Filosofie: O blaženosti a přiměřenosti

Autorka: Dr. Irena Novotná

V naší západní kultuře jsou hluboké kořeny v úsilí harmonie života. Dva velcí myslitelé, Platón a Aristoteles a po nich i křesťanští filosofové a myslitelé hledají tajemství a podstatu harmonie. Nastartovali tak do budoucna, každý ovšem jinak, možnosti výběru způsobu života, aby lidé došli ke konečnému cíli, totiž  -  blaženosti.

Hledání blaženosti

Řečtí klasičtí filosofové ve svém procesu hledání odpovědi na otázku harmonie života a mluví o blaženosti, kladli též důraz na přiměřenost. Pojem „přiměřenost“ kráčí historií myšlení a vnímání smyslu a kvality lidského života, ale občas udělá dobrodružný krok, zahledí se do jiných, východních systémů, neboť i Číňané, Indové a jiné velké a staré civilizace rozvíjely podobná učení. Není to nic zvláštního, protože jde nejen o hmotný způsob života, ale také duševní a všichni si uvědomují, že člověk je tvor společenský a svým chováním, jednáním a konáním i schopnostmi ovlivňuje právě kvalitu života nejen svého, ale svého rodu, rodiny, různých malých sociálních skupin a konečně celé společnosti. Všichni se do jisté míry shodují na tom, že blaženost vzniká z mravného, ctnostného a dobrého jednání.

Mravné jednání

Co je mravné jednání, to není jednoduché definovat a rozhodně každý člověk si tvoří vlastní hodnoty, a tudíž se v měřítku mravného chování lišíme. Sama mravnost je tématem tak širokým, že uchopení její podstaty vyžaduje neustálého zkoumání. Společnosti, které začaly o ní mluvit ve starověku, se vyvíjely a přinesly tuto kulturu myšlení do budoucích generací. Ovšem, mravnost jak ji chápeme dnes, či jak ji chápaly společnosti v historii, se zajímavě vyvíjí. Není jednou provždy uzavřená do nedotknutelných a uzavřených hranic, ale náhled na mravnost se mění podle kvality myšlení a vnímání lidí. Mravnost je sice svým způsobem nevynutitelná sama o sobě, nelze nikomu nařídit, že se má chovat právě tak či onak, ale společnost svým míněním ovlivňuje životní hodnoty, které procházejí zkouškou života v jednání a konání každého jednotlivce. Některé jsou trvalé, jiné se postupně opotřebovávají změnou společenského chování a potřeb a vznikají nové. Některé hodnoty svým významem přecházejí do vynutitelného práva; jedná se většinou o vztahy ve společnosti, zajišťující kromě čistě etických potřeb, chránící rodinu, různě zaměřené kolektivy, i ochranu životního standardu, do něhož náleží i otázka, ochrana a uskutečnění podmínek k ochraně důstojnosti člověka od početí počínaje.

Ctnost

Otázka ctnosti je starobylá; shodujeme se v naší kultuře na pojetí ve smyslu, že ctnost je trvalá dispozice konat dobro. Ovšem, co je konat dobro, to je opět složitá cesta k poznání, co je dobro. Určitě ihned nastoupí ti, kteří rádi relativizují a budou diskutovat o tom, že dobro samo o sobě neexistuje, pokud není ředěno poznáním zla. Chápejme tedy sám pojem „ctnost“ jako nadřazený všem vlastnostem, které ideálně směřují k dobru. Sókrates snad nejvíce ze všech hovořil k tomu, co se výhradně týkalo člověka; v jeho rozhovorech, které jsou též obsahem Platónových dialogů, se objevují témata o tom, co je krásné a ošklivé, co je spravedlivé a nespravedlivé, co je rozumnost a co je šílenství, co je statečnost a co zbabělost. Sám říkal, že jeho úlohou není rodit moudrost, ale pomáhat ji na svět. Jeho zvláštností je, že se svou naukou neobrací k davu, ale vždy na přítomného jednotlivce; chápeme ho jako veřejného vzdělavatele vedeného vírou v člověka a láskou k němu, nikoliv jako poučující učitel. Jistě nás zaujme, že ctnost spojoval s rozumovým jednáním; nelze dělat to, co je správné, když to neznáme a podle něho nelze dělat nesprávné, když to známe (víme, že je to nesprávné).

