Romantika: Opravdu, profesionál! Část 5.

Autor: Irena Novotná

Snad poprvé za celou praxi jsem pocítila hluboké znechucení z práce, která mne měla po celý zbytek života živit a těšit. Bývala jsem někdy otrávená, to ano, ale takový stav jsem ještě neměla.

A byl opět večer.  Už ty dlouhé večery mne štvaly. Dřív jsem to dobře snášela, chodívala jsem do divadla nebo do kina, ale v poslední době jsem ráda, když skončím v kanceláři, přijdu domů a naložím se do teplé vody. Něco se děje! A není to jen pocit, jak bych se mohla domnívat. Už si to nevymlouvám, nejsem paranoidní!

Dnes odpoledne se zastavilo metro,  žena chtěla skočit pod jedoucí vlak. Jeden muž ji zachytil dřív, než se stalo neštěstí. Ale než se to vyšetřilo, metro nejezdilo, a tak jsem šla pěšky na schůzku se svým klientem. Pozval mne do stylové kavárny. Musím říci, že i přes to, že je v takové situaci, se dokáže dokonale ovládat a dokonce je i dvorný. Scházím se s ním raději mimo svou kancelář. Kdo ví, jestli mi tam nenastrčili kameru nebo odposlech. Pro jistotu raději volím veřejné místnosti, kde nás může každý vidět a nikdo nás nemůže poslouchat.

„Dáte si kávu?“ zeptal se a já přikývla. Objednal dvakrát kávu a než servírka přišla, vyptával se mne, jak se mi daří a mluvil o tom, jak se těší na jaro. Ženě se těžko daří potlačit soucit s trpícími lidmi, ale jeho můj soucit nezachrání. A tak jsme si chvíli vyprávěli, abychom odlehčili atmosféru, která mezi námi vibrovala a byla hustá. Musel cítit, že mám strach stejně, jako jsem to cítila i v jeho případě. Až autě mi prozradil, že mu slíbili za určitých podmínek, že zakázku určitě vyhraje a mně došlo, že se hasič domluvil s doktorem Janíčkem.

„Nevím, proč mu to nevěřím,“ řekl a zabočil. Já taky nevím, proč mu nevěřím, ale slušný člověk nedělá stále intriky kolem každé kauzy, v které lítají velké peníze.

„Najali si prý manažera, který jedná se zadavatelem. A ten zřejmě má na ty úředníky šéma. Byl také u mne ten manažer, který dělá prostředníka, a nabízel mi, že jakmile dostanou přiklepnutou zakázku, že mne odškodní. Odmítl jsem to, korumpovat se nedám a svou firmu, kterou tak těžce budoval, tak nedám nikomu k dispozici. I kdybych měl, jak slibovali, spoustu zakázek jako jejich subdodavatel. Ale pak jsem si najednou uvědomil, že se dopustili korupčního jednání a hned by podali na mne trestní oznámení.

Dnes ráno jsem se dozvěděl, že Policie ukončila šetření ve smyslu podaného trestního oznámení z důvodů nedostatku důkazů a nebudu stíhán, alespoň tak. Myslím, že pokud doktor Janíček nebude chtít další důkazy a tím se nebude stále odročovat řízení, že bychom mohli docela jednoduše vyhrát. Ale někteří advokáti stále něco vymýšlí a soud na to přistupuje, takže by z toho mohl být jeden z těch nekonečných příběhů.“

Překvapení

Druhý den ráno vysvitlo slunce, a i když přetrvávalo chladné počasí, přesto to byl příslib, na který jsem dlouho čekala. Dvě BEBE sušenky a čaj, to byla má snídaně. Seběhla jsem ze schodů a odemkla dveře u auta.

„Dobré ráno,“ ozval se hlas, mně tak známý, že mi zatrnulo u žaludku. Hasič!

„Dobré ráno,“ odpověděla jsem a nasedla do vozu, zabouchla dveře a nastartovala. Zaťukal mi na okno. Okamžik pro rozhodnutí. Podívala jsem se na něho přes sklo, v ruce držel nějaký papír. Stáhla jsem okno.

„Nezlobte se, že vás obtěžuji před cestou do práce. Ale vás klient mi podepsal plnou moc. Takže už ho nezastupujete. Jistě jste ráda. Ten případ přebírám. Soudu jsem to již oznámil, takže se můžete věnovat něčemu jinému.“

Nevím, jestli jsem měla puknout vzteky anebo se radovat. Usmála jsem se, ačkoliv jsem se musela přemáhat a řekla jen – děkuji za zprávu. Neměla jsem nikoho, komu bych si postěžovala, ale zase mne těšilo, že jsem se dostala z ex offo. To mne rozhodně neživí! Vyjela jsem z garáže a za okamžik mi v kabelce zvonil mobil. Nechala jsem ho zvonit, i když jsem tušila, že je to můj bývalý klient. Už mu nemám co říci. A přestalo mi na něm záležet. Ještě, že jsem nedoložila do spisu něco důležitého, čeho by se mohl hasič chytit a mému bývalému klientu hrozí to nejhorší. Ani netuší, že jeho věc je tímto prohraná. Kolik asi žalující strana hasiči zaplatila? Co mu asi slíbila? Ano, on je schopen úplně všeho, jen aby vyhrál a rozhodně se dostal k posudku, takže tanec bude velkolepý. A u toho nemusím být. Ale měla bych to doktoru Janíčkovi nějak oznámit. Byla jsem však ve stavu, kdy mne nenapadal žádný verš. K čertu s básničkami a právníky. K čertu se všemi!

