Důchodce a duchovní život – Pracovat na sobě

Autor článku: František Benda To je velice často opakovaná výzva: Pracujte na sobě! Nebo je slyšet něčí rozhodnutí: Budu na sobě muset víc pracovat.

Je to podobné jako přání: Mějte hezký víkend!, nebo: Držte se! Něco podobného vám rád popřeje kdekdo, ale nikdo už neprozradí, jak se to dělá. Co mám vlastně podniknout, aby ten nadcházející víkend byl „hezký“? A jak se mám „držet“? Čeho? A jak? Nebo má snad on takovou moc, že to dokáže svým výrokem zařídit? Že jsem si toho ještě nikdy nevšiml!?

Jsou to jen takové neurčité výkřiky, sice asi dobře míněné, nicméně vlastně bezobsažné.
Zajímavější je ta práce na sobě. Ta by mohla znamenat nějaký přínos. Jak ale začít? Odkud, a jak si počínat?
Na první pohled to nebude nikterak jednoduché. Těch rovin, ve kterých jsme činní současně, je povícero, takže i ta práce na sobě asi bude muset být různorodá.

Je zřejmé, že – při hrubém rozlišení – se budeme muset zaměřovat jednak na svou tělesnou schránku, jednak na to, co se odehrává v naší mysli. Je sice jasné, že spolu víceméně spolupracují, ale jejich náplně a zaměření jsou přece jen dost odlišné.

S tělem patrně moc práce nebude. Tam jde hlavně o kontrolu tělesné váhy a objemu pasu. To každého zajímá nejvíc. A také o životosprávu. Dost často to ale vypadá, že jde o úsilí předem beznadějné, neboť úspěchy jsou na tomto poli většinou tristní. To je všeobecná zkušenost. Ale jinak je to téma dost preferované. A těch návodů! Ovšem výsledky? Hanba mluvit.

Ožehavější je otázka práce s vlastní myslí. Zde bychom si měli v prvé řadě ujasnit své cíle, a pak i možnosti, s jejichž pomocí chceme ke kýženému výsledku dojít.

Je tedy na čase si nejdříve uvědomit svou pozici a posoudit, co se asi dá v ní dělat. Se současnou situací sice nemusíme ve všem všudy souhlasit, ale tak špatná zase není, když nás celkem ve zdraví donesla až k dnešku. Jen je si potřeba uvědomit, komu že to vlastně chceme sloužit a podle toho se zařídit.

Už nejstarší nauky nás poučují, že v sobě neseme ve stejné míře vlastnosti svých prapůvodních předků: ducha a hmoty, boha i ďábla, dobra i zla. Každý ať si je pojmenuje podle svého. Moderním naukám to sice moc nevyhovuje, ale pro názorné vykreslení situace to docela dobře stačí.

Služba hmotě nemusí hned znamenat nějakou zlotřilost (i když ta sem patří, stejně jako mnohem horší projevy). Jde i o mnohem slabší čajíčky, jako jsou lenost, neochota, nezájem všeho druhu, sklon ke lhaní a různým přečinům a tak podobně. To vše se odhalí postupně samo a poměrně snadno, takže ani není nutno se tím podrobněji zabývat.

Stejně jednoduchá se zdá být i druhá, protikladná stránka, ta duchovní. V té se vyžívají lidé se zvýšenou citlivostí pro duchovní myšlení. Ti ve všem vidí božské záměry a snaží se jim přizpůsobit svůj život. Jejich „práce na sobě“ pak vede k ještě většímu produchovňování všeho. To se nejlépe projevuje odříkáním na nejrůznějších rovinách života. Což na druhé straně zase vede ke vzdalování se od běžné životní náplně směrem k „věži z kosti slonové“, odtržené od ošidné lidské problematiky. Obecně to ale příliš nevyhovuje. Následovníků je sice dost, ale zase tak významné to není.

Zbývá pak už jen část střední, nejsložitější. Je to řečiště mezi oběma navzájem neslučitelnými břehy, kde je možno se dosytnosti vyřádit. Jde o nejsprávnější místo k oné vytipované „práci na sobě“.
Zde se dá použít bonmot: Pokud se vám zdá, že musíte v životě něco změnit, tak se vám to nezdá. (Je to totiž zřejmě pravda). Už samotný drobný náznak pochybnosti, je-li s námi vše v pořádku, může iniciovat první krok k nápravě.

Stěžejním problémem v této situaci je, že jsme nadáni svobodnou vůlí. Ti ke hmotě tíhnoucí si s tím moc hlavu nelámou – takové úvahy jsou jim vzdáleny. Rozhodnou se jednoduše podle toho, co je právě napadne – a hotovo. Ti z břehu opačného to mají zase snadnější proto, že se cítí být pod jakýmsi vyšším vedením, takže veškeré rozhodování směřují k ještě větší poslušnosti. V té střední poloze, uprostřed řečiště neustále se měnících událostí, se není za koho schovat, není kam se ukrýt. Nabídky tu přirozeně jsou, jenomže z obou stran. Ovšemže nejsou rovnocenné. Ta ke hmotě láká víc, nabízejíc bezpracnost a snadné zisky. Ale za cenu neodvratných ztrát. Jenže – kdo by na to teď hleděl? Okamžité potěšení tak láká… A co je doma, to se přece počítá.

Cesta k duchovnu tak očividně pestrá není. Zato ale vybízí jaksi podvědomě a její zisky slibují být trvalé. Činnost v této oblasti dobře vystihuje často používaný výraz, že „cesta je cíl“. Kdyby byl nějaký jiný cíl přesně určený, co by pak následovalo po jeho dosažení? Jen nutnost vytýčit cíl další, a to by vůbec nemuselo mít konec. Takže žádné fňukání: tím, že je nám umožněno procházet prožíváním, jsme už vlastně u cíle. Že se neustále vzdaluje? Co na tom? Vždyť to, co k němu směřuje, není přece nic jiného, než právě zase ta naše cesta. Takže na sobě vlastně pracujeme neustále, i když si to ani moc neuvědomujeme. Ale tu a tam trochu přidat by jistě nebylo na škodu. Pak to ale už nechce procházet svými zážitky jen tak samovolně, nýbrž uvědoměle, trpělivě a s plnou pozorností. A všechno raději více směrem k duchovnu. To se dá přimísit do každé situace.

Toto pozadí musí brát v úvahu každý, kdo to s onou „prací na sobě“ myslí vážně. Pak k tomu ovšem jako samozřejmost patří, že tuto činnost na veřejnosti okázale nevytrubuje. Prostě to dělá. Proč se o tom šířit? To je přece pouze jeho vlastní, soukromá věc. Kdo něco umí, říká se, tak to dělá. Od toho, kdo o tom moc řeční, žádné valné výsledky moc nečekejte.

Takže od těch, kteří na sobě opravdu pracují, se zpravidla žádné podrobnější zpovědi nedočkáme. Ale poznat se to na nich dá. A ani to nedá moc námahy.

Autor: František Benda, Foto: Internet