Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 1982.

V září, po dovolené, za mnou přišel náborář Adam. Jestli bych nechtěla psát dvě stránky informací o divadle, do Kolínského zpravodaje, měsíčníku, který vydávalo Městské kulturní středisko.
Chtěla jsem! Konečně nebudu psát jenom pro sebe, do šuplíku, ale budu psát pro noviny! Já vím, noviny to, samozřejmě, nebyly. Byl to sešit, ve kterém byly všechny kulturní a sportovní zajímavosti, ale já byla nadšená tím, že budu mít své dvě stránky a nikdo mi nebude mluvit do toho, co tam budu psát.

Vymyslela jsem si, že pojedu podle abecedy. První měsíc vysvětlím slova od a, která se vztahují k divadlu, např. ansámbl, abonent atd., a k tomu udělám rozhovor se zaměstnancem od písmena A.
A tak jsem začala náborářem Adamem, který mi tuhle možnost přihrál, přidala jsem několik divadelních slov od a, a… rozjela jsem to!
Říjnový zpravodaj jsem hrdě přinesla tátovi. Ať vidí, že jeho Mášenka – tak mi

říkal, když jsem byla malá, a občas mi tak řekl i teď -, že jeho Mášenka začíná psát a vydá jednou knihu, jak tvrdí od svých šesti let!

Ale táta se moc neradoval. Zdálo se mi, že je unavený, bez zájmu. Poslední dobou se mi s ním krásně povídalo, rozuměli jsme si, ale teď to najednou nebyl on. Ztrácel se mi.

Za dva dny dostal druhý záchvat mozkové mrtvice. Pomáhala jsem s ním matce, ale nezvládaly jsme ho. Nelepšilo se to. Naopak. Bylo to s ním hodně špatně. Musel do nemocnice.
Jeden den jsme za ním byli všichni, matka, já, Filip, pan Fuchs, i František s Olinkou. Přinesli mu ukázat Erika. Byli jsme tam všichni.

Druhý den jsme za ním šly s matkou jen my dvě. Vešly jsme na oddělení, a proti nám vezli dva zřízenci bílé pouzdro, ve kterém se vozí mrtví.
Ustoupily jsme ke zdi a koukaly se za nimi, dokud nám nezmizeli za dveřmi oddělení. Nebylo nám z toho dobře.
Před dveřmi do pokoje, kde táta ležel, jsme se na sebe podívaly a než jsme otevřely dveře, přinutily jsme se k úsměvu.

Tátova postel u okna byla prázdná.
„Teď ho odvezli,“ smutně na nás kývl jeho soused, a my jsme dveře zase zavřely.
Bylo toho víc, co na mě a na pana Fuchse v té době působilo, ale výsledek byl, že jsme se rozhodli, že budeme mít dítě, a na Vánoce 1982 jsem už věděla, že jsem těhotná. A podruhé těhotná byla i Olinka.
Bydleli jsme s Filipem a s panem Fuchsem v baráčku, kde byly dvě místnosti. Když jsme se vzali, dostali jsme od Městského národního výboru dopis, že musíme baráček odkoupit. Peníze na něj nám dali rodiče pana Fuchse, baráček jsme koupili a začali ho dávat dohromady. Stačili jsme zavést plyn, rozvést vodu do kuchyňského koutu, udělat místo suchého WC splachovací, ale na víc jsme neměli peníze.
A byla jsem těhotná.

Vzpomínám si, jak jsme chodili s panem Fuchsem večerním Kolínem a přemýšleli, co budeme dělat. A já dostala nápad, že bychom mohli udělat výměnu. Že by moje matka šla do baráčku a my bychom šli do bytu do Husovy ulice, kde jsem se narodila. Žádný zázrak to tam sice nebyl, záchod byl na chodbě, vodovod také, ale byly to tři pokoje a kuchyň.

Když matka souhlasila, zařídili jsme výměnu, a já pak zašla na bytový podnik a zeptala se, jestli by nešla udělat z půlky kuchyně koupelna, že čekáme druhé dítě a v bytě není nic. Přišli se tam podívat a zjistili, že to půjde.

Tak jsem své těhotenství prožívala při stěhování a při budování koupelny. Měsíc před narozením Rity bylo všechno hotovo.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1