Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 1983.

V červnu 1983 nastoupil do divadla nový ředitel Roubal a já v červenci odešla na mateřskou dovolenou.
V srpnu se mi narodila dcera Rita.

Když to předseda Revolučního odborového hnutí, Mirek Papoušek, řekl v Klubu, kde se sešli zaměstnanci divadla na zahájení sezóny, přivítali to halasně a s potleskem. Potěšilo mě to. Divadlo patřilo k mým několika nohám, na kterých jsem stála.
Z Červeného kříže mi napsali, že Viose v Holandsku našli, poslali mu doporučený dopis, ale on ho nepřijal, takže dopis se vrátil zpátky do Brna. Tím pro ně jejich práce končí. Prý nic jiného na území cizího státu dělat nemohou.

A tak jsme si s panem Fuchsem řekli, že se na Viose vykašleme. Zájem o Filipa nemá, neozval se mu, nenapsal mu, nezajímá se o to, jak splácím novomanželskou půjčku, díky které se válel každý rok v Bulharsku, tak ať si trhne nohou.

Filip se prostě bude jmenovat jako my. Obě naše děti se budou jmenovat stejně. Budeme definitivně rodina.
Věděli jsme, že to nebude problém. Filip věděl, že pan Fuchs není jeho otec. Věděl, že Vios odjel, a my nevíme, kde je. O Viosovi mluvil jako o tatínkovi, a panu Fuchsovi říkal, tatuš. Mým rodičům říkal babička a dědeček, a když jsem vyvdala rodiče pana Fuchse, říkal jim, babuška a děduška. Přizpůsobil se po svém.
„Filipe, chtěl by ses jmenovat jako tatuš? Fuchs,“ zeptala jsem se ho v létě a on nadšeně přikývl.
„Chtěl! A to bych se jmenoval i Honza?“

A tak jsme soudně zažádali o změnu jména. Soud proběhl brzy, byla jsem tehdy asi dva týdny po porodu, a dopadl v náš prospěch. Pan Fuchs si Filipa osvojil nezrušitelným osvojením, a je tedy uvedený i jako otec v jeho rodném listu.

Stihli jsme to. V září 1983 šel do školy Filip Fuchs.
Když jsem se koncem září sešla v divadle s novým ředitelem, řekl mi, nesmíte být na mě zlá, Irenčičko, já jsem o vás slyšel, že hned do všeho šijete.

Pobavil mě. Že bych do všeho šila? Spíš to bylo tak, že nesvázaná se žádnou partičkou v divadle, jsem občas nevědomky šlápla do hovna. Nebyla jsem nikomu ničím zavázaná, jako nápověda jsem dělala svoji práci dobře, a tak jsem si mohla dovolit kritizovat druhé.
Stejně to nebylo moc platné.

Po narození Rity jsem začala po deseti letech opět denně psát. Psala jsem sice i před tím, ale bylo to takové uhoněné psaní, spíš zápisky, něco jako deník, ale teď jsem si řekla, že budu psát povídky a koketovala jsem i s napsáním divadelní hry, protože jsem věděla, že na mou knihu ještě neuzrál čas. O čem bych do ní asi tak psala? Humorné příhody členů Brigády socialistické práci? Vím jenom o jedné.
Pokaždé, když se v divadle chystalo nějaké zasedání komunistů, dali jsme na nástěnku Brigády socialistické práce a na nástěnku Socialistického svazu mládeže, co nejvíce materiálů o našich aktivitách.

To aby soudruzi viděli, jak jsme v divadle aktivní!
Jednou jsme s herečkou Lumskou, která vedla BSP, zase před nějakým zasedáním připravovaly nástěnky, já svazáckou a ona béespáckou, a Peha, řidič divadelního autobusu, se za nás postavil, a ukázal na nástěnku, kterou připravovala Lumská.
„Páni, to je brigádnických hodin! Ti jsou pracovití! Ale nejpracovitější je tenhle! Ten má, panečku, brigádnických hodin! Kdo to je? Toho neznám!“
Lumská se na něho přes rameno otočila.
„Kdo je nejpracovitější, Peho? Koho neznáte?“
Peha ukázal na jeden papír.
„No, tenhle! Kdo to je? Tenhle pán! Jmenuje se Celkem!“
Tahle historka se dlouho, dlouho v divadle vyprávěla. Pan Celkem má nejvíc brigádnických hodin…
I když jsem věděla, že mi kniha nevyjde, přesto jsem se k psaní začala pomalu vracet. Jako by se ze mě teprve teď, narozením Rity, stala celá ženská. Nevím, kde se to ve mně vzalo, protože jsem o tom takhle nikdy nepřemýšlela, ale najednou jsem si teď říkala, splnila jsem svou povinnost ženy, stala jsem se dvakrát matkou.

Teď už se začnu věnovat také sobě.
Cítila jsem, že začíná nová etapa. Odešel Kája. Odešel táta. Místo nich jsem měla Filipa, Ritu a pana Fuchse. Bráška František měl svoji Olinku a Erika. A měsíc po tom, co se narodila Rita, se jim narodil druhý syn, Jakub.
Měla jsem dvě děti a minimálně ve dvou věcech jsem dospěla. Když se mě teď někdo zeptal, co ti je, proč kulháš, odpovídala jsem, mám dětskou obrnu. Do té doby jsem to vždycky zahrála do autu a schovávala svoji nohu do kalhot či dlouhé sukně.

Také o tátovi jsem teď v klidu a bez emocí říkala, že pil, a hodně. Do té doby jsem to nebyla schopná říct.
A pak jsem jednou potkala na mostě Martu, bývalou švagrovou, se kterou jsme se několik let neviděly. Řekla mi, že se vdala a bydlí ve Velkém Oseku, má syna Luboška a hodného muže, řekla mi o Marečkovi, že hodně čte, jak se učí, a pozvala nás na návštěvu. A tak jsme tam v neděli zajeli na kolech.
Patnáctiletý Mareček byl celý Kája.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1