Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová 1984.

Ritunce byl rok, začala chodit do jeslí, a vypadalo to, že se jí tam líbí. Filípek se výborně učil. Měla jsem rodinu. Dvě děti, které jsem si vždycky přála, a pana Fuchse, který nejezdil každé léto s neviditelným ekzémem do Bulharska.
Začátkem září jsem si šla do divadla pro výplatu. Byl horký, pořád ještě letní den, a bylo po divadelní dovolené i po mé mateřské.

V přízemí domu hned pod divadlem, kde byly kanceláře a nahoře herecká ubytovna – podle ní měl tento dům honosný název, Herecké domy Darji Hajské, jsem na chodbě potkala Zlatovlásku. Upravovala si zlatý cop, který stále nosila obtočený kolem hlavy, jako v roce 1968, kdy mě přijala do divadla jako uklízečku a uvaděčku, a sjela mě nepřítomným pohledem, protože určitě někde zase něco řešila svou svahilštinou.
Pozdravila jsem ji a chtěla jsem jít dál, ale ona se najednou ve vteřině zpřítomnila, zastavila se a pozorně si mě prohlédla.
„Půjdeš do stranickýho výboru!“
Vyděsila jsem se. Proboha!
„Já? Proč?“
„Mecký odchází z divadla a Roubala do výboru nechceme! Půjdeš tam ty!“
Deset let nevadilo, že bývalý ředitel Mecký byl ředitelem a současně členem stranického výboru, a u Roubala to nešlo?

A tak jsem si, já, blbec s duší ochranitelskou, řekla, dobře, s Roubalem jsou problémy, když budu ve stranickém výboru místo něho já, snad něčemu pomůžu. A souhlasila jsem.
Hned první stranický výbor byl záživný. Ředitel Roubal nám přinesl kádrové materiály herce Lehana, který k nám měl přijít z jednoho oblastního divadla. Podle fotografie starší pán. Nic moc. Žádné jiskření, ale dvě nedodělané vysoké školy!

A pozor! Pozor! Copak to je? Tenhle snaživý, oblastní herec, má dodělaný VUML?! Po hercích totiž nikdy nikdo nechtěl, aby si dělali VUML. Režiséři, výtvarníci, dramaturg, a samozřejmě komunisté, ti všichni víceméně museli, ale řadový herec?
A tak jsem na ředitele Roubala vypálila první otázku členky stranického výboru, i když jsem si říkala, že nebudu do ničeho šít a budu hodná holka.
„Lehan je ve straně?“
Roubal se na mě ostražitě podíval. Copak, Irenčičko? Copak?
„Ne, není. A proč,“ odpověděl číhavě.
„Že má VUML,“ odpověděla jsem s úsměvem.
„No a co,“ vylétla Zlatovláska, jako když ji někdo přes židli píchne do zadku. „Měl zájem o VUML, tak si udělal VUML!“
Potěš nás pánbůh, pomyslela jsem ji. Tak to asi chtěl mít aspoň něco dokončeného! Herec – nestraník. A má VUML. To nám sem přitáhne pěkná veš, pomyslela jsem si. Dělat si dobrovolně VUML, to může buď úplnej debil, nebo pěknej hajzl.
VUML bylo tříleté, politické studium.

Večerní univerzita marxismu – leninismu.
Na mě, jako členku strany, padlo dělat VUML, v září 1981. Chodila jsem tam v pondělí, kdy jsme měli v divadle náhradní den, aby za mě nikdo nemusel zaskakovat. Ostatní „vumláci“ studovali ve své pracovní době. Jak jinak, že?
Nejzajímavější na mém „studiu“ byly dopisy, které jsme si posílali s kolegou Guryčou. Ve velkém sále, kde nás bylo asi sto, seděl vedle mě, protože jsme seděli podle abecedy. Byl to nestraník ve vedoucí funkci, pracoval v Českém Brodě a bydlel kousek od něho.
Naše dopisy byly nejenom na okamžité vykopnutí ze strany a ze zaměstnání, naše dopisy byly i na zavření, ale my se s nimi nikde nechlubili. Ale zábava to byla úžasná!

