Důchodce a duchovní život – Rozdílné emoce

Autor článku: František Benda Se svými myšlenkami si asi nikdy nebudeme vědět rady. Zatím se to moc nevedlo nikomu, takže nás to zas tak moc mrzet nemusí.

Odkud se vlastně bere ta nekonečná změť nápadů, která se v naší hlavě neustále obměňuje? Tohoto na první pohled nepřeberného zmatku není zřejmě ušetřen nikdo. Od zcela bezvýznamných vzpomínek ze vzdáleného mládí přes současné dění nejrůznějších kvalit až do nepodloženého snění o budoucnosti. Zdá se, že si nemůžeme moc vybírat, takže jsme tu vlastně bezmocní.

To vše se děje zcela neuspořádaně pouze do chvíle, než se začneme zajímat o duchovnější přístup k událostem našeho života. Ten musí nutně začít snahou o uspořádání našich myšlenek. Z neuspořádané změti nemůže vzniknout nic pořádného. Takže s chutí do toho!

Pomalu se zjistí, že chaotický proud myšlenek nejrůznějšího druhu není výslovně produktem naší mysli, nýbrž že přichází z jakéhosi vnějšího zdroje, který je dodává bez ladu a skladu. Zdá se, že mysl by se bez nich dokázala docela dobře obejít. To je první krok k tomu, abychom se jimi začali trochu vážněji zabývat. Na jejich zpřeházenosti a nepřetržitém toku to bude sice mít sotva nějaký pozoruhodnější vliv, ale už nebudeme před nimi stát zcela bezradní a zdánlivě bez pomoci.

Rozeznávání kvalit různých myšlenek před nás postaví nutnost jejich zpracovávání, což nám umožní jistou orientaci. To, že jsme připustili obrátit svůj zřetel také k duchovní stránce života, nás přesvědčí o jisté dvojkolejnosti chápání naší skutečnosti. Nezbude nám pak než zcela vážně rozhodnout co v našem životě patří bohu a co císaři, jak už nás kdysi velice dávno vybízel Ježíš. To se týká jak věřících, tak bezvěrců, neboť všichni jsme na stejné lodi. V tomto směru není mezi námi rozdílu, jakkoli si to někteří zarputilci a škarohlídi neradi připouštějí.

Těm nedůvěřivým se bude zdát takový přístup rozpolcený. Však ano, ve skutečnosti to tak je. Ale život nejede po jednoduché koleji. Takových kolejí by se dalo nalézt povícero – a všechny se hlásí o své místo na slunci. Tento pohled, zabývající se srovnáváním duchovního a světského prožívání, je pouze jedním z možných.
Naše mysl je velice složitý konglomerát nejrůznějších možností, které se neustále obměňují. Nikdy nevíme, co v ní nějaká nová událost vyvolá. Necvičená a nekontrolovaná mysl snadno podléhá i primitivním nárazům – odtud potřeba její kultivace. Zde se uplatní představa, že s ní můžeme přece jen trochu manipulovat. Některé věci si prostě a jednoduše nepřipustit k tělu.

Různé životní příhody snadno vyvolávají v naší mysli nejrůznější emoce. Nejsme proti nim nijak zvlášť ochráněni, tím spíš, že některé z nich jsou nám dokonce příjemné, takže je uměle vyvoláváme. Tím je zacházení s nimi někdy dost komplikované.

Ani ty nejsilnější a nejlákavější emoce však neuniknou základnímu algoritmu vznik-trvání-zánik. Jakkoli jsou některé natolik silné, že ovlivní život na mnoho let, dříve či později tak jako tak přece jen zaniknou. Kde že je pak po nich památka? Život si jde přes ně klidně dále.

To se ovšem týká pouze emocí, vzniklých na světské úrovni. Na té, která „patří císaři“. Takové nemají dlouhého trvání, i když jsou občas přece jen zdrojem, umožňujícím další rozvoj. Jejich zánik se ale dříve či později tak jako tak dostaví. Prospěly-li nám nějak, pak dík za ně.

Ne tak se děje na úrovni duchovní. Emoce zde vzniklé jsou umírněné a ne tak časté jako jejich hmotné příbuzné. Obsahují však nespornou výhodu, že v sobě už od samého začátku nenesou zárodek svého zániku. Tím se liší. Jelikož se nacházejí v jakési posloupné řadě, je jasné, že každá z nich bude ve vhodné chvíli nahrazena jinou, další a vyšší. Nejde tu ale o zánik té předcházející, nýbrž o pouhý ústup stranou, neboť to se jí pouze vybily baterie, takže musí být pozvolna přesunuta k jinému, stabilnějšímu zdroji.

Hlavní rozdíl mezi těmito dvěma druhy emocí je v tom, že ta první, nacházející se na hmotné úrovni, končí dříve či později zmarem, takže při jisté předvídavosti je možné se jí i vyhnout prostě tím, že přejdeme na jiný způsob prožívání. Emoce na úrovni duchovní vykazují naopak jistou přitažlivost, neboť jsou v podstatě věčné. Výsledkem pak je, že se nechce jejich již jednou dosažené blažené místo opustit, a to ani za cenu příslibů, že na vyšším stupni bude lépe. Zákon setrvačnosti se paradoxním způsobem uplatňuje i zde. Kolik odhodlání je třeba k postupu o stupínek výš!

V obou případech se však ukazuje, že jakákoliv emoce v duchovním pokroku spíš brání, jakkoli se na samém začátku jejího působení zdá, že k rozvoji spíš lákají a přispívají.

Autor: František Benda, Foto: Internet