Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 1984.

Byla jsem sice s Ritou na roční mateřské dovolené, ale zprávy z divadla mi nechyběly.
Pořád jsem psala do Kolínského zpravodaje své dvě stránky o kolínském divadle a jeho zaměstnancích, a pořád jsem chodila každý měsíc na stranické schůze, kde jsem dělala „blbou“ a ptala se na věci, které byly všem jasné.

V divadle byli všichni novým ředitelem Roubalem otrávení. Odešel dramaturg Vidiš, odešel náborář Adam. Roubal poslal do důchodu starou sekretářku, paní Machaňovou, která byla bohyní mezi sekretářkami, a přijal místo ní atraktivní Věru. Neschopní ředitelé a vedoucí mívali v té době vždycky atraktivní sekretářky, a případná výjimka potvrzovala pravidlo, ale ředitel Roubal neschopný ředitel byl.
V padesátých letech vystudoval práva, v roce 1968 začal jako první v republice uvádět striptýz v pražském kabaretu Alhambra a svůj další úspěšný osud zpečetil tím, že pozval na striptýz Sověty, kteří nás přišli v roce 1968 zachránit od kontrarevoluce.
Když odešel z Alhambry, skončil na stáži na Krajském národním výboru a odtud už jenom stačilo udělat, hop!, do křesla ředitele kolínského divadla.
Teplíčko až do důchodu.

V atmosféře nespokojenosti, neprofesionality, uměleckého dusna a nejistoty, jsem se rozhodla koncem května 1984, k Mezinárodnímu dni dětí, uspořádat Den otevřených dveří v divadle.
Po nocích, kdy děti, devítiletý Filip a malá Rita, spaly a pan Fuchs byl pracovně mimo Kolín, jsem psala scénář. Podrobně jsem vypsala, jaké role kdo bude mít, co bude dělat, a když jsem to měla hotové, dala jsem na divadelní ferman výzvu, aby se přihlásili zájemci.

Pár se jich sice napsalo, ale já potřebovala, aby se přihlásili všichni zaměstnanci divadla. Všichni. A tak jsem je začala obcházet osobně a Den otevřených dveří se konečně začal rýsovat.
Přemluvila jsem vlásenkáře, rekvizitáře, isnpicienty, kolegyni nápovědu, zvukaře, osvětlovače, kluky z techniky. Všichni dostali role a všichni si začali chodit vybírat do skladu garderoby kostýmy, do vlásenkárny paruky a do rekvizitárny rekvizity…

Po dlouhé době se v divadle objevilo nadšení a radost.
Jediný ředitel Roubal byl skeptický. Den otevřených dveří sice nezakázal, protože zakázat něco „Irenčičce, která do všeho šije“, si nedovolil, ale nedoporučil ho, a odjel do NDR, kam jezdil často na „služební cesty“.

Přišla neděle, devět hodin a před divadlem stály doslova davy lidí.
„Moji účinkující“ byli v šoku, ale mě to nepřekvapilo. Čekala jsem to od začátku. Věděla jsem, že přijdou davy a proto jsem také připravovala každou maličkost, až jsem byla ostatním k smíchu, ale teď se nám moje preciznost vyplatila.

Vstup byl zdarma, ale lidem jsme dávali šatnové bloky s čísly a rozdělovali je do skupin. Služba nosila čísla každé skupiny do divadelního klubu, kde prohlídka končila losováním právě těchto čísel, a výherci dostali lístky na premiéru pohádky.
Na závěr si všichni v klubu zazpívali písničku, Divadlo, divadlo, ty jsi naše divadlo, na melodii Kolíne, Kolíne, stojíš v pěkné rovině…

A to všechno jsem, prosím, vymyslela, promyslela, napsala, vytiskla a posléze společně se všemi zaměstnanci divadla, uskutečnila.
Nadchli jsme stovky Kolíňáků.
Byla to nádherná atmosféra. Nezapomenutelný zážitek pro všechny
Zlatovláska mezi námi nadšeně běhala, převlečená za čarodějnici, herečka Lumská v euforii volala na davy lidí před divadlem, jen taky jednou na nás stůjte frontu, a když se otevřely hlavní dveře do divadla, navalilo se na nás doslova tsunami návštěvníků, a my museli rvát z davu děti, aby nám je neušlapali.
Široké schodiště před divadlem bylo plné, hlava na hlavě, auta, projíždějící kolem divadla, brzdila, protože to, co se tady dělo, ještě nikdy nikdo neviděl!

