost mu dělal Filip. Prozářil jeho dny. Milovali se.
V té době jsem se také stala, po dvou letech kandidátské lhůty, členkou strany. Jako předsedkyně ZO SSM, která vykazovala smysluplnou kulturní činnost v rámci celého města i jeho okolí, činnost, která nás všechny bavila a diváky těšila, jsem neměla problémy s vymýšlením přiblblých stranických úkolů.
Odseděla jsem si jednou za měsíc zhruba dvě hodiny na stranické schůzi, snažila jsem se proniknout do svahilštiny, kterou se tady hovořilo, a vynášela jsem ven všechno, co se týkalo uměleckého souboru, a naopak, všechno, co bylo důležité pro umělecký soubor, jsem tlumočila na stranických schůzích, na kterých většinou mluvila Zlatovláska.

Mluvila ráda a dlouze. Což jsem chápala. Vykecávala se ve své pracovní době, která jí začínala v osm hodin, stejně jako stranické schůze, zatímco já na schůzích seděla ve svém volnu, a když se Zlatovláska vykecala a schůze skončila, šla jsem rovnou na zkoušku, která začínala v deset hodin, zatímco Zlatovláska si šla sednout na vrátnici, dala si nohu přes nohu, kafe a cigáro, a vykecávala se další dvě hodiny.
Málokdy jsem pochopila, o čem mluví, a nebylo divu, svahilštinu ovládala dokonale. Naštěstí se projednávaly i věci konkrétní, například když přišel shora dotaz na některého z vyloučených ze strany. To Zlatovláska rychle a ráda na svahilštinu zapomněla a uvědoměle a hlavně srozumitelně, se bila do prsou.
Nebezpečný zájem byl především o režisérku Encovou, režiséra Midla a dramaturga Vidiše, kteří byli, jako režiséři a dramaturg, v nomenklatuře OV KSČ. Do posudků jsem na ně, jako předsedkyně svazáků, pořád psala, že se všichni angažují v ZO SSM. Což byla pravda, která jim snad i pomohla.
Ve stejném roce, kdy jsem se podruhé vdala, sestavila režisérka Encová, podle knihy Františka Budského, „Hraje, zpívá a tančí El Carova parta“, pásmo poezie.

Dělali jsme ho opět pod hlavičkou ZO SSM, pod názvem „Byli jsme taková parta, aneb karta se obrací“.
V té době nikoho z nás ani nenapadlo, že se karta někdy obrátí, ale byli jsme doslova fascinování tím, jak se texty, které vznikly za první republiky, proti „vykořisťovatelům, kapitalistům, policejní moci, která stranila bohatým a chudé bila po hlavě…“, hodí na nás, na naši dobu, na rok 1980, kdy tohle pásmo zkoušíme, jak se hodí na dobu před tímhle rokem, a hodí se vlastně i na dlouhé roky, které nás čekají.

Texty byly odvážné a strefovali se do všeho. Byly doslova „na zavření“, a my se těšili, jak uděláme v klubu malou revoluci, jenomže na Městském národním výboru, na odboru kultury, mi uvedení pořadu neschválil jistý soudruh, který je dnes podnikatelem. Tehdy se totiž musely předložit ke schválení všechny texty písní, texty divadelních her, texty různých pásem, texty básní – prostě texty všeho, s čím se mělo veřejně vystoupit.
Jako svazáci jsme si tehdy vzali pod svá křídla, kolínskou kapelu EXTRAKT. Přišel za mnou její kapelník, můj kamarád, Jaroslav Šantrůček. Že prý potřebují, aby mohli veřejně vystupovat, naše svazácké razítko na smlouvy a potřebují náš účet, aby si tam mohli nechat posílat honoráře. Museli se zaštítit nějakou organizací, jinak by nemohli hrát, pořádat koncerty, vybírat vstupné – nemohli by nic.

Tak jsme je zaštítili. Párkrát se stalo, že jsem na Městském národním výboru, na odboru kultury, vysvětlovala texty jejich písní. Hlavně soudružky byly ustrašené nad každým slovem, ale nakonec je vždycky povolily.
Ale tentokrát jsem s textem pásma, „Byli jsme taková parta, aneb karta se obrací“, u tohoto soudruha, dnešního úspěšného podnikatele, narazila.
„Ty si ze mě děláš prdel, Ireno,“ řekl mi. „Tohle kdybych ti povolil, tak mě zavřou! Zákaz, jasný?“
Když jsem to řekla v divadle, dramaturg Vidiš strnul a okamžitě odmítl vzít za texty odpovědnost, i když z nich byl před tím stejně nadšený, jako my. Trval na tom, aby se některé pasáže škrtly. A zrovna ty nejlepší, bez kterých by se karta opravdu neobrátila.

Vidiš byl výborný dramaturg, chytrý, objektivní, při prověrkách v roce 1970 vyloučený ze strany, protože nesouhlasil s tím, že k nám 21. srpna 1968 přijely ruské tanky. Měl manželku zpěvačku a talentovanou dceru, herečku. Bál se za sebe i za ně. Vyhýbal se konfliktům.
Rozuměla jsem mu a chápala ho. Trest za prznění národa by si zasloužili všichni, kteří nás křivili. Stejně jako jsou pedofilové trestáni za prznění dětí, tak by měli dostat trest všichni ti, kteří nutili chlapy, jako byl Vidiš, aby se křivili.

Když dal Vidiš od textu, „Byli jsme taková parta, aneb karta se obrací“,
ruce pryč, začala couvat i režisérka Encová. I tu jsem chápala a rozuměla jí. Měla syna na vysoké škole, chtěla dál režírovat, a v roce 1970 na tom byla úplně stejně jako Vidiš, úplně stejně jako režisér Midl, úplně stejně jako dalších dvacet herců a hereček v kolínském divadle, kteří v roce 1970 neprošli u stranických prověrek, protože řekli, že nesouhlasí s tím, že k nám 21. srpna 1968, přišli Rusové.

