Důchodce a duchovní život – Kolaps

Autor článku: František Benda Vše, s čím přicházíme během svého života do styku, má nějaký průběh. Někde se to zrodilo, pak následuje doba vegetace a produkce, načež celá ta paráda skončí (občas dost neslavně) – a je konec.

To je všeobecně známo, ale nikdo si s tím zcela zřejmě moc hlavu neláme. Jsme všichni zaměřeni spíš na prožívání něčeho, než na to, co se děje jako samozřejmé nepozorováno někde v pozadí. Jenom se ví, že to pozadí není právě povzbudivé – ale proč si s tím teď lámat hlavu? Stejně se proti tomu nedá vlastně nic dělat. Zbytečně by nám to pokazilo náladu.

Sice se v minulosti proslavilo úsloví memento mori (pamatuj na smrt), jímž se zdravili příslušníci některých mnišských řádů – ale k čemu jim to pomohlo? Takové myšlenky spíš deprimují, než povzbuzují. Spíš mají varovat neklidou lidskou mysl aby si moc nevyskakovala.

Žijeme tedy vlastně současně ve dvou zcela protichůdných rovinách. Na pozadí sice chápeme, že zrod-vrůst-zánik jsou nezbytnými průvodci našich životů, takže jim nikdo neunikne, ale tak moc k nim zase nepřihlížíme. Do popředí se spíš prodírá současné prožívání se svým carpe diem (využij dne). Co jiného nám zbývá? Když už je to tady, tak ať z toho také něco máme. Staří shodně tvrdí, že i ten nejdelší život uteče jako voda. Tak proč s těmi radostmi otálet?

Nepříjemnou vlastností všech, i těch nejdrobnějších prožitků je, že podléhají stejným zákonům jako celé naše životy. „Jako nahoře, tak i dole“ bylo jiné heslo, které po dlouhou dobu ovládalo esoterické myšlení. V současnosti už se s ním tak často nesetkáváme, ale na významu tím nikterak neztratilo. Dnes se spíš mluví o fraktálech nebo o hologramech, což je vlastně totéž, jenomže v modrém. Jedno druhému se v mnohém podobá.

Jestliže se zaměřujeme jmenovitě na oblast produktivity, která ze sebe na jedné straně už setřásla skořápky puberty a začátečnictví, a na straně druhé sklon k úpadku vidí ještě ve značné vzdálenosti (pokud se jím vůbec zabývá), považujeme to za jedině správné. Je to období vzrůstu. To si moc starostí nepřipouští. Stáří, nacházející se na sestupné ploše, vedoucí nezvratně k zániku, také má sice občas co říci, ale na to se už moc ohled nebere. Tu a tam nějaké to moudro, to ano, račte se prosím uplatnit, ale jinak ať se nám tu nikdo do ničeho moc neplete. Zvlášť když tomu už ani moc nerozumí. Vždyť jsou staří. Tak co.

Otázkou kolapsu, tedy smrti, zánikem všeho, se začne i rozumný člověk zabývat teprve tehdy, až se ho to začne bezprostředně týkat. Dříve by byl z toho stejně nic nepochopil, tak jako jsme si nedokázali předem představit, co nás čeká v jednotlivých nastávajících životních etapách, jak se tak přirozeně skládají jedna na druhou.

Nejde ale pouze o ten poslední kolaps, po kterém už je bezvýznamné cokoli podnikat. Za pozornost stojí spíš ony drobné kolapsy, které nás provázejí vlastně na každém kroku. Žádná z akcí, i z těch zdánlivě nepatrných, jakkoli pečlivě rozvážených, netrvá věčně. Většinou je připravujeme za nějakým, přesně stanoveným účelem.

Buď abychom něčeho konkrétního dosáhli, nebo abychom něco, po čem toužíme, prožili. Ale vždy, ať se snažíme, jak se snažíme, vlastně už od samého začátku usilujeme o přiblížení se k jejich konci. Tak dobře – už jsme to získali, už jsme to prožili – a co dál? Co dříve vzrušovalo, teď už nás neláká. Nezbývá než usilovat znovu a o něco jiného. Divadlo se opakuje. Možná s jinými kulisami, možná i s jinými herci, ale jinak se toho moc nemění. Je to dost jednoduchý scénář. Možná jsme si to tak jednoduché ani nepředstavovali.
Ne vždy je naše námaha zakončena podle předcházejících představ. A to ani tehdy ne, když se velice snažíme.

Leccos skončí ještě dřív, než to vůbec mohlo začít. Každou událostí prolíná řada drobných nebo i větších, zpravidla neočekávaných kolapsů – tak už to na světě chodí. Kdo se s tím nesmíří, nedobře činí.
Věřit ve šťastné zakončení toho, co právě rozjíždíme, se zdá být zdravé a v pořádku. K čemu by vedlo bát se pozdějšího nezdaru už na samém začátku? Víme sice, že to může skočit i neslavně, ale proč se tím nyní zbývat? Není ale beze smyslu nechat si pro jistotu něco jako otevřená zadní vrátka. Zkrátka – být připraven na všechno, i na nezdar. Ten přece neustále čeká na svou příležitost. Proč by se měl vyhnout právě nám? Je to taková hra na kočku a na myš. Kočka chce myš ulovit, aby se nasytila, myš si chce zachránit život. Možné jsou oba závěry, i když nezdary jednotlivých stran se od sebe značně liší. Proto je do každé začínající činnosti chvályhodné vložit tolik umu a energie, kolik jsme vůbec schopni dát, ale stejně je rozumné mít vždy v zásobě sílu, která – v případě nezdaru – nám nejen umožní se nezlomit, ale i nás podnítí k dalšímu podnikání. Jakýkoliv nezdar není msta našeho osudu, ani trest za někdejší neuvážené rozhodnutí. Je to pouze jedna z možností jak mohla tato záležitost dopadnout. Že se nám to právě nehodí do krámu, je už pouze naše věc. Někdy máme prostě smůlu.

Zdar i nezdar na nás ruku v ruce čekají za každým rohem. Neradovat se, ani si nezoufat. To by měla být naše deviza.

Klid, přátelé, jen klid. Zachovejme prosím i nadále klid.

Autor: František Benda, Foto: Internet