Když světlo projde špínou, zůstane čisté

Autor článku: Irena Fuchsová Marta.

Marta se tu neděli probudila brzy.
Bylo něco málo po šesté, a když se dobelhala k oknu, šel po ulici jeden člověk. Také kulhal. Asi jde na trh, pomyslela si a chtěla se natáhnout po dalekohledu, ale rozmyslela si to.
Dům naproti ještě spal. Ráda sledovala dalekohledem útržky života, jakoby bez řádu rozhozené v oknech, na balkonech, před domem. Bavilo ji dávat dohromady osudy lidí, domýšlet se, co se děje za rychle zataženým závěsem nebo za dovírajícími se balkonovými dveřmi.

Nepřipadalo jí to nemorální, drzé či zvědavé. Proč? Nemohla pořádně chodit a dalekohled, dům naproti a ulice před ním, byla její každodenní zábava. Její koníček.

Kromě toho se starala o domácnost, o manžela, který měl náročné zaměstnání a ona mu doma vytvářela pohodu a klid. Měla také syna, osmnáctiletého studenta. Šila, pletla, vařila, pekla. Měla několik přítelkyň. Žila dobrý život.

Ale kulhala. S tím se nikdy nesmířila. Nenáviděla i to slovo. OBRNA. Nikdy nezapomene na den, kdy ji bacil napadl. Byly jí čtyři roky, ve městě bylo posvícení a babička jí navlékala bílé podkolenky. Byly vyprané, šly špatně natáhnout a Martě jako naschvál padala levá noha pořád dolů. Babička ji napomenula, potom ji plácla, ale noha Martu neposlouchala. Pak se trochu rozhýbala, podkolenka byla natažená a šlo se na kolotoč.
Marta byla celé odpoledne ubrečená, protivná, večer nejedla a druhý den ráno nemohla vstát. Odvezli ji na kočárku k doktorovi, ten poradil octan. Dávali tedy octan.

Pak si Marta vzpomíná, že všichni někam odešli, byla doma sama, ležela na kanapi v kuchyni a snažila se vstát. Šlo to špatně, ale přece jenom to šlo.
Opírala se o kredenc, o zeď, o židle a došla až ke stolu. Potom už neví.

Neví, kdy si poprvé všimla, že se jí prsty u levé nohy zkřivily, svaly na noze se jakoby vysušily a celá noha se zkrátila. Má jenom několik vzpomínek na Janské Lázně, na horké parafínové obklady, které jí sestřička připlácla na záda a bylo jí jedno, že křičí bolestí, na houpačku, pod kterou nerada strčila jakéhosi tlustého kluka a dostala za to od sestry vynadáno, na to, jak zůstávali trčet ve velikém, mřížemi zdobeném výtahu, asi sedm dětí, jeden na vozíku, se sestrou, která je krmila bonbony – fialkami, aby nebrečely.

Vzpomíná si, že nikdo nebrečel. Chtělo se jim brečet, ale nebrečely. Jakoby si uvědomovaly malichernost uvěznění ve výtahu proti tomu, co je rozlezlé v jejich tělech.

Také jí tam ukradli mrkací pannu. Převáželi je tehdy vozem taženým koňmi z jednoho pavilonu do druhého. Stála na chodbě a čekala, až pro ni přijdou. A její panna seděla na stole v pokoji sester, pod otevřeným oknem. Marta na ni koukala, věděla, že je její, ale mlčela. Chtělo se jí plakat, ale neplakala.
Byly jí čtyři roky a půl.

V Janských Lázních se také naučila zavazovat tkaničky. Ale ne na botách. Na povlečení. V noci, když ji nikdo neviděl, plakala. Všechny děti to tak dělaly. Pokaždé se otevřely dveře, objevila se silueta sestry, kolem ní padalo na postel světlo z chodby, přišla k její posteli, nadzvedla deku, otočila ji a prásk! Praštila s ní na Martu.
„Koukej spát!“

Pokaždé deku hodila tak, že Marta měla u obličeje šňůrky, kterými se povlak zavazoval. Šňůrky byly vždycky rozvázané. Mordovala se s nimi, aby je alespoň trochu zavázala a plakala. Stýskalo se jí. Chtěla domů. Naučila se je zavazovat zvláštním způsobem. Jinak. Nikdy nikoho neviděla takhle zavazovat boty. Umí to jenom ona a jeden kluk z Polska, kterého to naučila.

I chodit se tady naučila jinak. Pokrčovala pravou nohu, aby levá mohla udělat krok.
V Janských Lázních bylo slovo obrna slyšet na každém kroku. Ale tam ještě neměla co nenávidět. Obrna. Znělo to hezky i od těch malých, co ještě neuměly r.
Všechno by bylo v pořádku, kdyby celý svět byl Janské Lázně. Ale už ve vlaku, když si ji rodiče vezli domů, poznala, co pro ni bude tohle slovo znamenat a začala ho nenávidět.
Už ve vlaku.

Ale nemohla si stěžovat. Nedopadla nejhůř. Vystudovala, vdala se, měla dítě. I do zaměstnání nastoupila, ale chlapec postonával, přestala ho tedy dávat do školky a zůstala s ním doma. Později byli oba, syn a hlavně manžel, tak zvyklí na její neustálou přítomnost doma, na zaběhnuté pohodlí a pohodu, že se zaměstnání vzdala.