Dobré jednání

Dobré jednání je skutečně potřebné. Ale kdo může určit, co je dobré jednání v různých životních situacích? Každý člověk chápe dobré jednání v rámci svých hodnot, ale někdy je postaven různými okolnostmi před rozhodnutí, které jeho hodnoty a jistotu v jejich správnost náhle naruší a může se dostat do křížku s aktuálním právem. Dobré jednání není rozhodně nic statického, protože náš život nás staví před různá rozhodnutí, někdy nepříjemná, příčí se našim citům. Ano, je to o vztahu člověka k člověku, k rodině, ke společnosti, k živým tvorům, k přírodě, také je to otázka osobní mravní odpovědnosti. Když člověk jedná sobecky, tudíž ve svůj prospěch není to vždy špatné jednání, protože má na to právo, pokud tím výrazně neomezuje druhé a nezpůsobuje jim újmu na cti, na způsobu života, na jejich názory, a v tom smyslu, že i lidé tak jednající a konající nezpůsobují újmu druhým. V tom je určitý konflikt, který je třeba řešit. Je to otázka spravedlnosti, výchovy k dosahování štěstí a životní i společenské rovnováhy. Dobré jednání je velká otázka, která se probírá historií až k naší současnosti. Tuto otázku rozebírá i literatura, ať je zaměřená do vztahů mezi lidmi, do veřejného života či do rozhodovacího procesu v klíčových okamžicích života.

Z tohoto stručného pojednání poznáváme, jak je těžké dospět k blaženosti, protože člověk je ambivalentní bytost, současně i transcendentní (přesahující sama sebe v určitých životních situacích). Vzpomeňme si, v otázce transcendence člověka na různé osobnosti v historii; lidé, ač sami hladovějící nabídnou svůj chléb či oděv ještě více strádajícímu, člověk, který bojuje za spravedlnost, riskuje do krajnosti svůj klid, svůj způsob života a i život sám. Do takových krajností ho žene svědomí či pocit, že tak musí jednat, pokud má mít život nějaký smysl.

Přiměřenost je těžká otázka

Pojem „přiměřenost“ není definován, nikde ho nenajdete jako ucelené konstatování. Je to dobře nebo špatně? Přiměřený způsob života chápejme jako standardní chování k sobě a k druhým. A od toho se odvíjí i chování ve veřejném životě. Hovoří se o přiměřenosti policie zásahu vůči lidem, narušující veřejný pořádek (definici najdeme v právu), o přiměřeném způsobu stravování (k tomu nás vede nejen aktuální zdravotní stav, ale i dobré originální receptury k vaření a způsobu stravování i naše úvaha, jak se stravovat, abychom si neškodili, přiměřené tělesné aktivity oproti adrenalinovým sportům a takovým činnostem, které jsou z hlediska zdraví riskantní (porušování varovných hlášení o počasí na horách), ale také přiměřených výchovných prostředků dětí a školní mládeže. A protože přiměřenost jako taková není sevřena do definice, je na každém z nás, abychom si ji promysleli v různých situacích, které nás běžně potkávají. Dokonce nás tato otázka nutí myslet na moudrost, která byla vždy pojímána jako jedna z kardinálních ctností. Přiměřenost je tako v reakci na situaci, která vzbuzuje hněv; jednání v afektu a neschopnost se ovládnout způsobuje velké problémy nejen jednajícímu, ale také jeho okolí. Pokud se někomu stane újma nepřiměřeným chováním a postupem veřejné moci, má možnost dokázat, že se tak dělo nepřiměřeně na základě správního řádu a judikátů. I v tomto případě je příležitost si zapřemýšlet o přiměřenosti jako dobru, jako ctnosti, jako moudrosti.

Pokud máte rádi filosofii, milí čtenáři, pak přijmete mé pozvání na filosofické přednášky na youtube – zde a v dalších zde uvedených přednáškách.

Zdroj: Hans Joachim STÖRING, Malé dějiny filosofie, Praha, 1993, vybrané kapitoly z přednášek z filosofie CMTF, Olomouc, Správní řád

Autorka: dr. Irena Novotná