Důchodce a duchovní život – Koleje

Autor článku: František Benda Kolik lidí by rádo poznalo, co nás čeká v budoucnosti! Od přání jednoduchých, jestli zítra ve škole nepůjdu k tabuli, přes závažnější, např. jestli se narodí syn, až po ta světová, totiž jestli vyhrajeme bitvu nebo volby.

Kdyby bylo jen trochu možné to uskutečnit, mnozí finančně dostatečně silní by na to rádi obětovali i třeba značný peníz. Jenže ono to jaksi nejde.

A tak se lidská nenechavost obrátila alespoň k pověrám. Den bude nepříznivý, jestli nám přes cestu přeběhne černá kočka, ale naopak příznivý tehdy, jestliže potkáme kominíka. Ale musíme se včas chytit za knoflík. Malá dívenka, když šla v červených šatičkách poprvé s dědečkem na houby, uvěřila, že jejich úspěch byl zapříčiněn barvou jejího oblečení. Jinak na houby jít odmítala. Několikrát jí to ale přece jen vyšlo, což ji v jejím přesvědčení zcela utvrdilo.

Pak se objevilo věštění. Nejrůznějšími způsoby. Z jater zvířat, z letu ptáků, z lógru po vypití černé kávy, z ruky, z karet a podobně. S výsledky obdobnými, jako měla ta Červená Karkulka. Stačí ale jedna jediná náhodná shoda, a přece jen uvěříme. Takovou to má sílu.

Je ovšem krajně podivné, že se čas od času přece jen navzdory všemu někomu cosi předpovědět podaří. To pak pochopitelně znejistíme. Jak je to možné? Ale zřejmě nemusíme všechno vědět, takže je výhodné se uklidnit a nepátrat.

Jakékoliv věštbě se prostě nedá zcela věřit. A proto jsme se obrátili k vyšším mocnostem. Naši budoucnost přece určují bohové, a proto je třeba si je naklonit. I to vychází pouze někdy – bohové jsou očividně vrtošiví a nepředvídatelní. Takže jsme vlastně zase se svými snahami u konce.

Čili vše raději ponecháme osudu. Co se má stát, to se stane a hotovo. Obrany není – smiřme se s tím.
Zákonitě se ale stává, že někteří lidé – jmenovitě ve stáří – mají dojem, že jejich život se přece jen odvíjel podle nějakého předem určeného plánu. Takový by pak bylo možno – po seznámení se s patřičnými jeho zákonitostmi – přece jenom předem alespoň zhruba ovlivnit. I to se ovšem posléze ukázalo jako marné. Ale je to lákavé.

Prožitý život se pak spíš podobá vlaku, jedoucímu po předem položených kolejích. Nevíme, který architekt je projektoval, který stavitel stavěl, ani kdo už někdy dávno určil, kam povedou. Tušíme (nebo alespoň předpokládáme), že vedou někam cílevědomě.

Nejsou ovšem – jako žádné koleje – zcela jednolité. Obsahují všelijaké nebezpečné odbočky, na které nám může kdejaký zlomyslník přehodit výhybku. To se pak nestačíme divit, kam že jsme se to dostali. Naštěstí máme ale možnost nalézt cestu, jak se na původní směr znovu vrátit. Stačí se nad svou cestou pečlivě zamyslet.

Také není obtížné zjistit, že na své koleji nejsme osamoceni. Vedle nás běží souběžně nespočítaně i kolejí jiných. A na každé z nich je nějaký vlak, a v něm někdo nám podobný. Dost často se říká, že jsme s někým na stejné lodi, ale tentokrát jsme ve stejném vlaku. Vyjde to na stejno.

Některé vlaky se k nám přiblíží značně blízko, takže s nimi máme třeba i dost dlouhou společnou cestu. Někdy si dokážeme i trochu popovídat. Jiné jsou zas tak daleko, že je vlastně ani nespatříme, i když bychom se k nim docela rádi přiblížili a nějaký čas se spolu projeli. Ale mají své koleje položené jinam. Co se pak dá dělat? Nic. Škoda.

Také je důležité, jak se ve svém vlaku chováme. Jsou pasažéři, kteří nastoupí s těžkým zavazadlem, ale ani si nesednou, nýbrž tu svou bagáž celou cestu drží v ruce, nebo ji nesou na zádech. Co pak mohou mít z takové cesty? Jenom zbytečnou námahu.

Jiní si své zavazadlo alespoň položí na zem, ale opatrnicky o ně opírají svou nohu, aby s ním měli nepřetržitý kontakt. To je takové primitivní opatření proti případným zlodějům.

Ale najdou se i takoví, kteří své, jakkoli těžké zavazadlo jen tak ledabyle někam pohodí, nebo vysadí nahoru na poličku, a jakoby o ně ztratí zájem. Místo toho si sednou k okénku a se zájmem pozorují ubíhající krajinu. Zřejmě jim to přináší větší povyražení, než neustálá kontrola toho, co si přivlekli s sebou.

Každý máme nějaké starosti. Každý vlečeme nějaké to zavazadlo, které nám přináší jenom problémy. Ke kultivaci vlastní mysli pak neodmyslitelně patří i to, že se od nich dokážeme – byť někdy jen na krátký okamžik – oprostit a věnovat se tomu nejprostšímu: radosti z toho života, kterým právě procházíme. Neboť i on má svoje přitažlivá kouzla. Je to otázka uvědomění a prožívání. Význam má pouze činnost, která je nejen vykonávaná, ale současně i myšlenkově kontrolovaná. Bez prožívání je hluchá.

Jeden židovský filosof popsal závěr modlitby v synagoze, kdy rabín svým věřícím řekl: „Vítám vás zpět“. „Ale rabi“, odpověděli sborem, „my jsme přece nikde nebyli. Modlili jsme se“. „Ale kdež“, opáčil rabín. „Modlil jsem se pouze já. Vy ostatní jste slova modlitby pouze vyslovovali, ale myšlenkami jste při tom byli u svých manželek, u svých milenek, na svých cestách a uprostřed svých obchodů. Ve skutečnosti jsem se modlil pouze já“.

Jsou lidé, kterým je modlení vzdálené nebo dokonce i proti mysli. Ale to není tak důležité. Podstatné je ono soustředěné prožívání, kterého je schopen každý, komu na něm záleží.

Autor: František Benda, Foto: Internet