Lidé se cpali a strkali, aby se dostali dovnitř! Předbíhali se! Hádali! Ale zvládli jsme to. Pustili jsme první „očíslovanou“ skupinu do ochozů, a jakmile se nad nimi rozlehl Hlas divadla, který namluvil herec Lenský svým hlubokým hlasem, všichni zpozorněli a pak už se nechali unášet do všech prostor divadla, kde všude, na každé chodbě, v každém rohu, na schodišti, za dveřmi, v šatnách – všude na ně čekalo překvapení.
Všechno na sebe navazovalo. Všichni, kdo se realizace mého Dne otevřených dveří, zúčastnili, byli úžasní. Obětaví a radostní, a z každého, opravdu z každého bylo cítit, jak ho to baví.
Ke konci, pozdě odpoledne, se mi dostalo poklony od režiséra Michala Taranta.
„Vyšlo ti to,“ řekl a zvedl palec ruky. Skromně jsem se usmála.
„Mně? Nám to vyšlo.“

Na tenhle den se dlouho v Kolíně vzpomínalo. Asi po pěti letech se ke mně hlásil na mostě nějaký chlápek.
„Dobrý den! Já jsem číslo šedesát!“
Udiveně jsem na něj koukala. Co je to za magora? Všiml si toho a hned mi to vysvětlil.
„Kdy zase bude Den otevřených dveří? Já měl číslo šedesát!“

Dnem otevřených dveří moje aktivity na mateřské dovolené zdaleka nekončily.
Napsala jsem po deseti letech první povídku, kterou jsem chtěla někam poslat, a vybrala jsem si literární přílohu Rudého práva, která vycházela v sobotu a jmenovala se, Haló sobota.
Sobotních příloh s povídkami bylo sice víc, ale tahle povídka by se jinam nevešla. Byla dlouhá a sobotní příloha Rudého práva byla prostě největší ze všech sobotních příloh.
A oni mi ji vzali! První povídku, která se jmenovala Kronikář města K., a kterou jsem napsala na jeden zátah, s vědomím, že nepůjde do šuplíku, ale že ji pošlu do novin, mi vzali!
Vyšla 30. června 1984.

Prožila jsem druhý šťastný okamžik svého profesního života. První byl divadelní, díky Zlatovlásce, když mi oznámila, že budu napovídat. Druhý byl tenhle, literární.
Když mi přišel z redakce dopis, věděla jsem, že mi ji vzali, aniž bych dopis otevřela. Nikomu jsem nic neřekla. S Ritou v kočárku jsem jela k Labi, kde jsem si sedla na lavičku pod topoly a teprve tam jsem obálku otevřela.
Bereme. Vyjde 30. 6. 1984.
Radostí jsem obálku líbala. Byla jsem šťastná.
„Ritunko, tvoje maminka bude spisovatelka,“ šeptala jsem mé krásné holčičce, a věděla jsem, stoprocentně jsem věděla, že jsem na cestě ke své knize.

Byl to pro mě obrovský úspěch. A nic na něm neměnilo ani to, že mi ji vzali v Rudém právu. Naopak. Bylo pikantní, že vyšla právě tam. Byla totiž o tom, jak všichni, kteří ve městě K. něco znamenali, skončí po své smrti na městské skládce.

Vzpomínám si na sobotu, kdy vyšla. Jela jsem s divadlem do Kutné Hory, kde jsme hráli na Vlašském Dvoře. Přijel tam také Aurel, redaktor kulturního oddělení deníku Svoboda, což byly krajské komunistické noviny.
Když mě uviděl, ironicky na mě zavolal, ááá, kronikář města Ká! Nic víc. Jenom tohle. Ááá, kronikář města Ká!
Znali jsme se odmalička, moje rodina znala jeho rodinu, v divadelním klubu jsme propili desítky hodin, zažili jsme spolu víc jak patnáct divadelních Silvestrů, spousty legrace, smíchu, byl chytrý, vtipný a…
Ááá, kronikář města Ká!

Je pravda, že mi později některé moje povídky do Svobody bral. Asi tam neměl co dát. Něco mi také vyšlo v Lidové demokracii, tam měl zase manželku herec Luděk Nešleha. A bez protekce mi vycházely povídky v Zemědělských novinách a v týdeníku, Ahoj na sobotu.
Ale na ten krásný pocit, jaký jsem měla, když jsem poprvé otevřela noviny, a tam byla moje první povídka, kterou jsem po deseti letech napsala, s vědomím, že ji někam pošlu, na ten krásný pocit nezapomenu nikdy.
Kronikář města K.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1