Byla i ochotná si přiznat, že jí to vlastně vyhovuje. Bála se každodenních cest do zaměstnání a zpět. Potkávala cizí lidi, kteří na ni koukali. Když zůstala doma, pohybovala se denně ulicemi, kde ji všichni znali, pohledů na nohu bylo málo, a když byl nějaký dotěrný, nedala to na sobě znát, ale nenávist k té hnusné nemoci se v ní bouřila, dokázala ji celou zkroutit, zmačkat do hrsti, a když se dobelhala domů, praštila taškou s nákupem, padla na postel a vztekle bušila do polštářů.
Proč zrovna já? Proč?

Zasraná obrna!

Pořád stála u okna. Zaostřila pohled ze vzpomínek, které ji rozlítostnily, zpět na ulici, kde přímo pod okny stáli tři lidé.

Něco na nich bylo divné. Marta zaváhala, ale nakonec se po dalekohledu natáhla. Všichni tři měli ortopedické boty. Kopyta jim říkala. Co naplat, že se všichni snaží, aby boty vypadaly moderně a normálně. Jemná kůže, precizní práce, laskavé ruce při měření…
Jsou to kopyta, alespoň na její noze určitě.

Marta cítila, že v ní narůstá podivná zloba. Trochu ji to překvapilo. Znala svoji zlost na obrnu, na bacil, který jí zdravou nohu zkroutil do nestvůrného pařátu, ale tohle bylo něco jiného. Proti tomuhle se nedalo nic dělat!
Ta podivná zloba vycházela z její levé nohy! Začínala ve zkrouceném palci a šla výš, až k obličeji.
Všimla si, že ti tři na ni kývají. Nemohli ji za záclonou vidět, a přece na ni kývali, aby k nim šla. Marta přikývla, že jde a oni, i když na ni neviděli, vzali její kývnutí na vědomí.

Vzala si dlouhý župan a vykulhala z bytu. Cestou po schodech si překvapeně uvědomila, že jde na ulici v županu, což by nikdy neudělala, ale jako by jí někdo řekl, že ulice budou prázdné. Jako by ji někdo uklidnil, že ji nikdo v županu neuvidí.

Když vyšla na ulici, čekali před domem kromě těch tří, další dva. Jeden byl na vozíčku a kroužil kolem skupinky lehce a obratně. Marta cítila své stažené rty a přimhouřené oči plné zloby a všimla si, že ostatní se tváří stejně zlověstně.
„Jdeme,“ zavelel ten na vozíčku a vyrazil kupředu.

Z druhé ulice vyjelo dalších sedm vozíčkářů a za nimi se belhalo, poskakovalo a nadskakovalo asi dvacet lidí. Skupinka Marty se k nim přidala, společně šli dál a připojovali se další a další. Bylo jich už asi šedesát a stále přibývali. Jdeme za město, říkala si Marta, plná nenávisti. Tam něco zažijete!

Nepřemýšlela nad tím, jak ví, že jdou za město, ani proč je v ní tolik nenávisti na cosi neznámé, co je za městem čeká. Cítila, že je někdo jiný. Jako by se nenávist, kterou za celý život vyplakala do polštářů, zhmotnila a vytvořila z ní jiného člověka, kterého nemůže ovládat.
A proč by měla?

Nikdo z lidí kolem ní se neovládal. Nikdo. Šli sveřepě dopředu, hnali před sebou svou nenávist, a když docházeli za město, Marta pochopila, proti komu ji ženou.

Stáli v bývalém kamenolomu, na jeho dně. Všichni zdraví z města. Všichni, kteří nevěděli, co je bolest nohou, bolest těla, bolest ducha, bolest srdce, bolest dítěte, bolest mrzáka, bolest „postiženého“, jak oni říkají.
Uviděla tam i manžela a syna. Ušklíbla se. Dobře, že jste tu taky. I vy jste zdraví.
Stála v první řadě. Za nimi dokulhávali další a další. Řadili se kolem lomu. Vykřikovali a hrozili. Mávali holemi, berlemi.

Pak bylo najednou ve vteřině ticho. Zdraví dole celou dobu mlčeli a dívali se na nejstrmější stěnu lomu.

Marta věděla, co se teď stane.

Polezou postupně nahoru a ten, komu vadíme, ten spadne a zabije se.
V naprostém tichu začali ti dole šplhat. A padali. Někdo se dostal skoro nahoru, ale nakonec spadl také.
Marta si všimla, že spadl i její muž. Syn se dostal dva metry od kraje, ale spadl také.
Všechno se odehrávalo bez výkřiků, v naprostém tichu všech lidí, všech lidí dole i nahoře… všech lidí… všech lidí…
Lidí.

Marta zvrátila hlavu k nebi.
Slunce už vyšlo a nebe bylo průzračně modré. Chtěla vykřiknout, přestaňte!, ale hrdlo měla stažené. Chtěla běžet pro pomoc, ale nemohla se pohnout.
„Mami, mami! Co je ti?“
„Marto! Probuď se! Něco se ti zdá! Probuď se!“

Ležela na břiše a vzlykala, hlavu zabořenou do polštáře, prsty zaryté do vlasů.
Plakala.

Plakala a nechala ze sebe slzami odplouvat nenávist, která na ní ležela pětatřicet let.

Autorka: Irena Fuchsová

Třicátá kniha Ireny Fuchsové (www.kdyz.cz), KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, vyšla v červenci 2013. Je to román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Autorka stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, napsala podle svého deníku a text doprovodila fotografiemi ze svého života. Knihy Ireny Fuchsové si můžete za výhodnou cenu objednat na webu nakladatelství http://www.beskydyknihy.cz/ nebo přímo na tel.736 608 678.

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

https://www.facebook.com/irena.fuchsova

http://www.palmknihy.cz/catalogsearch/result/?q=Irena+Fuchsov%C3%A1