Tak jsem vzala text El Carovců a šla vedle, na OV KSČ, za kulturním tajemníkem Želmanem, který měl naše divadlo na starosti
„Máme problém, soudruhu Želmane. Některým lidem na odboru kultury, na Městském národním výboru, se zdá, že bychom tyhle texty neměli říkat. Zakázali nám premiéru. Ale proč? Nechápu to. Ty texty byly psané před druhou světovou válkou! A jsou proti kapitalistům! To pásmo se jmenuje, „Byli jsme taková parta, aneb karta se obrací“, proč by, proboha, takovéhle texty měly někomu vadit dneska? Vždyť je to oslava El Carovců! Je to pocta hrdinům!“
Želman přikyvoval, nechal mi udělat kafe, a zatímco jsem ho pila, texty si přečetl a schválil je.
Za půl hodiny bylo vybojováno a ani to nebolelo. I to kafe bylo dobrý…

Hnala jsem se do divadla, mávala schválenými texty nad hlavou, zářila jsem radostí a všem jsem nečekaný úspěch hlásila. Vyhráli jsme! Naše radost proletěla divadlem jako svěží průvan! Vyhráli jsme!
A pak jsem šla na vrátnici k telefonu a zavolala jsem na Městský národní výbor, na odbor kultury, a pozvala jsem soudruha, co nám to chtěl zatrhnout, na premiéru pásma, „Byli jsme taková parta, aneb karta se obrací“.

Chvíli bylo v telefonu ticho.
„Na jakou premiéru? Ireno, přece jsem ti jasně řek, že…“
„Jo, něco jsi mi říkal. Ani nevím co. Ale víš, co si myslím? Že sis to pořádně nepřečetl. Protože jinak bys nám to nezakázal. Soudruh Želman si zrovna teď ty texty přečetl. A pozorně, na rozdíl od tebe. A řekl mi něco úplně jiného, než jsi mi řekl dopoledne ty. Schválil nám to. Slyšíš dobře! Četl to a schválil nám to. Takže tě srdečně zvu na premiéru pásma „Byli jsme taková parta, aneb karta se obrací.“ Nenech si to ujít!“
Premiéra byla za dva dny a byla bouřlivá. Texty vnímali více mladí, ti starší byli spíš zahlcení krutou skutečností, jak se předválečná karta podivně obrátila proti nim a stejně jako my, ani oni příliš nevěřili tomu, že by se ještě někdy měla obrátit.

Nicméně, výzvy ke svržení pánů, se líbily.
V dubnu 1980 jsme tenhle pořad uváděli pro svazáky – kolínské policajty. Kupovali si naše klubová představení často, peníze měli, udělali si pokaždé v divadelním klubu výroční schůzi, my jim po schůzi předvedli nějaký program, oni nám bohatě zaplatili, spokojení jsme byli všichni, a nejvíc byla spokojená obsluha na baru, protože kolínští svazáci – policajti, rádi a hodně pili.

Ale tentokrát to bylo jiné. Klub byl opět narvaný, jako pokaždé, když jsme pro ně hráli, ale během představení bylo hrobové ticho. Nic. Jako když je klub prázdný. Nikdo nereagoval. Nikdo se ani nepohnul. Nikdo ani nezakašlal.

Ticho. Naprosté ticho.
Nebyli jsme z toho nervózní, naopak. Přesvědčilo nás to o tom, že texty „karty“ našly svůj cíl. Ale tím to nekončilo!
Po každém představení svazáci od policie zůstávali, na hodinku, na dvě, ale tentokrát, když jsme skončili, zatleskalo pár lidí a během minuty byl klub prázdný!

Později, v soukromí, mi pár policajtů řeklo, že to bylo drsné. A že si uvědomili, v jakém srabu žijeme.
Po sametové revoluci se začal do kolínského divadla pravidelně strefovat pan Statečný, redaktor porevolučního regionálního týdeníku. Že prý se kolínské divadlo nikdy neprezentovalo ničím odvážným.
Říkali jsme si, že asi neviděl v roce 1980 pořad „Byli jsme taková parta, aneb karta se obrací.“ A podobných „prezentací“ bylo víc.

Jakpak se asi „za komoušů“ veřejně prezentoval pan Statečný, říkali jsme si v divadle tehdy, koncem roku 1990, i v průběhu let dalších. Měli jsme na pana Statečného za jeho útoky strašný vztek, ale nikdo se proti němu neohradil. Nikdo proti němu nevystoupil.
A i kdyby se někdo statečný našel, neměl se na koho obrátit. Nebylo komu si postěžovat na to, že naše divadlo neustále napadá pan Statečný, který vede regionální týdeník.
Městský úřad byl nakloněný panu Statečnému. Nebyl nakloněný divadlu.

Ale on se stejně nikdo statečný nenašel. V našem divadle byl totiž v roce 1990 i v letech dalších, už zase strach. Zruší nás MěÚ nebo nezruší? Dostaneme výpovědi nebo budeme mít práci?
… Už zase předbíhám! Jsme v roce 1980 a Olince se narodil syn Erik. Byla šťastná. I můj, teď už jediný bratr František, byl šťastný. Tvořili spolu dokonalý pár. Milovali se, rádi se společně smáli, navzájem se zlobili. Po mých vztahových kotrmelcích na mě působili jako živá voda.
Ještě chvíli bydleli i s Erikem v pokoji za kuchyní, ale když byl Erikovi necelý rok, dostali byt a odstěhovali se z Kolína do Kutné Hory.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1