Povídka: Neškodní přátelé

Autor: Irena Novotná

Název mého vyprávění prozrazuje, že příběh bude zvláštní, neboť ho nikdo z nás předem neosnoval. Jeho průběh řídily naše city, naše lidské povahové stránky a také – touha po změně ve stereotypu, který jsem nedokázala změnit v opravdový vztah. Povídka je psána v ich-formě.

Než se to všechno stalo, vedla jsem život jako každá vdaná a dá se říci i úspěšná žena. S  manželem jsme vycházeli dobře; oba plně zaměstnaní ve svých profesích, neměli jsme čas a chuť rozebírat konfliktní témata, jak to některé páry provozují, aby jejich spor skončil nádherným usmířením, a myslím, že nám tyto schopnosti, abychom tímto způsobem obnovovali city a touhy, chyběly. Nebo spíš motivace? Těžko říci, zda zdroje našeho vztahu se odvíjely z lásky, nebo potřeby být spolu, protože až do té doby jsem nehybné vody stereotypu neprovokovala k pohybu. Nestěžoval si, takže jsem nabyla dojmu, že je s naším společným životem spokojený, že je všechno v pořádku.

Den „D“, byla to středa, začal deštivým ránem. Když jsem odemykala vrata garáže, měla jsem pocit, že se v ten den něco zvláštního stane. Manžel už brzy ráno odjel se svým vozem do firmy, takže jsem ho nemohla požádat, aby mne raději odvezl sám. Určitě by to udělal. Nezbylo mi nic jiného, než nastartovat a vyjet z garáže na ulici, která byla v tuto hodinu prázdná, tudíž z mého pohledu bezproblémová. Uklidnilo mne to. Napomínala jsem se, že nesmím dát na nějaké pocity, přeci se nic neděje, o co jde, že?

Nejdřív jsem zamířila do supermarketu. Parkoviště bylo už téměř obsazené, zřejmě lidé z okolí se rozhodli nakupovat už z rána. Déšť pomalu ustával, obloha se protrhávala a snad mne čeká hezký den. Očima jsem bloudila po parkovišti, zda někdo nevyjede z parkovacího místa; a ejhle, jedno auto odjíždí. V duchu jsem zajásala a rozjela se k uprazdňujícímu se místu, zapomněla jsem se však dívat, zda k němu nemíří další čekatel a v tom se to stalo. Narazila jsem do cizího auta. Kdo něco takového prožil, ví, jaký je to šok. Navíc ještě z toho kouká ostuda i potíže s pojišťovnou, vysvětlování manželovi a možná i tichá domácnost. Vylezla jsem z auta a řidič nabouraného vozu také. Oba jsme chvíli zírali na jeho nabourané dveře ze strany spolujezdce, kde naštěstí nikdo neseděl, a pak na přední světlo mého vozu, které nabylo žalostného tvaru.

„Madam, nosíte brýle?“ zeptal se mne, ne však zlostně, ale otráveně.

„Ano,“ šeptla jsem.

„Takže jsem měl dnes smůlu, že jste si je neráčila nasadit zrovna, když jsme se oba snažili o totéž, že?“

Moje vzezření v něm zřejmě probudilo, jak jsem si myslela v tu chvíli soucit. Zavolal nehodovku, pojišťovnu, sám vyplnil papíry, dal odtáhnout oba vozy do servisu, prostě mi pomohl.

„Nedáme si kafe?“ zeptal se a já kývla hlavou. Líbil se mi. Jeho přítomnost nějak dokázala šířit klid a já pomalu a jistě nabyla sebedůvěru. Představil se mi křestním jménem a já se také představila svým křestním jménem. Nabídl mi, že se projedeme po okolí a trochu si provětráme hlavu. O nehodě jsme už nemluvili. Když jsme se loučili, vyměnili jsme si čísla mobilů a vizitky. Nechci líčit, co na to manžel, co pojišťovna, kupodivu do třech dnů přivezli ze servisu spravený vůz a já věděla, že to celé zařídil on. Měla jsem mu zavolat a poděkovat, ale něco mi v tom bránilo.