Je tu volno?

Po obědě jsem si zašla do kavárny na dobrou kávu a cigaretu. Nemohla jsem vydržet v kanceláři. I když jsem si to nepřiznávala, byla jsem z té nové situace nervózní. Ani jsem si nevšimla, že někdo přistoupil k mému stolku a zeptal se: „Je tu volno?“

„Prosím,“ řekla jsem a ztuhla, protože se na mne usmíval můj klient.

„Volal jsem vám. Chtěl jsem vám vysvětlit, proč jsem změnil právníka.“

„To mi vysvětlovat nemusíte. Vzala jsem to na vědomí.“

„Hodně jste na tom dělala. Rád bych vám to zaplatil.“

„Ale nechte to být.“

„Byl zpracován posudek v můj prospěch. Váš kolega se mi sám nabídl, že mne zastoupí, vysvětlil mi podrobnosti. Zdá se mi, že už přicházejí šťastnější dny. Velmi se mi ulevilo.“

„To je dobře,“ usmála jsem se na něho a on z mého pohledu vytušil, že by se měl raději vzdálit, což udělal a já jsem se za ním dívala, dokud nezmizel za dveřmi.

To by bolelo každého

Takže, všichni se vlastně domluvili a ze mě udělali pitomečka. Neměla jsem chuť se mstít, dostala jsem prostě za vyučenou. V jejich očích jsem byla naivní, že jsem se rvala za svého klienta, kterého mi přidělili ex offo, že jsem se nespojila s vlky a přišla jsem o případ, který za mne vyhráli dospělí, kteří chápou lépe realitu života. Svému bývalému klientovi jsem to neměla za zlé. Možná, že to je slušný člověk a že ho to mrzí, ale nemůže kvůli tomu všechno ztratit. Doktoru Janíčkovi jsem to také neměla za zlé, zareagoval v pravý čas a zkušený hasič  našel cestu, jak to všechno urovnat a urazit hroty, které jsem vlastně ve svém boji nad případem vztyčila. Vlastně mi pomohli leccos pochopit, a to se cení. Dostat se do takového kolotoče s tak malými zkušenostmi, jaké jsem dosud měla, ze mě udělalo trochu jiného člověka. Občas se mnou zalomcovaly nesplněné ambice, ale emoce jsem poslala k vodě. Ty opravdu do takové profese nepatří. Vlastně spravedlnost zvítězila, můj bývalý klient vlastně nic špatného neudělal. Ale přesto to bolelo.

Uběhlo několik měsíců, v kterých jsem řešila běžné věci a zastupovala jsem lidi, kteří měli právo na zastoupení ex offo. Chodila jsem klidnější domů, než dřív. A jednoho večera jsem uviděla psa. Běžel mi naproti. Poznala jsem ho. Vytáhla jsem z kabelky sušenku a pohladila jsem ho po hlavě.

„Dobrý večer,“ pozdravil mne známý hlas.

„Dobrý večer,“ odpověděla jsem a usmála se na něho.

„Jak se vám daří?“ zeptal se mne.

„Výborně, a vám?“

„Ujde to.“

Odmlčeli jsme se. Pes se na mne díval, zda nemám ještě nějakou sušenku. Vytáhla jsem další.

„Chtěl bych vás pozvat na koncert,“ řekl a vytáhl z náprsní kapsy lístek, „dostal jsem je od kamaráda, ptal se mne, zda nechci dva, že bych mohl někoho pozvat, aby měl v sále víc lidí.“

Napadlo mne, že bych to měla odmítnout, ale nakonec jsem neodmítla. Koncert za moc nestál, nemám ráda tu moderní klasiku. Pak mne pozval na večeři. V duchu jsem se modlila, aby nezačal o tom případě. Moje modlitba byla vyslyšena. O práci jsme se nebavili, jen tak jsme se procházeli večerem městem. Cítila jsem napětí, už to nebylo ono. Když se mne zeptal, zda bychom se mohli vídat, řekla jsem, že k tomu nevidím zvláštní důvod. Až jsem za sebou zamkla dveře, vyhrkly mi slzy z očí. Nesmířila jsem se se vším tak, jak jsem si myslela.