Důchodce a duchovní život – Hranice postupu

Autor článku: František Benda Byly doby, kdy lidé, zajímající se o duchovní pokrok, si naříkali na nedostatek vhodné literatury.

To už je dávno pryč; situace se velice změnila, ale bohužel nikoli k lepšímu. Nyní je zase literatury přehršel, takže vzniká otázka, co si vybrat. Problém je v tom, že žádná kniha není tak dobrá, aby zodpověděla všechny naše otázky, ale také není žádná kniha tak špatná, aby nám nemohla ukázat něco nového. Nebo nás alespoň nepřinutila k zamyšlení. Znamená to ovšem číst a zase číst, což je velice náročné na čas (o financích ani nemluvě). Lačný čtenář ze začátku hltá kde co, tak jak mu to přijde pod ruku. Časem ale uzná, že takto pokračovat dál nelze, takže si začne vybírat.

Dost často dojde i k tomu, že čtenář hledá v literatuře pouze potvrzení svých dosavadních vývodů, což podpoří jeho sebejistotu. Opačné názory prostě neakceptuje nebo přímo zavrhne. Narazí-li na pojmy, které nezná, takže by mohly přinést do jeho ustáleného světonázoru něco nového, zaváhá. Něco trochu málo nového přijmout, to snad ano, ale žádné převratné myšlenky, prosím. Historie sice ráda připomíná příklady náhlého prozření, po kterém následovala naprostá změna dosavadních přístupů, ale to je jen takové hezké čtení, které se nás nikterak vlastně ani netýká.

Pomineme-li průhledné a lákavé tituly typu „Moudrosti starých mistrů“, nebo „Prozření během dovolené“, které nejsou ani zábavné, natož poučné, nalezneme spoustu titulů, které už svým názvem nabízejí jakýsi druh školení, se samozřejmým podtextem, že jejich autor je právě ten, kdo k dané problematice má co říci.
Nic proti tomu, takové spisy skutečně existují, a napsali je věrohodně prozřevší mistři, kteří se víceméně nezištně podílejí se čtenáři o výsledky svého mnohaletého usilování.

Lze snadno zjistit, že takový návod velice často začíná od nejjednodušších poznatků. Tomu zpravidla předchází dlouhý úvod, neboť autor předpokládá, že vědychtivý žák o dané problematice mnoho neví. Čili je třeba mu všechno náležitě vysvětlit. Běda, přeskočí-li se nějaká drobnost, na které je celé pozdější učení stavěno.

Takové, byť lehké pochybení v základech dokáže později ohrozit i velkou, výstavnou budovu. Je to obvyklá chyba všech začátečníků.

Pochybení ale nejsou uchráněni ani učitelé Tím, že – jak se předpokládá – své učení dokonale znají, mohou snadno přehlédnout nějakou drobnost, kterou považují za samozřejmost, a to pak žáčkům komplikuje situaci. Sami ji přece objevit nedokáží.

Na to je třeba dávat pozor a na začátku studia se spíš vracet, a vše, zatím poznané, si raději prověřovat, než se velkopansky hnát za novými poznatky a přitom něco podstatného zanedbat.

I při vší pečlivosti však student nevěnuje dost pozornosti věcem, o kterých se domnívá, že je dobře zná. Jak často zde dochází k omylům! Učitel se snadno o těchto jednoduchostech jen lhostejně zmiňuje, neboť je pokládá za samozřejmé, ale pro začínajícího žáčka je stejně nové znaménko pro násobení jako pro integrál.
S přibývajícími stránkami je pak učení stále méně pochopitelné, neboť už je nelze k ničemu z dřívějška známému přivěsit, až se nakonec zastaví zcela.

Bylo by omylem se domnívat, že se žák v takovém případě zahloubá a začne novou látku zvolna probírat tak, aby ji pochopil. Ale kdež. Další studium se rázem mění v zábavné čtení o různých zajímavostech. Asi jako u románu, kde se vžíváme do osudu některého z hrdinů, jakkoli k němu máme ve svém vlastním reálném životě značně daleko. Takže i zde se zajímáme o to, co vše se dá na tomto (duchovním) poli dokázat, a už už se tam sami také vidíme. Jak je to snadné!

Situace se pak podobá vysokohorské lezecké výpravě, která s velkou slávou dosáhla víceméně bez obtíží dejme tomu druhého postupného tábora. Zde se zastavila a jaksi se nemůže odhodlat k dalšímu výstupu. Nemá ale nic proti tomu nechat si vyprávět jak to tam nahoře vypadá od těch zkušených, kteří už tam několikrát byli, nebo tam dokonce trvale přebývají. Většině to k pocitu spokojenosti stačí.

Dost často se v knihách tohoto typu připomíná, že cesta je cíl. Některé z nich se přímo takto i jmenují. Narazíme-li na zeď poznatků, kterou máme svým úsilím prorazit, co jiného to je, než momentální cíl, který máme zdolat? Sice možná jen dílčí, malý a přechodný, ale pokud už nejsme za ním, na jeho druhé straně, je stále ještě jediný, a proto nejdůležitější.
Konečná hranice postupu tedy pro nás vlastně ani neexistuje. Existuje pouze postup, a ten nemá hranic. Objeví-li se u něj nějaké hranice, znamená to jeho konec, a nám nezbývá nic jiného, než si rychle sehnat někoho, kdo by nám dokázal barvitě vylíčit, jak to tam na další cestě za ním vlastně vypadá.
Ale bude nám to pak stačit?

Autor: František Benda, Foto: Internet