Tento docela zvláštní zážitek ve mně vyvolal několik otázek a pochybností; otáčela jsem jeho elegantní vizitku v prstech a přistihla jsem se, že na něho myslím, ale současně jsem se každým dnem obávala, že mi pošle osobní SMS jako podnět k poděkování a k dalšímu pozvání na kávu?  To sice neudělal, ale asi za pět dní mi přímo zavolal. Zeptal se, jak se mám a zda bych neměla chuť strávit s ním příjemnou chvilku při skleničce. Zaváhala jsem, ale současně jsem se cítila povinována mu osobně poděkovat a vyrovnat se za jeho služby. A tak jsem řekla: ano, a přesně na minutu jsem přišla upravená na místo schůzky. O nehodě nechtěl mluvit, o dluzích také ne, políbil mi ruku a dal mi najevo, že to udělal rád. Naše oboustranná zvědavost a probuzené sympatie zvítězily nad opatrností, oba jsme se přiznali k našim zákonitým partnerům a rozhodli jsme se k neškodnému přátelství, jak to nazval.

„Snad tomu nevěříš?“ říkala jsem si večer před zrcadlem a dívala se na sebe, přeci se nic neděje, s třeba i muž má nějakou neškodnou přítelkyni, o které nevím. Však se kolem něho ve firmě pohybuje tolik elegantních žen. Já vlastně po tom nepátrám. Měla bych? Tyto úvahy mne trochu uklidnily. Ale nikoliv zcela. Bylo deset hodin a muž ještě nebyl doma. Z té mé letmé zkušenosti mne popadla žárlivost, kterou jsem dosud neznala v celém jejím rozměru. Nehybné vody se vzedmuly. Vytáhla jsem mobil a zavolala mu. Dlouho to zvonilo, než to vzal: „Jé promiň, já jsem ti zapomněl říci, že jsem na jednání mimo Prahu. Děje se něco?“ V pozadí byl slyšet smích. „Jen se dobře bav, to nevadí, měla jsem o tebe strach.“  Nezeptala jsem se, kdy přijede. Bylo mi to jedno. Takže nyní je chvíle pro mé neškodné přátelství.

První schůzku zorganizoval on sám. V malém penzionku, na příjemném místě a shodou okolností zase pršelo. Objednal příjemné jídlo, bílé víno, seděli jsme vedle sebe, občas mne vzal za ruku nebo mne pohladil po tváři. Na flirt bylo zaděláno. Nikdo z nás nic nesliboval, jeden druhého se neptal, to příjemné jsme nechali mezi sebou protékat mezi břehy našich reálných životů. Ještě jsme se tak sešli pětkrát a mluvili jen k sobě a o svých pocitech. Bylo to krásné! Tušila jsem, že jednoho dne oba vymažeme z našich mobilů kontakty, že každý z nás k ránu roztrhá vizitku toho druhého, protože ti, kteří k nám opravdu patří, nemají s naším příběhem nic společného. Šestá schůzka se už nekonala. Zablokoval mé číslo mobilu. Jen jsem si povzdechla a vymazala jsem ho z menu, ze svého života, ze své kabelky, protože jsem vizitku spálila. Bude mi ho připomínat vůně deště.

I když jsme zřejmě oba poslali naše neškodné přátelství do nicoty, nebylo bez následků. Uvědomila jsem si, jaký jsem sobec. O to, co jsem na schůzkách rozdávala, obrala jsem svého muže, který mi poskytoval „jen“ jistotu. Když se vrátil domů, objala jsem ho. Divil se, ptal se, co se mi stalo. Nic, nic, jen vím, že toužím po lásce. A náš příběh začal tím, že skončil ten můj s „neškodným“ přítelem jen proto, že jsem nezůstala v prázdnotě a nenamlouvala si, že je všechno v pořádku.

Autor: Irena Novotná