Důchodce a duchovní život – Smůla

Autor článku: František Benda Co chvíli se nám něco přihodí. Od drobností, které nestojí za řeč, takže se nad nimi vůbec ani nepozastavíme, až po události, které mohou udat našemu životu nový směr. Něco z toho vítáme, jiné nás rozladí.

Toho si zkoumavé mysli nemohly nevšimnout, takže už dávno začaly uvažovat: proč se to či ono děje? Odkud se to bere? A řídí to vůbec někdo, nebo to vzniká samo od sebe?

Částečné řešení na sebe nenechalo dlouho čekat. Události, ať už příjemné či naopak, byly rozděleny do tří kategorií, a to podle svého vzniku. Každá se pak zkoumá zvlášť. Na prvním místě se ocitly ty, proti kterým se zjevně nedá nic dělat. Jsou prostě jakousi hříčkou přírody. Jelikož se dříve hojně věřilo na různé bohy, bylo autorství připisováno jim, nebo aspoň polobohům, či dokonce jenom nějakým skřítkům. Vyjdeme si bez deštníku a zmokneme. Myslet si ale, že to zavinila nějaká vyšší bytost, která má takové události v resortu, by bylo dost pošetilé. Takže to dnes už neobstojí. Prostě jsme měli smůlu (ale také jsme mohli být předvídavější).
Na druhém místě se umístily události, ve kterých měli prsty naši souputníci. Ať už nás znali či ne, ať už na nás něco úmyslně nastražili nebo to vykonali jen tak maně – byli jsme to my, kdo na to doplatili. Oni na to možná už dávno zapomněli (pokud si toho vůbec všimli), kdežto nám to v mysli setrvává. Čili původce je víceméně známý, nebo aspoň tušený. Zde zcela bezmocní nejsme. Třeba se nám podaří z tušené sféry nevlídného působení předem zavčas uniknout. Nebo se dokážeme na nebezpečí dostatečně připravit, ale také je třeba možné je prozřetelně odvrátit. Anebo jsme tak trpěliví (či lhostejní?), že to bez potíží rozdýcháme. Nevyjde-li nic z toho, je to také smůla, ale alespoň víme, odkud vítr vane.

Třetí typ nemusí být právě katastrofický (i když jak kdy), ale zpravidla jej neseme nejhůře. To tehdy, jsme-li autory maléru my sami. Něco jsme zapomněli, něco ztratili, třeba jsme něco ani pořádně neuměli – zkrátka pohroma. Velice nás to štve. Teď je ale pozdě bycha honit. Je zcela zbytečné naříkat „kdybych to byl tenkrát věděl, tak bych…“ a tak dále. Nešlo by to obrátit? Co bych asi tak měl vědět a dělat nyní, abych na dnešek nemusel později vzpomínat stejným způsobem? Asi nešlo. Kdyby to bylo možné, dělalo by se to. Jenže ono se to nedělá. Takže zase smůla.

Zvláštní pozornost si zasluhují ty příhody, přicházející tak říkajíc od přírody. Tedy ty zcela nezávislé na lidském faktoru. Kdyby byl znám jejich původce, anebo alespoň důvod vzniku, dalo by se v tom něco přece jen podnikat. Buď se je snažit zcela odvrátit, nebo alespoň jejich působení předejít.

Pokusů bylo vykonáno mnoho, avšak zcela bezvýsledně. Jak filosofie, tak náboženství nás shodně navádějí smířit se s nimi. Prostě se v tomto směru nedá nic dělat. Není snad život přirovnáván k slzavému údolí? Smůla, smůla přátelé – smůla na nás číhá za každým rohem.

Z pasivity vystupuje pouze východní učení o karmě. Podle ní vše, co se děje, je pouze výsledkem příčin, vzniklých kdysi dávno a způsobených jen námi samotnými. Tak dávno, že už ani nevíme, co jsme to vlastně udělali a proč – co nás k tomu tehdy vedlo. Ale stalo se a teď musíme platit. Není vyhnutí.

Nespornou výhodou takového smýšlení (jakkoli neopodstatněného) je představa, že nejsme postiženi jen tak zbůhdarma, nýbrž že splácíme jakýsi dluh, kterého jsme se kdysi dopustili. Fakticky nám to moc nepomůže, ale jistá útěcha v tom je. Vše přece záleží na postoji, s kterým události vnímáme. Lépe se to pak snáší.
Druhým aspektem je důrazné varování. Pozor! Předem si rozmysli, co právě děláš! Ovoce tvých činů padne právě jen a jen na tebe. Proto jednej opatrně! Neposlechneš-li, později nenaříkej.

Ze současného hlediska je karma tvrdě nesmlouvavá, což se nám moc nezamlouvá. Po milosrdenství či dokonce nějakém odpuštění tu není ani památky. Nicméně i v této chladné zákonitosti se může osvědčit lidský činitel. Je přece v naší moci přistoupit k jakkoli postiženému a říci mu: jsi v maléru, kamaráde, to je fakt. Máš opravdu smůlu a zřejmě se proti tomu nedá nic dělat. Zde ani ty, ani já nic už nezmůžeme. To je neúprosný zákon karmy. Ale nezoufej – nic není zcela ztraceno. Ještě jsem tu já. Navzdory tvému nepříznivému osudu ti dám napít teplého čaje, zůstanu u tebe do poslední chvíle, aby ses necítil osamocen, a budu tě držet za ruku. Neboj se – nezůstaneš sám. Zůstanu u tebe, jak dlouho si budeš přát.

Nikdy zřejmě nepoznáme tajemné zákonitosti, skryté v pozadí veškerého dění. Nic nám ale nemůže zabránit v použití toho, co je nám přístupné. Co máme kdykoli po ruce, je soucit, laskavost a snaha nezištně pomáhat tam, kde je to potřeba.

Kam jsi se poděla, smůlo?

Autor: František Benda, Foto: Internet