Důchodce a duchovní život – Očekávání

Autor článku: František Benda Stále ještě nevíme, z kterého zásobníku se do našich dnů v nepravidelných intervalech a množstvích uvolňují nejrůznější příhody, které pak obšťastňují nebo zarmucují naše mysli.

Jediné, co o nich víme, je to, že zcela určitě přijdou, a to dost často neočekávaně.
Ne samozřejmě všechny. Řada z nich se řídí vesmírným řádem, takže poslušně nastupují v pravý čas a na správné místo. S těmi žádné problémy nejsou. Prostě s nimi počítáme – tak jaképak starosti?
Pak přicházejí na řadu zážitky, které mohou, ale nemusejí přijít. Buď se situace k jejich příchodu podle nějakých zjevných známek chystá, nebo jsme sami nastavili všechny nám známé potřebné okolnosti tak, aby k nim došlo. Výsledek je ovšem nejistý – akce se může vydařit, nebo k ní také vůbec nemusí dojít. Je to padesát na padesát, jak se říká.
A pak jsou tu nakonec případy zcela nečekané, které nás mohou zaskočit naprosto nepřipravené. Zde ani tak moc nerozhoduje, jde-li o záležitost pro nás příznivou či naopak. S naší psychikou si dokáží dělat, co si zamanou obě úplně stejně. Někdy nevíme, kam dřív skočit.
Společným průvodcem všech těchto jevů je prožívání doby, než k nim dojde. Ty, které jsou zcela nebo se vší pravděpodobností jisté, prostě čekáme. Jenom nevíme, kdy, kde a v jaké síle se dostaví. Většinou jsme na jejich účinky připraveni, takže proč se předem zbytečně znepokojovat? Počkáme, a uvidíme.
Složitější je to s těmi neurčitými. Tam očekáváme, jak to asi dopadne, jestli totiž vůbec. Chvíle do konečného řešení bývají někdy až nepříjemně dlouhé. Jen málokdo je dokáže prožít jednoduše. I ti největší kliďasové se co chvíli dívají na hodinky, vedou jalové řeči nebo neklidně přešlapují. Zpocenýma rukama si už posté upravují kravatu nebo účes. Ti netrpěliví, ti to teprve prožívají. Neklidně pobíhají sem tam po místnosti, okusují si nervózně nehty a jsou na jakékoliv náměty vznětliví a utrhační. Kus kloudné řeči s nimi v této chvíli není.

V takových citlivých chvílích se nejlépe prokáže, jak moc je kdo vzdělaný v ovládání vlastních myšlenek.

U lidí, zaměřených převážně na hmotné zájmy, je život souborem různých příhod, rozložených zcela nepravidelně jak co do kvality, tak co do kvantity v čase. Čas tu nehraje žádnou roli. Představuje pouze nezbytného nositele očekávaných událostí. Proto je také tak přehlíživě prožíván. Jde jim totiž pouze o vlastní zážitek a o případný užitek z něj. Čas – pokud jej vůbec vnímají – považují za svého nepřítele. Nejraději by s ním manipulovali jako s nějakým předmětem. Když se nudí, nebo naopak se na něco těší, nejraději by jej zkrátili na nejmenší možnou míru. Jindy, když cítí nějaké hrozící nebezpečí, by jej naopak rádi protáhli a odstrčili co nejdále. Stejně se chovají při blahém prožívání čehosi, co jim dělá dobře. Ten čas ale tak rychle běží… Žádné potěšení se nezdá dost dlouhé. Ale ať se snaží, jak se snaží, vše je marné. Metronom času si odťukává své, bez ohledu na to, co se kolem děje.

Ne tak to probíhá v myslích lidí duchovně zaměřených. Jejich snahy směřují ke zklidnění, k mlčení a k prázdnotě. Tam utichá vše – kromě kroků ubíhajícího času. On je zde určující, prazákladní veličinou. Proto se vyplatí se s ním nejen smířit, ale dokonce se naučit s ním sžít. Kdyby nic jiného, pak předkládá výzvu k trpělivosti. Co vše se do něj při opatrném zacházení vejde! Například je zde možno klidně sledovat jednotlivé události, připlouvající po jeho hladině a přinášející své specifické zkušenosti. Každá vyzývá k řešení, každá přináší něco nového. Čas zde není nepřítel, ale pomocník. Když událost dozní, nastává chvíle klidu, což je příležitost k tichému prožívání jeho zbytku. Mysl setrvává v tichu, uzavřená do sebe, s vírou, že čas jí postupně přinese vše potřebné k jejímu dalšímu rozvoji.

Kdo se sžil s časem, snadno přijde na to, že je možno do jeho tichého průběhu po troškách vkládat to, co má být uděláno nebo naučeno. Po delší době pak zjistí, že tak lze vykonat i velké dílo.

Je bláhové delší dobu lenošit a domnívat se, že vše pak strhneme najednou. Už stará bajka nás poučila o sázce kozla s červem, kdo se dostane dříve na druhou stranu silné zdi. Kozel se tomu jen smál. Dal si na čas, načež se rozběhl a úderem hlavy se snažil zeď zbourat. Nepovedlo se, a jen si ublížil.

To pilný červík zatím vrtal a vrtal, až pojednou – hle! – byl na druhé straně, a to bez zjevné námahy, zdráv a čilý.

Při práci se vnímá dílo, při zklidnění čas. Na základní hodnoty nelze žádným způsobem tlačit – tím se pouze deformuje vlastní úsilí.

Proto raději čekejme toho co možná nejméně, ale očekávejme cokoli. Ale pozor! Čas svým pravidelným krokem tiše a neustále prochází kolem nás. Co k němu přidáme?

Autor: František Benda, Foto: Internet