(V)očima diváka – ten náš Vladimír.

Autor článku: Pavel Vrba

Má dnešní vzpomínka je věnovaná jednomu z herců, u kterého při vyslovení jeho jména je slušností předsadit slovo „Pan herec“ a od jehož narození uplynulo neuvěřitelných 87 let.

Pro mě osobně je to Pan herec, který svým vrozeným nadáním dokázal zahrát nejen komediální role, ale rovněž role vážné, až tragické – Vladimír Menšík.

Rodák z moravských Ivančic se narodil 9. října 1929. Už od dětství miloval poutě a veselice a byl vším tím světem kolotočů, cirkusů a šumařů ohromený. A snad právě díky tomu ho očarovalo herectví. Jak už to v podobných případech bývá, se svou touhou stát se herce narazil v rodině na určitou nevoli u otce a tak byl donucen vystudovat průmyslovou školu a po studiu nějakou dobu pracoval v Brněnských strojírnách. Po té začínal v hudebním souboru Adolfa Pištěláka. Herectví bylo pro Menšíka však silným lákadlem a tak se pokoušel dostat na brněnskou JAMU (Janáčkova akademie múzických umění). Studium na této umělecké škole se mu povedlo až na druhý pokus a po absolutoriu v roce 1953 nastoupil do Vesnického divadla, kde jej v roce 1955 objevil E. F.Burian, který jej také angažoval. Ale divadelní prkna byla pro Menšíka příliš malá a tak se toužil dostat do filmu. Nejprve se před kamerou objevil jako komparsista, ale brzy na sebe u filmových diváků výrazně upozornil ve filmu “ Dědeček automobil „, v roli italského mechanika.

Díky své práci u filmu se dostal do konfliktu s E. F. Burianem, který film neměl v lásce. Z divadla odešel a v roce 1958 podepsal smlouvu s Filmovým studiem Barrandov.

Kdykoliv někde slyším jméno Vladimír Menšík, vybavím si nejen jeho nezapomenutelnou tvář, ale rovněž nespočet rolí, ale i jeho umění vypravěčské a bavičské, které znásoboval v roli konferenciéra. Vždyť kdo by si nevzpomněl na všechny ty silvestrovské estrády, či uvádění pořadu Bakaláři.

Ve své knize „ Stromeček mého veselého života“ mimo jiné napsal.

„Humor je vážná věc. Jakákoliv tvořivá práce se neobejde bez vnitřní pohody tvůrce. Radost a utrpení je možné v umění zúročit jenom tehdy, když je do hloubky zažité. Jsou sice v životě člověka události a situace nad jeho síly, ale častěji nás trápí a rozdrobují rozličné malichernosti, kterým připisujeme větší význam, než ve skutečnosti mají. Schopnost uchovat si vnitřní pohodu spočívá v tom, najít věcem pravé místo v žebříčku hodnot a věnovat se podstatnému. Populární může být na čas i diletant, zatímco dobrý herec někdy zůstává na okraji diváckého i odborného zájmu. Lidovost je v pravdivosti a ani humor není humorem bez lidskosti a laskavosti.“

Když pročítám Menšíkovu filmografii, nalézám v ní přes 150 rolí. Postav komických, tragikomických či dokonce dramatických. A přiznám se, že je strašně těžké označit jakoukoliv z nich za velkou či malou.

Pro mě osobně mezi nezapomenutelné filmové role patří film „105% alibi“) v roli číšníka (1959), „ Dařbuján a Pandrhola “ v roli opilce (1959), „ Až přijde kocour “ v roli školníka (1963), „ Alibi na vodě“ v roli novináře (1965), „ Dívka na koštěti“, jako vysloužilý upír (1971), „Tři oříšky pro Popelku“, jako Vincek (1973), „ Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách“ jako vodník Karel (1974) a mnoho dalších. Nezapomenutelné jsou pro mě jeho role v trilogii „ Bouřlivé víno “ (1976), „ Zralé víno“ (1981) a „ Mladé víno“ (1986) ve kterých si zahrál vedoucího zemědělského družstva Michala Janáka.

Z rolí, které patří k dramatickým patří „ Ikarův pád “ (1977) a „ Tažní ptáci “ (1983) ve kterých dokonale ztvárnil postavu Káry a jeho životní boj s alkoholem. Tato role, jako by zosobňovala vlastní Menšíkův život.

Lidsky dojemná scéna z filmu „Tažní ptáci“ – zde

Vladimír dlouhá léta trpěl těžkým astmatem. Byl silný kuřák a také často pil alkohol, ale s pitím a kouřením přestal, kvůli zdravotním problémům.

Diváci ho naposledy spatřili před kamerou 27. května 1988 v pořadu ABECEDA. O dva dny později zemřel v Brně.

Pohřben je na pražských Olšanských hřbitovech.

Vladimír Menšík byl dvakrát ženatý. S první manželkou Věrou měl dvě děti – syna Petra (* 1955) a dceru Vladimíru (* 1957). S druhou manželkou Olgou měl také dvě děti – syna Jana (* 1962) a dceru Martinu (* 1965), která se jako jediná z jeho dětí stala herečkou.

Od té doby zůstalo místo baviče, konferenciéra a herce Menšíkovského formátu prázdné. Alespoň pro mě osobně. Navíc, tento typ herecké osobnosti, se mi vybaví v okamžiku tvrzení o tom, že každý je nahraditelná. Určitě tomu tak i je, alespoň co se pohledem kvantity týče. Ale měřeno kvalitou a umem, je Menšíkovo místo navždy prázdné. – zde

Při napsání této vzpomínky čerpáno zde a zde

Zdroj: http://pavelvrba.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=558666