Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 1984 – Kronikář města K.

Bolest v prsou se už zase ozvala. Kronikář města K. se unaveně opřel do křesla. Ale byla to spokojená únava; právě dočetl materiál, který mu předaly jeho tři rezervy, jak sám pro sebe pojmenoval Jiřího, čtyřicetiletého vedoucího odboru výstavby MNV, třicetiletého Jana, bezpečnostního technika z chemického závodu a stejně starého Josefa, redaktora městského měsíčníku.
Všechny tři zprávy byly perfektně vypracované a byly hlavně živé a čtivé a toho si na nich starý kronikář cenil nejvíce. Budou stačit malé úpravy a může to zařadit do kroniky. Tato tři jéčka, Jiří, Jan a Josef, ho zbavovala starostí, co bude s kronikou, až ji nebude mít kdo psát.

Když před třiceti lety převzal žezlo kronikáře, bylo to skoro po patnáctileté přestávce. Chyběla léta okupace, osvobození, únor 1948. Bylo to pouhých patnáct let a byl to celý život. Někdy si říkal, že těch patnáct let, která se se vší poctivostí, jaké byl schopen, snažil zmapovat, ho stálo tolik, jako kdyby ta léta prožil ještě jednou.
Celý život pracoval na MNV, prošel snad všemi odbory, později se stal předsedou různých komisí a ještě později již jenom členem těchto komisí. Proč nevydržel na jednom místě? Nebylo to pro neschopnost, jako se to stávalo některým jeho spolupracovníkům, že je z jednoho odboru vyšoupli do jiného, na „zkušenou“, zda zaberou tam… ne, on trpěl žízní poznat své město, kde se narodil, odkud nikdy neodešel, poznat ho ze všech stránek, a k tomu byly všechny ty odbory a komise jako stvořené.

Celý život si přál napsat román, o lidech v jeho městě K., o životě. Později své přání umírnil, stačila by mu knížka povídek. Ale kdo mohl za to, že kronika byla vždy na prvním místě? Dokázala beze zbytku pohltit všechno, jeho přání, radosti, zklamání, soukromí, celý jeho život. A asi to tak bylo dobře.
Kronikář zhasl lampu, vstal, udělal několik kroků a rozhrnul závěs. Vstoupil na balkon. Město pod ním se topilo ve tmě i koupalo ve světlech. Anebo obráceně? Usmál se tomu přirovnání, a protože bolest v prsou nepřestávala, znovu se posadil, tentokrát do starého proutěného křesla v rohu balkonu.
Milenecky pozoroval město K. pod sebou a kolem sebe. Věděl, že jeho dům se jednou zbourá, stejně jako těch několik vilek kolem, ale byl klidný, Jiří ho ujistil, že to nebude dřív než za patnáct let… a pak tady bude sídliště, i předběžné plány viděl, pěkné, moderní, mladé. A jedna z ulic někde tady, v místech jeho domu, se bude jmenovat po něm, Líbalova. I to věděl, a proč to nepřiznat, těšilo ho to. Představoval si, jak kluci budou vodit své dívky do „jeho“ ulice a budou jim říkat: Víš, jak se tahle ulice jmenuje? No přece, Líbalova. A kdo sem přijde, tak se musí co? No přece líbat!
Najednou kronikáře z jeho snění něco vytrhlo. Byl to snad zvuk, ale skoro neslyšitelný, nebo pohyb, zatím neviděný, snad pocit něčeho… a pak to uviděl.
Z kraje města se blížilo zvláštní, načervenalé světlo, pohybovalo se váhavě ulicemi, kronikář se nedokázal rychle zorientovat, ale zdálo se mu, že to světlo snad ani nerespektuje silnice. Slyšet nebylo nic, to jenom v podvědomí vyvolávalo to zvláštní světlo změť představ, houkání sanitky, naléhavý hlas požárního vozu či maják vozu hlídky VB. Ale skutečný zvuk slyšet nebyl.
Pak se světlo zastavilo. Kronikáři to připadalo, jako by očichávalo dům či ulici, kde stálo, a po chvíli, snad po pěti minutách, se vydalo stejnou cestou nazpátek. Ale tentokrát už rychleji, jistěji, jako by splnilo, co potřebovalo.