A jednou nás něco pobavilo všechny, nejenom mě a Guryču.
Na jednu hodinu přišel přednášející, kterému jsme nerozuměli jedinou větu. Koukali jsme po sobě a chtělo se nám smát, a když skončil, zvedl se celý les rukou, a po celé třídě se ozývaly hlasy, soudruhu, co jsi to vlastně přednášel? Co jsi nám to říkal, soudruhu? Soudruhu, jakou řečí jsi mluvil? My ti nerozuměli ani slovo!
A soudruh přednášející počkal, až se ztišíme, a pak nám tiše přiznal, že tomu nerozumí ani on, že nám přečetl to, co mu dali, aby přečetl.
A pak nás poslal domů.
První rok „studia“ jsme si s kolegou Guryčou psali dopisy, druhý rok studia jsem byla těhotná a na přednášky jsem nechodila. Těhotné ženě se přece špatně sedí ve vydýchané učebně, že? To musel každý pochopit. Ale studium jsem nepřerušila a na zkoušky jsem se vždy řádně dostavila.

Den, dva dny před zkouškami, jsem si vypracovala taháky. Na ty jsem byla expert. Pravda, stalo se mi, že jsem jednou popletla odpovědi. Na otázku číslo pět, kterou jsem si vybrala u stolu, kde seděli dva zkoušející, jsem opsala z taháku odpověď na otázku číslo šest. No a co? Byla jsem těhotná a klidně jsem mohla při zkoušce omdlít, toho si byli oba soudruzi, kteří mě zkoušeli, vědomi a potili se za mě. Muselo jim být jasné, co jsem udělala a snažili se ze mě dostat aspoň něco, co by se týkalo otázky číslo pět. Nepodařilo se jim to.

Dostala jsem tehdy trojku! Tu snad nedostal nikdy nikdo!
„To snad nemyslíš vážně, soudružko Fuchsová, že budeš opisovat,“ řekla mi jindy soudružka profesorka z kolínské ekonomické školy, která nás hlídala při písemných zkouškách.
Tehdy jsem se hodně styděla, ale nikoli za své opisování z taháků. Dodnes ji potkávám a ona na mě dodnes kouká opovržlivě, protože jsem tehdy, v roce 1983, drze opisovala.

Třetí rok studia Večerní univerzity marxismu – leninismu, jsem byla na mateřské dovolené. Chodila jsem tedy opět jenom na zkoušky, a s prospěchem „dobrý“, jsem VUML po třech letech absolvovala. Když mi to bylo na slavnostním setkání oznámeno, pravila jsem nahlas, zaplať pánbůh, a všichni čerství vumláci se rozesmáli!
Na Lehanův VUML jsem skoro zapomněla, ani jsem to tehdy nikomu v divadle neřekla, bylo mi ho líto, on byl takový svědomitý, poctivě se připravoval na každou zkoušku, ale málo platné, angažoval ho neoblíbený ředitel a tak to neměl v souboru příliš dobré. Jeho herecké kvality nikdo neuznával a navíc se o něm říkalo, že je fízl.
Pravda je, že se hned jak nastoupil, handrkoval s ředitelem o výši platu. Prý mu Roubal slíbil víc, než mu nakonec dal. Říkali jsme si, to se sešli ti praví…

V divadle se jednou za rok pořádalo školení pro všechny zaměstnance divadla. Bylo to takhle pro všechny jednodušší. Udělal se ředitelský den, nezkoušelo se, a všichni zaměstnanci včetně herců, se sešli v divadelním klubu, a od deseti do dvou hodin, se školili. Vlk se nažral a koza zůstala celá.
Při školení v roce 1985, jsem seděla kousek od stolu, kde hosté ze stranických orgánů výše položených, popíjeli kávu, když tu najednou, co to vidím, co to slyším?

Právě začala přestávka a skoro všichni utekli ze sálu k baru, a než jsem se stačila zvednout také, vidím, jak se k předsednickému stolu plíží v mírném předklonu Lehan.
„Soudruzi, já mám VUML! Musím se také tohoto školení zúčastňovat?“
Soudruh, sedící uprostřed stolu, mu s otcovským úsměvem odpověděl, že samozřejmě nemusí, protože Večerní univerzita marxismu – leninismu, je nejvyšší stranické vzdělání, ale pokud by chtěl, tak se, samozřejmě, zúčastnit může.
„Dobře, soudruzi,“ odpověděl Lehan uctivě a stále v mírném předklonu, couval od stolu. „Když nebudu mít zrovna zájezd, tak já příště z Prahy, kde bydlím, na školení přijedu.“
Mockrát po sametové revoluci, mockrát jsem si na tenhle okamžik vzpomněla, vlastně jsem si na to vzpomněla pokaždé, když Lehan, který se stal mluvčím OF, střihal Véčka na jevišti divadla nebo na tribuně na náměstí.
Soudruzi, já mám VUML!

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1