Důchodce a duchovní život – Cirkus

Autor článku: František Benda Už jenom v retrospektivních písních se občas připomíná cosi jako že „potáhnem svou káru dál“. To už dávno nemá ten význam jako kdysi.

Tehdy to připomínalo život potulných herců, kteří kočovali od města k městu, od štace ke štaci, aby mohli uskutečnit tu svoji oblíbenou šmíru, neboli divadelní představení (někdy dost pochybné úrovně). Čili táhnout káru znamenalo smířit se se svým osudem, zabalit si svých pět švestek a jít zas o číslo dál. (Kára byla plochá žebřina na dvou kolech. Také se jí říkalo dvoukolák. Zkrátka vozítko chudých vrstev).

Ale byli i herci majetnější, kteří se zmohli na maringotku, což už byla jiná písnička. Podstatně veselejší. Nejdál to dotáhly velké společnosti, až vznikl přímo cirkus. Řada maringotek, klece se zvířaty, potřebné vybavení pro všechny – prostě cirkus.

Navenek vystupuje takové zařízení jako jednolitý celek. Cirkus přijel, pobyl nějaký čas, a pak zmizel. Potěšil hlavně malé diváky, kteří v něm vidí především nevšední pestrou zábavu. Mnozí staří nad ním však ohrnují nos. Cirkus? – to ne, to není nic pro nás. To je přežitek. Mnohdy jim tak unikne, že moderní cirkus už dávno nepředvádí jen jakési pozlátko jako dříve. Mnohá čísla v něm představují vrcholné akrobatické výkony.
Čili takový cirkus připomíná něco jako granátové jablko. Navrch jednolitý celek, uvnitř soustava zcela samostatných částí. A ne jenom on.

Každé jednotlivé cirkusové číslo má svého představitele, takže cirkusový kompars vlastně předvádí poměrně velkou skupinu odborníků se značně širokým repertoárem. Jedno číslo se od druhého výrazně liší, ani dvě si nejsou podobná. To by žádný principál nepřipustil.

Každý z účinkujících si své vystoupení postupně vybrušuje k co největší dokonalosti. Když pak dojde k vlastnímu vystoupení, snaží se podat maximální výkon. Nebo alespoň takový, aby – v případě, že chybička se přece jen občas přes veškerou snahu vloudí – pozorně přihlížející obecenstvo nic nepoznalo. On o ní ale samozřejmě ví a snaží se jí příště vystříhat.

Některá čísla jsou předváděna ve skupině. Pak můžeme obdivovat nejen výkony jednotlivců, nýbrž i dokonalou souhru všech zúčastněných. Jejich vystoupení pak předvádí harmonický celek, ve kterém výkony jednotlivců ani moc nevnímáme.

Možnost analogie nám dává nahlédnout do souvztažností celků zdánlivě značně vzdálených. Nepodobá se snad režim takového cirkusu našemu běžnému dni? Principálem je tu každý sám – záleží pouze na něm, která čísla v jeho očích obstojí natolik, aby je zařadil do svého repertoáru. Celkový účinek bude posuzován pouze podle předvedené souhry, a případný neúspěch padne jenom na jeho hlavu.

Drobný rozdíl je pouze v tom, že při jednotlivých číslech se nestřídají nejrůznější odborníci, neboť jejich vyplnění záleží jenom na nás.

Co nás to vlastně čeká v každodenních představeních našeho cirkusu? Od prvního probuzení předvádíme většinou vždy stejné číslo. Někdy s drobnými obměnami, ale je docela možné, že stále totéž opakujeme i několik desetiletí, aniž bychom na tom cokoli změnili. Nanejvýš je můžeme zdokonalovat. Zkrátit, zjednodušit, nebo je usnadnit moderní technikou. A obdobně jako ti cirkusoví umělci se snažíme jednotlivé své úkony přivádět k dokonalosti, i když i zde se drobná chybička někdy vloudí..

Každý z nás také vystupuje jako jednolitý celek. Velice dbáme na to, aby nás ostatní viděli a vnímali tak, jak si to přejeme. Přitom ale dobře víme, že jak u nás, tak stejně u kohokoli jiného se za zdánlivě pevnou předváděnou firmou skrývá celý složitý kolotoč nejrůznějších operací. Jsou lidé, kteří vnímají pouze tuto vnější stránku, a podle toho i jednají. Jiní se ale snaží odhadnout co všechno se děje pod cizí kapotou a při svém jednání se na to pokouší brát ohled. Takové nazírání je potom přirozeně složitější, ale také obtížnější, neboť je nutno brát v úvahu řadu faktorů, které jinak bývají lhostejně přehlíženy.

Satirikové se rádi nechávají slyšet s tvrzením, že celý svět je vlastně velký cirkus. Ať to vezmeme z kterékoliv strany, nakonec jim musíme přizvat, že nejsou od pravdy zas daleko. Mění se jen artisté a jejich čísla. To hlavní ale zůstává: cirkus přijede – a zase odjede.

Na shledanou do příštího představení!

Autor: František Benda, Foto: Internet