Vrátilo se do stejného místa, odkud se vynořilo a zmizelo. A město K. bylo zase starým městem K. Koupalo se ve světlech, i topilo ve tmě. Kronikář polohlasem opakoval podruhé své přirovnání, ale přistihl se, že říká jenom slova a myšlenkami je u veliké mapy města K., kterou má pověšenou v pracovně.
Odkud to vyjelo, kam to jelo a co to bylo?
Dlouho stál u mapy a burcoval paměť. Kdysi v těch místech na kraji města bývala mokřina, jako kluci tam chodili na žampiony a o kus výš pouštět draka. Pak se to začalo zavážet… jak to vypadá teď, to už kronikář nevěděl. Dlouho tam nebyl. Snad tři roky, nebo dokonce pět? Že by tam někdo něco vozil v noci, potají?
Pak se snažil zjistit ulici, kde se světlo zastavilo. Ale přesně se mu to nepodařilo. Snad ulice Roháčova, snad Prokopa Velikého.
Vrátil se zpátky na balkon. Byla teplá, květnová noc a tak vydržel město pozorovat ještě dobrou hodinu. Ale načervenalé světlo se už neobjevilo.

Druhý den, sotva se brzy ráno probudil, cítil v sobě takovou zvláštní sílu, že se jí podařilo zahnat i bolest v prsou. Protože měl přátele a známé na nejrůznějších místech ve městě, brzy se dozvěděl, že uplynulou noc měli požárníci klid, příslušníci VB jezdili po městě jako obvykle a nic nepozorovali, a sanitky vyjeli celkem sedmkrát; ale ani jednou nemusely použít houkačky.
Byla to klidná noc. A co úklid? Raději zatelefonoval i tam, ale na Technických službách města si mysleli, že se zbláznil. Nicméně když o jeho dotazu uslyšel náměstek, napadlo ho, jestli to není maličké upozornění. A tak pro jistotu vyhlásil pohotovost a město se dočkalo mimořádné očisty mimo harmonogram.
Večer seděl kronikář na balkoně od osmi hodin. Čekal do půl dvanácté a nic. Další večer totéž. Dočkal se až šestý večer.

Stejně jako poprvé, pocit čehosi nedefinovatelného, ale protože už věděl, okamžitě hledal očima to výchozí místo. A načervenalé, zvláštní světlo se opět váhavě prodíralo ulicemi, pak se zastavilo; kronikář si zapisoval do paměti snad každý centimetr jeho pouti, všechny body, které stačil postřehnout, hotel Savoy, křižovatka, budova okresního soudu… a teď by mělo světlo stát v ulici, kde je kino Oko. Ale to už jede zpátky, rychle a jakoby vesele. A opět zmizelo tam, odkud se vynořilo.
Kronikář se už ničím nezdržoval a spěchal k mapě. Předvídal spěch, ke kterému ho jeho paměť bude nutit, a mapu v minulých dnech převěsil na stěnu hned vedle balkonu. Prstem projížděl trasu načervenalého světla. Skončil v místě, které určil už na balkoně, v ulici u kina Oko. Od křižovatky sice světlo jako by projelo k okresnímu soudu skrze bloky domů, ale to mohlo být zdání, ano, musel špatně vidět, tam se totiž nedalo projet.

Druhý den se Kronikář vydal do Kmochovy ulice. Nenašel tam nic zvláštního. Naproti kinu Oku jídelna a družina, pak několik vilek a mezi nimi, v domě, kde bydlel jeho přítel, JUDr. Bína, mateřská školka. Doktor už léta nevycházel, nohy mu přestaly sloužit, a tak nabídl svůj dům blízkému Laktosu jako školku pro děti. A od té doby měl JUDr. Bína sice po klidu, ale zato nebyl nikdy sám a navíc se o něho pracovnice školky se o něho staraly s péčí přímo mateřskou a v jeho pokoji, kde měl svůj „výměnek“, se dveře netrhly. Vlezly tam i děti…
Dědo, kdy nám zase budeš povídat pohádku?
JUDr. Bína totiž přebásňoval případy ze své praxe do řeči pohádek. Cikánka Agnes, stálá návštěvnice soudních síní, to byla ježibaba Agi Jagi a násilník Peterka byl Drtič kostí, zaměstnaný u Sběrných surovin.
Kronikář se zasnil. Když přítele nedávno navštívil, oba se tomu blonďatému kloučkovi smáli. Vlétl do pokoje s tím všetečným dotazem a stejně rychle vylétl, vytažen nemilosrdnou rukou své „soužky“ učitelky. Ještě dnes si upamatoval její příjemnou mladou tvář, když se s omluvou mezi dveřmi na chvíli zastavila.
„Pane doktore, nezlobte se, máte návštěvu a Lukášek vám sem vleze jako… promiňte, prosím.“
Kronikář se dlouho nerozmýšlel a u školky zazvonil. A musel se usmát, jako by ji vzpomínkou přivolal, přišla mu otevřít tatáž dívka.
„Dobrý den, tak vás jdu zase otravovat… pustíte mě k doktorovi?“
Dívka mlčela, chvíli se dívala na kronikáře, pak na zem, opět na něho a pak kamsi nahoru. Vysoko nahoru. A několikrát zamrkala, jako když chceme zastavit slzy. A pak pomalu, beze slova, dveře zase zavřela.
Kronikář se posadil na chvíli v zahradě na lavičku. Tak vidíš, kamaráde, už ty svoje pohádky nenapíšeš. Ale třeba je napíše některé z těch dětí, kterým jsi je vypravoval… já tu svoji knihu také nenapsal… ale něco po sobě tady necháme každý, ať už chceme nebo ne.

I další dny pokračoval kronikář v pozorování načervenalého světla a zapisoval si místa, kde se světlo zastavovalo. Například za měsíc červen „vyjelo“ světlo třikrát a pokaždé se zastavilo na různých místech města K.
Kronikář stále neviděl souvislosti, ale cosi cítil uvnitř v prsou, jako kdyby mu tělo chtělo dát znamení, kterým směrem se v pátrání dát.
Byl i na té skládce.
Celá bývalá mokřina už byla zavezená, sem tam na ní začala růst zeleň, zbytek se ještě zavážel. Až přijde čas, mělo se sem protáhnout nádraží, zatím se to zde nechávalo v klidu a v poměrné čistotě, jak musel kronikář přiznat. Nevypadalo to, že by sem někdo něco tajně, po nocích, vyvážel. Zavážka měla svůj pevný řád… a vznášelo se nad ní podivné ticho.

Bylo to zvláštní, nádraží přes silnici, o kus dál, na druhé straně, Labe se svými loděmi, plnými uhlí, a tady ticho.
Kronikář udělal několik kroků a zdálo se mu, že ani ty nejsou slyšet, zakašlal, jednou, dvakrát… slyšel něco nebo ne?
„Pane Líbale, snad nám tu skládku nedáte do kroniky? Počkejte si, až tu bude nádraží.“ Kronikář se pozdravil se známým rybářem, který byl na rybách na Sandberku. „Až tady budou jezdit vlaky, to se vám bude líp psát!“
„Mně už ne. To už bude psát kroniku někdo jiný.“
„Ale, ale… to jsou řeči. Pojďte, hodím vás do města. Jedu a koukám, sakra, není to pan Líbal, a co dělá tady, ten taky musí být všude, jako tenkrát na tý naší rybářský schůzi, jak nám tam zvedl mandle…!
Rybář povídal a povídal a kronikář mohl přemýšlet. To zvláštní ticho… když se auto rozjelo, otočil se po místě, kde před chvíli stál. Ne, sem už nikdy nepřijde. To věděl určitě. Ale smutný z toho nebyl.
Dny ubíhaly. Z večerního čekání na načervenalé světlo se stal pro kronikáře obřad. Jistě, i před tím pozoroval své město, ale od té doby, co objevil světlo, skrývalo se pod tím večerním a nočním čekáním „cosi“. Těžko vysvětlit, co, kronikář se o to sám pro sebe mockrát pokoušel, ale on, který dovedl vždy tak rychle a výstižně popsat situaci, v tomto případě ustrnul u tohoto slůvka.
Bylo to prostě „cosi“.
Koncem srpna, k večeru, mu Josef, redaktor, přinesl poslední číslo městského měsíčníku. Josef se začal vyptávat na podrobnosti, týkající se kroniky a kronikář, potěšený jeho zájmem, mu předvedl kartotéku, se kterou léta pracoval, a kterou neustále doplňoval, knihovnu, vztahující se pouze k městu K., a chystal se, že mu předvede svůj největší poklad, podrobné životopisy významných osobností města za posledních sto let, když vtom Josef rozevřel měsíčník a upozorňoval ho na článek o ochraně stromů ve městě.
Kronikář se začetl, souhlasně přikyvoval, a když dočetl, bezmyšlenkovitě otočil stránku.
Z našich řad odešli.

Pod tím sloupec asi dvaceti jmen. Rok narození, adresa. Kronikář přejížděl očima sloupec. Ulice Roháčova, V Opletkách, Zlatá, Lipanská, Kmochova, Rimavské Soboty, Sluneční. Trochu zpozorněl. Roháčova. Kmochova. Sluneční. Stavitel Janík, průkopník všeho nového, co se ve městě postavilo, JUDr. Bína a devítiletá holčička, automobilová nehoda. Zemřeli v květnu. V měsíčníku se ale na ně vzpomíná až o tři měsíce později, technické důvody… Roháčova, Kmochova, Sluneční.
Kronikář zneklidněl a tlak uvnitř v prsou zintenzívněl.
„Je vám něco, pane inženýre?“
Redaktor Josef se rozhlédl po telefonu.
„Nic… nic, Pepíčku. To nic není… to dělá to horko, konec srpna a ne a ne to povolit. Však také posvícení bylo jako vymalované… a jestlipak víš, jaká byla v K. nejvyšší teplota?“
Roháčova, Kmochova, Sluneční.

Řeč plynula dál, tlak zůstával a ty tři ulice se stále připomínaly.
„A víš, Pepíčku, čeho jsem si všiml pod železničním mostem? Jsou tam udělaná znamení, kdy vystoupilo Labe na břeh. U každého znamení je den, měsíc a rok. A u toho posledního, v roce 1981, je jenom ten rok. To jsme tak uspěchaní, nebo je nám líto barvy… anebo jsme tak líní?“
Roháčova, Kmochova, Sluneční.
„Jdi už, Pepíčku, jdi. Čeká na tebe rodina. Co malá, jak roste? Já jsem, Pepíčku, chtěl mít děti, nejdříve pět, potom tři a později bych bral i to jedno. A když manželka umřela, ve věku, kdy se mateřství od ženy pomalu vzdaluje, kdy už těm dvěma nezbývá než se smířit, že děti nebudou, tak jsem se stal kronikářem. Jdi, Pepíčku, jdi. A děti, ty ať ti pěkně rostou. Jdi…“

Kronikář se s Josefem rozloučil a ten odešel s nepříjemným pocitem, že by měl něco udělat. Třeba zavolat doktorovi, ale co by mu řekl? Že se mu zdá, že ing. Líbalovi je špatně? Dole u domu se zastavil. Kronikář stál na balkoně a zvedl ruku na pozdrav. Snad to nic nebude, uklidňoval se Josef a dal se dolů k městu. Když se ještě naposledy otočil, kronikář už na balkoně nebyl.
Seděl ve svém křesle a kontroloval názvy ulic ze záznamů o načervenalém světle, s názvy ulic na seznamu těch, kdo odešli z našich řad.
Roháčova, Kmochova, Sluneční.

Ten den, kdy tyto ulice navštívila smrt, „vyjelo“ i načervenalé světlo. Proč ho to nenapadlo dřív? Tlak v prsou trochu povolil. Kronikář našel seznamy, které mu dávají každý měsíc na matrice. Začal procházet červen…
Orebitská, Raisova, Alšova.
V Orebitské učitelka, milovnice divadla, bývalá ochotnice, a výborná klavíristka, ve druhé ulici to byl kamarád, bývalý sportovec, jednatel TJ, dopisovatel okresních a krajských novin a v Alšově osmnáctiletý student. Kronikář si vzpomněl, byla to taková banální nehoda na motocyklu, s tragickým koncem… kousek před gymnáziem, kde studoval.

V červenci se mu shodovaly dvě ulice a opět dvě známá jména.
Kronikář vyndal velké červené desky s nápisem Význačné osobnosti. Spolu s nimi vyndal červený sešit s nápisem, Doplnit do Význačných osobností, a pod JUDr. Bínu, kterého tam již měl, zapsal i další jména.
Nechal vše ležet na stole a vyšel na balkon. Pomalu se stmívalo. Posadil se do proutěného křesla a čekal. Do zvuků usínajícího města si stále více uvědomoval tlak v prsou.
Potom uslyšel známé „cosi“ a zcela samozřejmě natočil hlavu k zavážce. Načervenalé světlo pomalu vyjelo. Kronikář jako by seděl přímo proti němu. Jako by je spojovala cesta, sice klikatá, ale každou chvíli se protínající na jedné přímé lince.
Kronikář vstal, vrátil se do pokoje a pod poslední jméno v sešitě s nápisem, Doplnit do Význačných osobností, napsal: Bude mi ctí, se s nimi se všemi setkat. A připsal datum.

A pak si sedl na balkon, s načervenalým světlem již skoro na dosah.
A souhlasil s tím, že si světlo bere ty, které chce, nevěděl, k čemu je potřebuje, kam je odvádí… ale jedno věděl. Načervenalé světlo není smrt, ta je jiná, u něho je to ten tlak v prsou, u jiného havárie nebo sešlost stářím. A když z těla odejde život, pak teprve někdy přichází načervenalé světlo.
Už bylo blízko, kronikáři začala splývat skutečnost s fantazií. Co když je tohle ta jeho jediná a poslední nenapsaná povídka, kterou utajil a ubránil před kronikou a napsal si ji jenom sám pro sebe…
Ticho zesílilo, jak může jenom ticho zesílit a tlak v prsou se roztrhl.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1